Současná vlna protiruské hysterie a nenávistného antirusismu, který se jeho proponenti snaží představovat jako něco přirozeného a bytostně českého, je velmi pravděpodobně jen moderním konstruktem, kterým má racionalizovat (s pomocí eklektické směsi racionální ostražitosti a iracionálních (sic!) uměle přiživovaných úzkostí) změnu orientace nově etablovaných elit z jednoho mocenského centra (slovanské Rusko) na druhé (anglosaské USA). V této souvislosti není bez zajímavosti článek Dalibora VÁCHY Za cizí město v čísle 9/2009 kulturně-historické revue Dějiny a současnost, s podtitulem Českoslovenští legionáři u Kazaně v roce 1918. Jak totiž ukazuje dále citovaná pasáž, vztah Čechů k Rusům nebyl vždy tak aktivisticky negativní, jak dnes dominuje médiím, ale vyvíjel se; zárodky jistého despektu Čechů k Rusům se však možná rodily právě v bitvě o Kazaň.
„Vítězící Čechoslováci byli tehdy miláčky davů, šli z jednoho vítězství do druhého, snad dokonce věřili mýtům o své neporanitelnosti. Nadšení strhlo i dosud lhostejné. Lze předpokládat, že někdy v té době (po vítězstvích u Samary, Simbirska, na uralských bojištích) bylo na výši nadšení, které v sobě propojovalo vlastenectví s opět sílícím rusofilstvím. (…) Původní náplň předválečné slovanofilské ideje, s kterou někteří vojáci včetně Rudolfa Medka přebíhali frontu, ideje o velkém slovanském bratru, který pomůže svým menším a slabším sourozencům, se od počátku války několikrát změnila. Obě ruské revoluce, rozvrat říše, skutečná lidská tragédie (řečeno s Orlandem Figersem) a na první pohled skvělé úspěchy Čechoslováků v bojích proti bolševikům probudily dřímající praslovanský aktivismus legionářů. Zdá se, že i skeptická většina v československém vojsku podlehla kouzlu okamžiku a na chvíli uvěřila mesianismu nejnadšenějších rusofilů (Medek, Pavlů). Uvěřila tomu, že teď ONI pomůžou Rusku na nohy, že ho znovu obrátí proti Německu, že jejich oběť spasí skrze Rusko celý svět."
Kazaň obsadili legionáři snadno, postupem času se k ní však začaly stahovat stále početnější jednotky Rudé armády (na frontu posléze dorazil i L.D.Trockij osobně). Češi začali mít velké problémy Kazaň udržet, ztráty narůstaly, posily nepřicházely a místní Rusové, ač protibolševicky zaměření, se v boji nijak neangažovali.
„Morálku bojujících vojáků poškozoval nezájem a lhostejnost ruského obyvatelstva v Kazani, nezájem se později proměnil v aktivní protesty a dokonce ozbrojenou vzpouru. Proti té museli Čechoslováci stáhnout prořídlé jednotky z již tak oslabené fronty. Kazaňští mnoho k obraně povolžského velkoměsta nepřispěli, ač úspěch mohl být klíčem k velkým problémům pro mladý bolševický režim.
(…)
Bitva o Kazaň byla největší porážkou československých legií v Rusku a klíčovým momentem, do kterého přeživší a mnozí další později promítli vymizení posledních zbytků svého rusofilství. (…) Kazaň se stala traumatem, byla katastrofální porážkou vojáků, kteří již sami téměř uvěřili tomu, o čem je přesvědčovala jejich vlastní propaganda a nadšení Rusové – totiž že jsou neporazitelní."
Legionáři, z nichž někteří se přesto přese všechno kladného vztahu k Rusům nikdy nezbavili, vymřeli a s nimi i jejich rusofilství. Pocit nevděku a zrady Rusů, kteří se nenechali zachránit od bolševiků, však možná, byť třeba nevysloveně a neuvědoměle, přežívá dodnes. Právě on by mohl stát v pozadí dnes rostoucího (a módního) antirusismu, který by bylo možno poněkud vulgárně shrnout do tvrzení, že všichni Rusové jsou bolševici, a tedy vítězové od Kazaně. Události let dalších, roku 1948 a zejména 1968, pak tyto stereotypy již jen utvrdili.
Česká rusofobie, která dnes začíná být pomalu téměř institucionalizována, a která kolikrát připomíná ze všeho nejvíce pózu, je podle mne v řadě případů jenom snahou „outsourcovat" české komplexy a mindráky na Rusy a učinit Rusy odpovědné za naše vlastní selhání.
(Pozn.: Tučně zvýraznění některých pasáží citátů jsem provedl já.)
Převzato z blogu Tribun
Foto: zdroj
