Byla jednou jedna vesnice, ale ona to vlastně nebyla vesnice, protože tam měli náměstíčko s kostelíkem, školou, radnicí s vížkou, v podloubí byly schované obchody, spořitelna s bankomatem, zubní ordinace a veřejná knihovna. Odtud vybíhaly čtyři uličky, sestávající z přízemních domků s širokými průjezdními vraty pro vjezd žebřiňáků a valníků, svážejících úrodu do zadních stodol, otočených směrem do polí a lesů, zkrátka to bylo takové malé a milé ospalé venkovské městečko se železniční zastávkou daleko jen kus cesty lipovou alejí.
Tak a teď abych to klubíčko moc nezamotávala, chytnu nitku hned zkraje a povím vám, že v jedné z těch chaloupek na kraji žila jedna holka se svými rodiči. Ona to ale taky už nebyla holka, spíš slečna, prostě puberťačka. Už ani nevím, jak se vlastně pořádně jmenovala. Všichni jí říkali Červená Krákulka, protože měla vlasy samou lokýnku a každého lákalo hrábnout jí do těch kučer. Však maminka, když se rozzlobila, vykrákala holku za kudrnatou hřívu nad čelem a zrovna tak ji krákala paní učitelka, když ji chtěla pokárat za napovídání. Najednou tu holku něco popadlo a nabarvila si tu zatracepenou kadeř na červeno. Všichni si toho hned všimli a už byla na světě přezdívka. Ale taky s tím zmizelo to nepříjemné tahání za vlasy, jak když mávne kouzelným proutkem.
A já vám hned vysvětlím proč. Onehdy jsem slyšela v rádiu jednu odbornici přes ženskou psychologii, která tvrdila, že rudým zabarvením pramenů vlasů avizují ženy potřebu lásky. A tak to mohlo být i u Červené Krákulky. Ona totiž byla pořád sama. Táta s mámou se už v zemědělství neuživili, táta si našel zednickou rachotu v Německu a máma dojížděla do okresního města, kde pracovala jako servírka v hotelu.
A když už se Červená Krákulka rodičů dočkala, tak měli čas jenom na samé otázky: “Nakrmila jsi králíky a slepice? A co ve škole? Nenechala jsi zase zmoknout prádlo? Umyla´s nádobí?“. A tak to bylo pořád dokola.
Když byla Krákulka malá, bydlela u nich babička. To bylo něco! Babička uměla upéct dobré buchty, lívance a jiné dobroty, všechno dělaly spolu a s radostí. A hlavně, jak babička uměla pěkně vyprávět, když na závěr dne uložila Krákulku do postele, a jak uměla hebce pohladit! Na to Krákulka moc ráda vzpomínala a moc se jí po babičce stýskalo.
Když Krákulka začala chodit do druhé třídy, rodiče ujistili babičku, že všechno zvládnou bez ní, a tak se vrátila domů do města. Pak už si vozila babička k sobě Krákulku jen o jarních prázdninách. A to bylo taky moc pěkné, protože spolu chodily do divadla, na Hrad a taky třeba do cukrárny. Jak si tak vzpomínala, ťukla se Krákulka do hlavy a šla se hned podívat na kalendář. Opravdu, babička bude mít narozeniny! To se přece musí oslavit! Krákulka se rozhodla, že už je dost velká a samostatná, a že zajede za babičkou sama, až vlastnoručně upeče dobrou bábovku, jak to dřív dělávaly spolu.
Večer to hned zatepla vyklopila mámě. Ta kroutila hlavou a říkala: “Počkej, až v sobotu přijede táta, musíme se s ním poradit.“
Když se táta v sobotu večer objevil v síňce, Krákulka se mu vrhla kolem krku a žadonila: “Tatíčku můj zlatý, že mě pustíš za babičkou, když má ty narozeniny?“.
Táta ji vylekaně popadl za ruce: „Do spárů velkoměsta, do té džungle, do toho doupěte neřesti že tě máme pustit? Co tě to popadlo? Tam čekají na takové nezkušené holátko samé nástrahy, pasti a osidla. Chceš se vydat mezi ty hyeny, straky, žraloky, kudlanky, krysy, kajmany, svině, krkavce, sršně, chobotnice a krakatice, co jen číhají na nevinnou kořist?“
Krákulka spráskla ruce: „ Ale tati, vzpamatuj se, já přece nejdu do ZOO!“
„No právě“, povzdechl si táta, „tam jsou aspoň za mřížema.“
Krákulka ztrápeně popotáhla: „ A co naše policie, nezapomeň, ta je tu od toho, aby chránila občany!“
Tatínek se hořce zasmál: „Jo policajti, to jsou taky pěkný kujoni a kojoti, co vyjou s vlkama. A taky chameleoni. To jsou jen pohádky pro malé děti a staré báby a pak už jen pro blbečky. Věř mi, velkoměsto je pěkně divoký prales a lidi v něm jsou horší než zvířata.“
To bylo pro Krákulku překvapení! Zamyslela se a pak se podívala tázavě na tátu: „A to tam klidně necháš svou starou a nemocnou maminku o holi napospas? O tu se nebojíš? Vzpomeň si, jak ti babička přivezla peníze, když jsi přišel o práci a nevěděl kudy kam. Říkala, že kdo rychle dává, dvakrát dává, a že lidé si musí pomáhat.“
Táta se zarazil a odpověděl: “Vždyť já nemám čas ani na tebe, nevím kam dřív skočit, ale asi bych měl něco vymyslet.“
To už je máma volala k večeři, ale Krákulka byla vytrvalá a pořád do rodičů hučela, až je nakonec uhučela a oni ji do toho milého města pustili. Dali jí na cestu nějaké peníze, bábovku do báglu a spoustu ponaučení a varování: „Hlavně se v té džungli s nikým nezastavuj, nepouštěj se do řeči a jeď rovnou z nádraží tramvají k babičce!“, kladli jí na srdce a opakovali to až do omrzení.
Tak se tedy Krákulka vypravila, nasedla na vlak, pak ještě jednou přesedla, až konečně dorazila na Hlavní nádraží. Vystoupila a šla po schodišti k východu. Šla, až přišla do takové velikánské sluje se světýlky a sloupy, která jí připadala trochu jako bludiště, kolik tam bylo různých chodeb, dveří a schodišť, a taky spousta lidí, kteří se kmitali sem a tam jako bludičky, někteří dokonce vrávoravě jako mátohy. Kdosi se choulil na zemi u sloupu, zachumlaný do hacafraku, flašku u huby.
Krákulka ohromeně zírala kolem sebe, až ji někdo oslovil: „Co čumíš, nádhero?“ A kolem hlavy jí proletěl holub. Polekala se a pospíchala dál. Tu uviděla zelenou šipku a pojízdné schody, nořící se do jícnu metra. A dál už byla skleněná stěna a za ní prosvítalo denní světlo a zeleň stromů. S úlevou uchopila madlo dveří, otevřela a vykročila ven, směrem k tramvajové zastávce.
Teprve tam si vzpomněla, že si nekoupila jízdenku, a když zjistila, kolik stojí, rozhodla se neutrácet a jet „dvojkou“ po svých. Zorientovala se kurážně podle Žižky na koni a přidala do kroku. Z velké křižovatky byl vidět viadukt, který si ještě pamatovala, namířila tedy k němu.
Za viaduktem se pustila kurážně vzhůru, i když tam to bylo trochu jinačí než dřív. Domy byly teď pestřejší, barevnější, křiklavější, se spoustou výloh a upoutávek, ošperkované svítícími neonovými světly a nápisy. Magicky přitahovaly oči i kroky kolemjdoucích. Krákulka byla jak očarovaná a taky byla zvědavá, co tam asi je, co nabízejí. Pamětliva ale napomenutí rodičovských se nikde nezastavovala, jen šla stále pomaleji, krokem šouravým, co noha nohu mine.
Prohlížela všechno, okukovala výkladní skříně, četla poutače. Byla z toho ale vykulená. To bylo samé Joker – herna, Chance, Jackpot, Bingo, Fortuna, Black hole – herna, Tatoo – piercing, Erotic massage, Erotic city XXXX – out, Sexshop, Angelica escort,Second hand, Sekáč, Asia market, Fireworks, Outlet,Fitnesscentre maxmax, Check – schody na míru, Pawnbroker – zastavárna z ručky do ručky, Mobil bazar, Fair play – zastavárna non stop u Dobráka, Hotdog. Jako by ani nebyla v matičce Praze, ještě že se ve škole učila pilně anglicky, jinak by vůbec nerozuměla!
Když pokradmu a nesměle nahlížela do těch obchodů, moc toho neviděla, jaké tam bylo příšeří a tlumené barevné osvětlení, většinou teplých odstínů. Pomyslela si, že to opravdu vypadá spíš jako nory, a že se tam asi neděje nic kalého. Taky tam byl jeden dům s dvěma svítícími červenými srdíčky, vypadal opuštěně, ale když se Krákulka snažila nahlédnout dovnitř, zakřikl ji hrubý hlas: “Koukej vodprejsknout, smrade!“ Vyděšeně přidala do kroku, ani se nesnažila zahlédnout toho křičícího paviána. Tu spatřila na rohu úplně jiný dům, vypadal důstojně a seriózně, mramor, sklo a nerez. Přečetla si se zájmem nápis vyrytý na velké mosazné tabulce u oblouku honosného vchodu a trhla sebou leknutím. Vždyť tam bylo napsáno „EXECUTION, JUDr. Judith Holofernová“. To je přece anglicky poprava a u nás snad už byl trest smrti zrušen? Nebo už zase ne? Kdo se v tom má vyznat, třeba v té velkoměstské džungli opravdu platí jiné zákony!
Radši pustila tyhle úvahy z hlavy a pokračovala v cestě vzhůru do kopce. Šla a šla, až ucítila líbeznou vůni. Odkud asi přichází? A jak vůně sílila, uviděla otevřený vchod do obchodu a před ním na regálech, na chodníku a taky zavěšené shora samé kytky. To byla najednou taková krása! A nad vchodem obyčejný český název „Květinářství – Lucie Smíšková“. Tady Krákulka neodolala a zastavila se, aby vystavené květiny prohlédla. Hned ji napadlo: “To by byl dárek pro babičku! Tím bych jí určitě udělala radost!“
A už studovala cenovky a horlivě počítala, jestli má dost peněz v kapse. Řekla si, že ušetřila za tramvaj a ušetří i na zpáteční cestě. To máme dvakrát 26 korun, to je 52. K tomu ještě něco peněz od rodičů, co zbylo po zakoupení zpáteční jízdenky. Hmm, tak to mám ještě necelou stovku. No jo , ale růže třeba stojí 30 korun , to by jich bylo málo do kytice. Ještě lepší by bylo něco v květináči, to by babičce Krákulku připomínalo pokaždé při zalévání. To by bylo, toužebně si Krákulka povzdechla. V tom k ní přistoupil pán v hezkém šedém obleku a fialové košili s kravatou, slušně pozdravil a zeptal se :
„Taky, slečno, tak milujete květiny? Nádhera, že jo? Určitě chcete vybrat pro někoho, koho máte moc ráda, když tak pečlivě vybíráte?“
Krákulku mile překvapila vlídná řeč, usmála se na pána a přikývla na souhlas.
„Rád bych vám poradil. Nejdřív ale budu hádat. Je to pro maminku?“
„Neuhodl jste, ale nejste daleko,“ odpověděla způsobně Krákulka, “je to pro babičku, má dnes narozeniny, a já ji mám moc ráda, a chci jí udělat velkou radost.“
Pán se usmál: “A vy jste asi zdaleka a babičku nevidíte moc často. Určitě se vám po ní stýská.“
Krákulka si smutně povzdechla: “Ani nevíte jak.“
„A bydlí babička daleko, trefíte tam? A jak se ta vaše babička jmenuje?“
Jako slušně vychovaná dívka Krákulka pověděla tomu přívětivému pánovi, kde babička bydlí, že se jmenuje Márinka Vošalíková a že je moc hodná a moudrá.
Pán si plácnul dlaní na vysoké čelo: “No jo, tu já znám, to je moc bezva stará dáma, musíš jí koupit tu nejpěknější kytku!“A ukázal na bohatě rozvetlou kamélii, která stála vzadu v rohu.
Ta se taky Krákulce líbila nejvíc, ale ať počítala, jak chtěla, nedostávalo se jí peněz.
Pán chápavě pokýval hlavou: “Ty nemáš dost peněz, viď? Žádný problém. Že se s babičkou tak dobře znám, tak já Ti s radostí půjčím.“
„To přece nejde,“ zaváhala Krákulka. “Jak vám to vrátím?“
„Žádný problém“, zopakoval pán. “Zajdeme tady vedle ke mně do ofisu, já ti dám peníze a ty mi podepíšeš takovou smlouvičku. Je to jednoduché jak pecka a jasné jak facka, ani to nemusíš číst, hlavně že umíš psát.“
Sice váhala, ale nakonec se vydala za pánem, který už otvíral dveře do své kanceláře a dával jí dvorně přednost. Tam ji usadil do křesla a nabídl jí nějaký drink. Krákulka byla ale tak vyjevená, že by nic nepozřela. Pán se posadil naproti, vytáhl ze šuplíku nějaký formulář, pak vyndal z kapsy velkou šrajtofli, rozevřel ji a tázavě se podíval na Krákulku: “Tak kolik budeš chtít? Tisíc, deset tisíc, žádný problém.“
Krákulka polkla naprázdno: “No, mně by, prosím, stačilo dvěstě korun. Už tak jste příliš laskavý.“
Pán hrábnul do té své obršrajtofle, povytáhl celý svazek bankovek, podíval se tázavě na Krákulku: “Tak co, nerozmyslíš si to?“
„Ne“, odpověděla jistě a natáhla ruku k nabízenému Komenskému. Pán ucuknul rukou a ukázal na formulář: “Ještě mi podškrábni tu smlouvičku a je tvoje!“ Podal Krákulce propisku, přisunul k ní ten papír, Krákulka podepsala a dostala peníze. Opravdu žádné problémy, ani to nebolelo. “Tak a teď můžeš jít pro tu nejkrásnější kytku. A jestlipak máš klíč, aby ses k babičce dostala? Oni jsou dneska ty starý lidi nedůvěřiví a nepustí hned tak někoho do dveří.“
Krákulka se zasmála: “Nebojte se, já si vím rady. Máme s babičkou smluvené heslo. Zazvoním, jako bych recitovala Vstávej semínko tralala, bude z tebe fiala.“
Pán ji pochválil, jak to mají chytře vymyšlené, a pobídl ji ke spěchu, aby jí někdo tu krásnou kamélii nevyfoukl před nosem.
Krákulka pěkně poděkovala, otočila se jak na obrtlíku a spěchala do květinářství, teď už bez obav. Vešla dovnitř a za pultem byla opravdu prodavačka, která dělala čest svému jménu nad vchodem. Byla milá, trochu baculatá, v tváři dolíčky od samého smíchu.
„Ty už jsi tady jednou byla a okukovala jsi? Já jsem si tě hned všimla. Co to ale prosím máš s tím Vlkem? Doufám, že sis s ním nic nezačala, to je nenažrané a nelida, toho si radši drž dál od těla, lichváře jednoho!“ A když viděla Krákulčinu polekanou tvář, usmála se na ni povzbudivě: “No snad projednou nebude tak zle. A teď mi pověz, co sis vybrala. “Krákulka ukázala na kamélii, paní ji pochválila a šla kytku hezky zabalit.Krákulka zaplatila, paní jí vrátila drobné a popřála jí hezký den.
Krákulka vyšla z květinářství a hned se šla podívat na „ten ofis“ ve vedlejším domě. Teď si teprve všimla velké cedule „Výhody – Láce – Komfort, s.r.o. VLK“, v okně velká reklama na levné a rychlé půjčky s heslem „S námi se vám splní každé přání. “Krákulka si pomyslela, že na tom snad nemůže být nic špatného, jen název té firmy ji vylekal.
Přitiskla květináč pevně na prsa a pospíchala, už aby byla v bezpečí u babičky. „V bezpečí“, tak se totiž jmenovala ta ulice, kde babička bydlela. Však taky měla z jedné strany ulici „Na hlídce“, z druhé „Na strážnici“ a ze třetí „Na celnici“, tak tam tu babičku musí dobře uchránit. Už byla na známé křižovatce, odkud byl babiččin dům, co by kamenem dohodil.
Vyběhla nedočkavě po schodech a zazvonila podle smluveného hesla: “Vstáá – vej se – míín – ko tra – la – láá bu – de zte – be fi – ja – láá.“ Netrvalo to dlouho, dveře se otevřely a v nich se objevil – hádejte kdo – no přece pan Vlk! Ale zdál se Krákulce nějaký změněný.
Nebyl už tak uhlazený, bez saka a kravaty, kalhoty na kšandách, na obnaženém krku mu mezi černými chlupy vězel masivní zlatý řetěz, vlasy nad pleší rozježené, zmizel vlídný pohled, úsměv na rtech a zdvořilá úklona.
„Jé, pane Vlk, to jste vy? Taky jste přišel pogratulovat?“, snažila se zakrýt svůj zmatek Krákulka.
„To je dost, že jdeš, už na tebe čekáme, tak pojď“, zavrčel neomaleně. Krákulka vešla, avšak vůbec to tam nepoznávala. Kam se poděl ten útulný babiččin domov? Kuchyni vévodil jen stařičký sporák, uprostřed bedna pokrytá starým ubrusem, vedle sporáku další bedna, v pokoji jen postel, holá žárovka a skoba, trčící zlověstně ze zdi. Na posteli ale babička, jako vždy s rozzářeným úsměvem a otevřenou náručí. Krákulka se k ní rozběhla:
„Babičko moje zlatá, všechno nejlepší k narozeninám, podívej se, co jsem ti přinesla!“ A už rozbalovala kytku.
„Ach, ty dítě moje milované, ty jsi mi udělala velikánskou radost! Taková krásná květina, dáme si ji hezky na bednu a hned tu bude jako v ráji!“, zajásala babička.
Vlk se postavil proti nim a mračil se: “Tak už dost těch citovek, jdeme rovnou na věc!“
„Na jakou věc?“, nechápala Krákulka. “A proč se vám najednou tak blýská v očích, proč tak na nás ceníte zuby a proč tak hrozíte tlapama?“
Vlk se pohrdavě uchechtnul: “Protože mám na vás žízeň a zálusk, protože vás musím skřípnout a zmáčknout, tak je to!“
Babička se hrdě napřímila: “Tak pr , pr , mírněte se pane Vlku před mojí vnučkou , že se nestydíte!“
Vlk se rozběsnil: “Já že se mám stydět? Kdo tady komu dluží velký prachy?“
Babička mu klidně odpověděla: “Však víte, že se snažím vrátit všechno, jak nejlíp můžu. Počkejte, až vnučka odejde, a nezatahujte ji do toho. Vždyť za nic nemůže.“
„Pchá!“, vylítl vlk rozběsněně, „nemůže, nemůže? To jste na omylu, paninko, jablko daleko nepadá od stromu, ta už taky neumí vyjít ze svýho a začala si půjčovat!“
Babička se nevěřícně obrátila na Krákulku :“Že to není pravda, že si ten darebák podvodnická vymýšlí?“
„Tak se pochlub babičce, děvenko, ať si nedělá zbytečné iluze,“ popíchl Vlk.
Krákulka jen zahanbeně přikývla a Vlk se rozeřval: “Člověk celý život jen dře, utrhuje si od huby, aby mohl ve vší slušnosti půjčit potřebným, ale oni mě snad považujou za dobročinný spolek! A já vám říkám naposledy. Chci svoje peníze teď hned na ruku, teď hned na ruku , teď hned na ruku!“ , řval jako pominutý a třískal babičinnou holí do čela její postele.
Vtom zazvonil ostře zvonek u dveří. Vlk se zarazil a přikázal: “Ani muk!“.
Nato ve dveřích zarachotil klíč a dovnitř vstoupil statný mladý muž v oranžovo – žluté kombinéze, na rameni brašnu s červeným křížem: “Co se to tu děje? Někdo vám ubližuje, Márinko? To bych se na to podíval!“, dodal výhrůžně. Rozhlédl se po místnosti jasně modrýma očima a při pohledu na Vlka si významně načechral černé vousy: “Stará proláknutá firma – Vlk“, poznamenal posměšně.
„A jéje, záchranka přijela i s brašnou první pomoci“, odsekl Vlk a odtáhl se dál od mladíka.
„Přesně tak, jdu ze služby a povídám si, že se podívám na Márinku, a přitom tady slyším nějaký vytí. Hele“, obrátil se prudce k Vlkovi, “na Márinku si tady nikdo otvírat hubu nebude, to je moc slušná a hodná paní!“
„Pche,“ vyprskl neuctivě Vlk, „slušná a poctivá i s tou svojí vypečenou vnučkou, vždyť mi dohromady dluží už skoro melouna a já ne a ne to z nich vyrazit! To mám všechno za svoji dobrotu. Pořád říkám, že kdo rychle dává, dvakrát dává, ale oni mi odplácejí černým nevděkem.“
Mladík si pohrdavě změřil rozezleného Vlka: “Ty hubo plechová, ty krkoune prolhaný. Pro tebe platí, že kdo rychle dává, bere stonásobně, bere na hůl, požírá bezmocné, ze spořádaných lidí dělá bezdomovce a trosky!“
Vlk varovně zasykl: “ Pozor, záchranko, nehas, co tě nepálí!“
„Tak pozor, Vlku, to ty rozfoukáváš oheň, až z něho bude požár,“ odpověděl neohroženě mladík a udělal krok směrem k němu.
Vlk před sebe natáhl ruce v obranném gestu: “Tak moment, aby bylo jasno, všechno mám černé na bílém, podepsané smlouvy i evidenci splátek. Všechno podle zákona a předpisů.“ Vzal velkou koženou aktovku a vytáhl z ní nějaká lejstra a tlustý zápisník. Hbitě prohrábl prsty složku, pak z ní vytáhl dva listy: “Tady to máme. Paní Marie Vošalíková. Podívejte se, rodné číslo odpovídá, bydliště odpovídá, podpis odpovídá. Před třemi lety si půjčila sto tisíc korun na padesátiprocentní úrok, termín splacení půl roku. To je jasné. Splácení se nám protáhlo,“ naslinil si prst a zalistoval v notesu, „a částka úroků s tím narostla. Teď tu máme navíc prošvihnutý termín měsíčních splátek, taže nám naběhlo penále. A poslední splátka byla před dvěma měsíci. Takže není o čem se bavit. Já chci konečně svoje peníze, moje trpělivost má taky svoje meze.“
Krákulka sebou překvapeně trhla: “ To byly ty peníze pro tatínka …?“
Babička vzlykla: “Copak nevidíte, já se snažím, už nemám nic, jen ten důchod a taky musím platit byt a jíst.“
Vlk zle zkřivil hubu: “To já taky, paní Vošalíková.“
„Tak dost!“, rozkatil se na něj mladík, “nevidíš, že Márinka dala všechno do frcu, do té tvé zlodějské blechárny, kde jsi na ní vydělal podruhé? Že se hanbou nepropadneš! A co se týká těch dvou posledních splátek, ty jsem přece zapravil já, tajně, aby Márinka o tom nevěděla. Žádal jsem tě, abys to neprozradil, protože jsem nechtěl zranit její hrdost.“
Vlk nad tím jenom mávl rukou: “To ještě není všechno. Máme tu ještě další smlouvu, tentokrát s podařenou vnučkou. Prosím, podívejte se. Dneska jsem jí poskytl na krátkodobý úvěr dvěstě tisíc korun, termín splacení týden, výše úroku sto procent. To jsem zvědav, kdy se dočkám!“, teatrálně si povzdychl.
Na Krákulku šly mdloby „Slyšela jsem dobře? Půjčila jsem si dvěstě korun, na té bankovce byl Komenský. Chtěla jsem vám to poslat hned po návratu domů,“ pustila se do zoufalého pláče.
„Nehraj tady na mě divadlo, tragédko,“ utrhl se na ni Vlk neurvale, „víš co, já si na vás přivedu exekutora a policii!“, zahrozil rukou.
Mladík k němu přiskočil: “Jen si klidně přiveď celou tu smečku nenažranou, já se nebojím.“
Popadl Vlka v pase a zavěsil ho za kšandy na tu zlověstně čouhající skobu: “A teď si na nás
můžeš vyskakovat“, zasmál se chutě. “Tak to máš půjčku na oplátku, ty krvelačný a nenažraný vlkodlaku, nejradši bys nás všechny požral zaživa. “Popadl ty dvě neblahé smlouvy, které se teď válely na zemi, roztrhal je na maličké kousky a přikázal Vlkovi: “Otevři tu svou nenasytnou tlamu a já ti nacpu ty vypečené smlouvičky, ty vydřidušské peníze, ten nečistě získaný majetek do toho tvého neřestného chřtánu, ať se tím to tvoje chtivé a lačné břicho nasytí až k prasknutí!“
Vlk skučel a vyl, ale nebylo zbytí, než poslechnout. Pak mladík obrátil celou aktovku vzhůru nohama, všechny vysypané papíry roztrhal na kousky a vyhodil je z okna: “Vezmi si, větříčku, všechnu tu nečistotu a vymeť ji z naší ulice, z našeho města, aby se už nikdy nevrátila!“, křikl za poletujícími útržky.
Vlk koulel očima a namáhavě žvýkal a polykal a polykal. Až když mu v hubě nezbylo dočista nic, vzal ho mladík znovu za kšandy, vzal i aktovku, vynesl Vlka ze dveří, a vyhodil ho ven. Tam se Vlk strašně rozvztekal, klel a nadával, až samou zlostí praskl.
Babička s Krákulkou spěchaly obejmout mladíka a poděkovat mu za osvobození. Mladík se vesele smál a odmítal chválu: “Nic se nestalo, však vy jste mi, Márinko, taky mockrát pomohla a já vám to nikdy nezapomenu. “A hned dodal „Že tys mě Krákulko nepoznala?“
A babička to hned napravila: “Vzpomeň si přece, Jiřík Myslivec od nás z Loudova!“
„Těší mě“, řekla způsobně Krákulka a podala Jiříkovi ruku.
„Tak, a teď se hezky sbalte a jedeme do Loudova. Spravil jsem svoji stařičkou káru, tak zatopíme pod kotlem a večer jsme doma. Aspoň vaši nebudou trnout strachy a hezky to tam všechno oslavíme“. A večer už byli doma, zasedli ke společnému stolu, hezky hodovali, radovali se, že všechno dobře dopadlo. Babička už s nimi zůstala napořád, pekly s Krákulkou dobré koláče a buchty, a měli se rádi. A Krákulka už si nikdy více nebarvila vlasy načerveno.
Foto: zdroj
