Na Velikonoční pondělí vydal jsem se již jako státem uznaný invalida bez nároku na důchod i s naším labradorem ve 12:50 vláčkem do Boleslavi za invalidní jízdné (9,- Kč). V Boleslavi u pokladny poučen, že bez legitimace nemám na invalidní jízdné nárok. Ve vlaku obdobná polemika s průvodčí, která mi invalidní jízdenku odmítla vystavit, zavolala si na pomoc výpravčí a posléze i policii ČR (z Benátek n. Jizerou). Vlak kvůli tomu stál a nabíral zpoždění v Kropáčově Vrutici.
Přestože se našli cestující, ochotní zaplatit moje plné jízdné, aby se nemuselo čekat, čekat se muselo. Policie už byla na cestě a paní průvodčí svátečně zoufalá a neoblomná. Já také. Po příjezdu dvojice policistů (muž a žena) jsem byl legitimován a vyzván k opuštění vlaku. Poté, co jsem znovu odmítl a objasnil svoji situaci zpětně uznaného invalidy bez průkazu, jsem byl opětovně poučen a za použití chvatů a hmatů (a s úlevným souhlasem už řádně namíchnutých spolucestujících) i se psem mírně vyveden. (Ani jsem se příliš nevzpouzel. Paco se nevzpouzel vůbec, vlaky sice snáší, ale venku je o poznání raději.)
Jelikož vyvádění trvalo déle, než bylo libo přihlížejícím cestujícím, pomohl policistovi jeden ochotný czechtekař. A já si mohl zas chvíli připadat vyloučeně. A jako právoplatný vyvrhel. Příjemné to nebylo. Po čtvrthodině přijel dvouvagóňák, mladý průvodčí mi vystavil invalidní jízdenku z Boleslavi do Prahy (22,-Kč) i bez průkazky s podotknutím, že narazím-li na ostrého revizora, přijde mne to draho a jeho (průvodčího) taky. V případě průvodčího takové draho obnáší srážku prémií a případné přezkoušení. V mém případě zatím nemám jasno, dráhy mne hodlají žalovat za vzniklou škodu.
Že prý jsem si bral cizí lidi za rukojmí (já? a jaké cizí, nežijeme snad ve společném státě Čechů a Moravců?) a jestli prý mám dobrého právníka. Nemám a nevím o žádném, kterému by stálo za to mne u soudu v této při hájit. Jak také dokazovat, že nic z toho, co mohlo poškodit české dráhy, se nedělo z mé vůle? Chápu, že těžko. V zemi (ne že by ve světě tomu bylo jinak), kde je stále možné (za mlčenlivého souhlasu neinformované veřejnosti) beztrestně poškozovat zdraví lidí procházejících samoléčebným transformativním procesem, vnucovat jim duši ubíjející koktejl koncentrovaných jedů, vytvářet z nich tak invalidy a celý tento prokazatelně scestný (viz Perry: „The far side of madness, 1974) proces prohlašovat za léčbu, nezbývá, než důsledně stát (a nejen kvůli sobě) sám při sobě a za sebou. Jakkoli to široké daleké okolí může nést s nelibostí. Především ve chvíli, kdy jsou dotčena jeho svatá „práva na klid a pořádek“. A pak ať už jen každý dělá, co myslí a umí nejlépe.
Revizor se neobjevil, šťastně jsme (v 17:30) dojeli (do Libně) a na vlastní oči, uši i kůži si ověřili, co je dávno známé – je to v lidech a v ničem jiném. „České dráhy člověčí a lidské“ versus „České dráhy úřednické a nelidské“ 2:1, muži : ženy – jistě jen shodou okolností stejné skóre. Nazdar Praho. První testovací jízda s českými drahami je za námi. Kdovíjak dobrý pocit z toho nemám, ale o to zas tolik nejde.
P.S. Čím je tento přes rok starý text aktuální? Pro mne tím, že jsem právě odnesl k obvodnímu soudu zdůvodnění svého odporu proti platebnímu rozkazu, jenž mi byl nedávno doručen. A pro ostatní? Tak to bych také rád věděl…
