V našem Česku lze najít zhruba tři až čtyři druhy parlamentních a vládních politiků:
Technologové moci osobně úspěšní, tzv. hadi. (Ti nikdy nepíší paměti, protože to nepotřebují). Následují technologové moci osobně neúspěšní. Ti naopak paměti píšou, aby se vyrovnali s mindrákem a nevypadali jako osli. Dále tu máme lvy parlamentu – dirigenty oveček, plamenné a ironické řečníky, vystrčené prostředníky, hlasovací zpěváky, specialisty na strašení publika. Pak ještě zbývají tzv. výhrůžníci černou budoucností a slibovači nikdy nesplněných slibů.
Projevy lvů odměňují straničtí kolegové potleskem, ti v ostatních poslaneckých lavicích pak bučením. Ačkoliv to voličům nikdy žádný užitek nepřinese, v televizi to pěkně vypadá.
Jako poslední pak zbývají ještě poslanci rodinní, kde se poslanecká funkce dědí z otců na syny a šedé myši úřednické, ministerské a sněmovní. Poslanci rodinní dědiční obvykle nic kromě poslancování neumějí a specializují se převážně na zákeřné přílepky zákonů. Šedé myši sněmovní jsou sice verbálně, ideově i svými činy zcela nudní, zato se však vyznačují znatelnou afinitou k přeběhlictví nejrůznějšími politickými směry.
Všichni politici občas umí i docela kvalifikovaně intrikovat, což je obecně u všech chápáno jako povinná základní kvalifikace. Naopak maturita nutná není a problém s touto zkouškou mají jen ti, kteří si k maturitnímu vysvědčení následně koupí ještě nějaký ten titul a pak se náhodou provalí, že v obou případech podváděli.
Má-li býti spravedlnosti učiněno zadost, nutno uznat, že mezi politiky exekutivními, senátorskými a poslaneckými existují i čestné výjimky. Je jich však příliš málo a voliči to nikterak ovlinit nemohou. Lidoví kverulanti to zdůvodňují tím, že je to proto, že tu máme sice demokracii, ale jen zastupitelskou.
Bohužel, téměř žádný z oněch jedinců nevýjimečných, pokud kdy volbami dostal mandát, pak už svým voličům žádný užitek nikdy nepřinesl. Proč tomu tak je, politologové neví. Právě tak i neví, proč poslanecké jedince pro voliče prokazatelně užitečné, v dalším volebním období jejich partaje z kandidátky automaticky vyhazují. V kuloárech se říká, že prý je to nutný stranický samočistící mechanismus. Je-li tomu vskutku tak, to často neví ani sami ti vyhazovaní, ale možná, že je to tajné.
Proč občané nechodí k volbám?
Připomeňme si rok 2010, čas voleb do Poslanecké sněmovny. Účast voličů pouhých 62,6 %. Více jak třetina kvalifikovaných voličů vědomě nešla k volbám. Proč asi?
Odpovědi obvykle zněly: Co bych tam chodil, beztak se nic nezmění. Jsou tam buď stále stejní bývalí veksláci a estébáci, anebo bývalí kariérní komunisti a jejich podařené dětičky. A když už právě ti ne, tak ti zbývající jsou jim ve vlastnostech i schopnostech podobní. Žádný z nich za pořádnou a poctivou práci nikdy nevzal a nevezme. Mluvkové, rodinkáři, šovinisti, ekonomičtí či náboženští mafiáni, obecně pak příživníci a vyžírkové, převlékači kabátů, lidé bez vlastní cti. Krátce a jasně – deprivanti.
Proč občané považují politiky za deprivanty?
Odpověď je jednoduchá: Deprivanti ve své profesi téměř vždy hledají – jen to mělké zlaté dno. Nikdy neříkají pravdu. Lžou a sliby neplní. Chovají se pokrytecky. I když vědí, že i ostatní lidé to o nich vědí, tak přesto dávají okázale (a zároveň trapně) najevo, že právě jich se to pokrytectví vůbec netýká.
Židé mají pro podobné chování výraz "chucpe" a dávají příklad mladíka, který nejprve zavraždí své rodiče a pak na státu kvůli tomu požaduje sirotčí důchod. Obyčejný český Honza by jednoduše řekl – podrazáctví, oraženost a oprsklost až na půdu. Profesor Koukolík pro to má již shora uvedené krásné slůvko – deprivant.
Co říká o deprivantech Wikipedie, slovy zmíněného pana profesora? Cituji:
"Deprivant je člověk, který z psychologických, biologických či sociokulturních důvodů nedosáhl lidské normality, případně o ni přišel. Důsledky deprivantsví jsou výraznější v citové, než v intelektuální oblasti. Ve vztahu k normalitě jsou lidé v různém rozsahu „nepovedení“ nebo „zmrzačení“, nikoli nemocní. Velmi zjednodušeně je lze rozlišit podle několika znaků: Mají tendenci vrhat veškeré své úsilí na získání moci a majetku a na manipulaci jinými lidmi (obzvláště ofenzivní typy deprivantů). Mívají náhradní program lidství, postrádající přiměřenou dávku odpovědnosti, altruismu i tvořivosti.
Ničí vyšší, diferencovanější citové a morální hodnoty. Destruktivita je někdy jejich základní životní program. Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic."
Proč lidé považují politiku za špinavou práci a k volbám nechodí?
Proč nepoctivým politikům tak snadný život ještě usnadňují? Je to jen pohodlnost, anebo i otrávenost z faktu, že volební účastí, ostatně jako vždy, se beztak nic nezmění? Pohodlnost – může být. Jenže je tu ještě něco dalšího, méně viditelného. Zatímco občan nic netuší, skoro každý politik – až na čestné výjimky – hned po zvolení i do té nejnižší funkce, začne usilovně pracovat na výstavbě své kruhové obrany. Obrany vlastního společenského postavení a dobrého bydla proti těm, kteří jej zvolili – proti občanům.
Tou kruhovou obranou je legislativa, čili zákony.
Jsou to zákony, kterými si politici sami sobě "ošetří" nejen své zvolení, ale do budoucna si tak zajistí i vynikající výdělek při nulové osobní námaze a nulové obecné prospěšnosti. Také, značné části z nich, ty zákony navíc poskytnou přímo bezbřehou imunitu vůči právu. Právu, které pak usměrňuje a postihuje nikoliv pana politika, ale jen ty ostatní okolo něj. Občanská nerovnost před zákonem, jako když ji vyšije. Aby si právě tohoto markantu české politiky občan volič hned na první pohled nevšiml, tak kouřová clona frází o lidských právech z dokola rozestavěných mediálních dýmovnic to celé právní divadélko "demokracie" už jen opticky doplní. Pravda, to všechno něco stojí a politici nikdy na reklamu peněz nelitují. Ostatně proč také, když to většinou beztak platí daňový poplatník?
Jak to funguje?
Skrytým elitám zajišťují privilegia možnosti realizace majetku. Velký majetek umožní silný ekonomický vliv. Ekonomický vliv vygeneruje navenek skrytou, ale funkčně vysoce účinnou politickou moc. Terminologií profesora Kellera řečeno – servisní elity politickou moc skrytých elit uskutečňují. Jak již víme, prostředí k realizaci moci a osobní výhody veškerých elit zajišťují zákony a nařízení. Budiž tedy zdůrazněno, že zejména české zákony a česká nařízení jsou především příjemné pro elity samotné. "Lidé dole" do toho nemají co mluvit, i kdyby zákony a nařízení politiků byly pro ně nepřijatelnými sebevíc.
Důsledek: Právě proto jsou elity tou sociální skupinou, která se vždy nejvíce bude bránit přímé demokracii a aktivitám občanských iniciativ.
Těžký život ve velkovýkrmně
Smůlou deprivantů je, že uvnitř jejich komunity vládne obrovská závist, nemilosrdné soupeření a štěnicové fízlování. Je to permanentní válka o mediální přízeň, o funkce, o postavení, o prebendy, o sinekury. Lidově řečeno, boj o moc a o koryta. Jsou si dobře vědomi, že s výjimkou zřídka se vyskytujících diktátorů, žádní sólisté v politice – technicky vzato – nijak dlouhou životnost nemají. Naopak, čím více vyniká svými schopnostmi nějaký politicky sólista bez vyššího politického krytí a čím více je jasné, že je poctivý a čestný, tím silněji to ostatním v branži vadí. Nic špatného na něj nevědí, ničím jej nemohou vydírat. Je pro ně nebezpečnou, nikým neřízenou střelou. Střelou s možností získání podpory voličských mas. A to je v představách elit vždy ze zásady špatná věc. Sekretariáty pak už mají jen dvě možnosti: Sólistu buď vykopnout směrem nahoru a hodně daleko (třeba do Bruselu), anebo ho zničit.
Ten destruktivnější děj pak probíhá podle obvyklého taktického schématu:
Nepohodlným sólistům se stávají (v tom lepším případě) neprokazatelně prokazatelné sexuální skandály, v tom horším pak neuvěřitelné autonehody. Anebo jejich život rovnou ukončí nějaký ten semtexový atentát či zajímavá sebevražda. Bohužel však, taková sebevražda už není nikdy zajímavou pro oběť, ale jen pro vyšetřující kriminalisty. Pokud je síla likvidace shledána nadbytečnou a když má politický sólista vskutku štěstí, je "jen" mediálně zkriminalizován, sexualizován, nebo psychiatrizován. Jak vidět, na obchodní rozhodnutí dělat nezávislou politiku vám žádná pojišťovna štěstí záruku bezpečnosti neposkytne.
Sebeobrana deprivantů
Je jasné, že incidenty a mediální skandály jsou pro profesi politiky nežádoucí, stávají-li se příliš často. Veřejné mínění si to pamatuje a protagonistům skandálů to pak vrátí ve volbách. Průměrní politici proto v zájmu klidu a přežití zakládají zájmová sdružení, kterým se říká politické strany. Navenek strany občany přesvědčují, že ta fasáda, která má název "politický program", je míněna vážně, ve skutečnosti je pro ně program jen projektem reklamy pro další veget.
Dostanou-li se k moci, první co udělají, tak na program "zapomenou" a naopak ihned začnou "tvořit" zákony pro ještě lepší partajní financování z peněz státu. Přispějí-li jim navíc finančně na veget i lidé ostatní (boháči z promyšleného pragmatismu, chudší fanatikové vinou vlastní pitomosti), politici to se samozřejmostí sobě vlastní nonšalantně přijmou – přesně podle přísloví "Hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere".
A nezapomeňme na poslední větu profesora Koukolíka: "Deprivanti mívají tendenci sdružovat se do koalic"!
