Nebudeme mluvit o technice balzamování těla el comandante, ani se zaobírat „nevhodným sexuálním chováním“ iránského prezidenta k madre de Chavez během pohřbu. Dokonce ani nebudeme připomínat, že Venezuela se v době před Chávezem podobala čemusi, co by při troše představivosti mohlo být cílem a vrcholnou metou neoliberálních představ podnikatelských oligarchů. Tedy společností dělící se výhradně na bezejmené, bezprávné, negramotné otroky, v boudách z vlnitého plechu…a ten zbytek několika všemocných, nepostižitelných majitelů země, ovládajících vše a všechny, od obyvatel slumů, až po zkorumpované zahřívače vládních křesel.
Wikipedie nám poví, že Venezuela je ve světových žebříčcích svojí rozlohou na 34. místě, počtem obyvatel na 45. místě a v produkci ropy někde kolem místa osmého. Zaprášené ročenky nejspíš připomenou, jak do tohoto vzdáleného místa kdysi mířily české námořní lodě se strojírenskou technikou a zpátky se vracely obtěžkané manganovou rudou. Vlastně, ona to nebyla jen strojírenská technika. Byly to i kulomety, ale pro náš druh pohledu to není vůbec podstatné. Dále nám tabulky mnohem aktuálnější sdělí, že v roce 2010 jsme do Venezuely vyvezli zboží za směšných 30 mil. USD a v roce 2012 za cca 24 mil USD. Pro rámcovou představu, s Brazílií protočíme zhruba 700-800 mil. USD za rok. Proč jsem u Venezuely zmiňoval rok 2010? Byl totiž rokem, kdy jednou z prvních akcí nového ministra zahraničí bylo zrušení pár ambasád. Kongo, Keňa, Jemen, Kostarika a Venezuela… Prezentovaným důvodem byla tzv. úsporná opatření.
Úspory jsou fajn, alespoň pokud zároveň nechystáte třeba projekt nové, megalomanské ambasády v USA, na kterou je odhad nákladů půl miliardy Kč, takže rálnou stavbu, v duchu českých rozpočtových tradic, na 1 až 1,5 mld. určitě vytáhneme. Kritik by po přečtení těchto řádků namítl, že se mu plíživě snažím podsouvat myšlenku významného vztahu mezi existencí ambasády a hodnotou vzájemného obratu. Dobrá, dejme tomu. Můžeme o tom vést spory. Prozatím, než se nám podaří na něčem se shodnout, si ocitujeme analýzu původem z Ministerstva zahraničních věcí (říjen 2012), která nám stručně oznámí, že do roku 1998 náš průmysl aktivně a úspěšně ve Venezuele zastupoval pouze Strojimport. Od té doby tam naši výrobu víceméně neprosazuje nikdo. Dále nám analýza odborně vyhodnotí stav aktuální „poptávky v regionu po českém zboží a kooperaci“, a to poměrně vtipným závěrem: „Vzhledem k tomu, že zastupitelský úřad v Brazilii (nově místně příslušný), je nerezidentním ZÚ, poptávky venezuelských subjektů po českém zboží jsou velmi ojedinělé.“ Pat s Matem by nejspíš prořízli vzduch předloktím a zavolali: “A je to…“
Opět se podíváme na sousední Brazílii. Z obdobného materiálu k této zemi se dozvíme, že u nich pro změnu mají obrovský, nenasycený trh. Působí tu 15 firem zabývajících se zajištěním vzájemné ekonomické spolupráce s ČR a také existuje řada poptávek. Zejména po českém strojírenství, chemii a dopravních prostředcích, což jsou komodity, které tu mají z minulosti výborný zvuk a tradici. Za poslední 2 roky zde proběhla účast českých firem na celkem 11 místních veletrzích. Ale už necháme obchod být.
V minulém týdnu jsem pozorně sledoval a hledal informace k tomu, jak se naše země postaví k úmrtí cizího, demokraticky zvoleného prezidenta, navíc během jeho funkčního období. Díky diplomatickému protokolu a tradicím jde o záležitost poměrně jednoznačnou a nikoho nepřekvapí, že v podobných případech třeba Jižní Korea bez zábran veřejně kondoluje svému severnímu sousedovi. Nijak jsem neočekával, že by se za českou stranu někdo fyzicky pohřbu zúčastníl, nebo se během shonu s výměnou významněji projevil někdo z našich prezidentů. Ovšem naprostou „0“ jsem nečekal. I ministr zahraničí, který se právě vrátil z londýnské víkendové schůze „Spolku přátel Jemenu“ (ambasáda zavřena 2010, vývoz do Jemenu 44 mil. USD v roce 2010 a 14 mil. USD v roce 2012), během týdne poskytoval prohlášení výhradně kolem prezidentů našich. O nějakých aktivitách k úmrtí Huga Cháveze nikde ani zmínka. Pokud cosi proběhlo, tak se obávám, že to bylo na té nejnižší a nejformálnější úrovni, která byla vůbec možná.
Co dodat? Nevím, jakým směrem se bude dál ubírat Venezuela, nebo kdo jí bude v budoucnu vládnout. Pro toto zamyšlení to ani není podstatné. Má být spíše o vztazích, obchodu, penězích, rozumu, slušnosti a respektu k lidem z jiných zemí. Dobré vztahy, rozumné chování, slušnost a respekt by měly být samozřejmostí. A co se týká obchodu a peněz? Nám bohužel peníze ze země nestříkají, ani stříkat nebudou. Venezuelanům ano. Jejich ekonomika se celkem nemá kam horšit, může to být jen lepší. Variant vývoje zase tolik není a jde vlastně pouze o to, jakými cestami ty stříkající peníze interně a ke komu externě poběží. Buď bude mít venezuelský zaměstnanec konečně na Fábii a posezení u piva, nebo místní oligarcha na stroje do nové fabriky, nebo nějaký diktátor na nové samopaly pro armádu a policii. To vše tam musí jednou někdo dodat. On vlastně tento článek byl o tom, že my to rozhodně nejsme, nebudeme a nejspíš ani nechceme, či v nejhorším případě nemáme být. A vůbec…jsme „nedopatřením“ v podobné situaci pouze s Venezuelou…?
