Chudí mecenáši?

Reklama






Můj dopis ředitelce nadace Konto BARIÉRY:

 

                                                                           Vážená paní

                                                                           Mgr. Božena Jirků

                                                                           ředitelka Konta BARIÉRY

                                                                           Nadace Charty 77

                                                                           Melantrichova 5

                                                           110 00     P R A H A   1

 

 

 

            Vážená paní ředitelko,

 

     v první řadě mi dovolte vyslovit uznání záslužné práci vaší nadace. Ne proto Vám ale píšu, těch uznání se Vám jistě dostává ze všech stran, stejně jako všem dalších charitativním nadacím a společnostem. Což je hlavní důvod mého dopisu – ten počet charitativních organizací a obecně prospěšných společností zaměřených na tuto činnost, a jejich získávání „mecenášů“.

 

     Jistěže slovo „mecenáš“ je příliš nadnesené ve vztahu k lidem, kteří přispívají několika stovkami nebo tisíci korunami za rok. Jenže kde jinde (kromě fiskusu) ještě tak významně platí, že sto tisíc příspěvků po tisícovce dá dohromady sto miliónů, ale kde sehnat jednoho nebo dva, kteří dají stejný součet? – že (ta cifra je nadsázka).

 

     Jsem člověk, dnes důchodce, který za celý svůj život jednak ani osobně nepřispěl k té všeobecné mizérii, jenž je prapříčinou, že je třeba schraňovat příspěvky, aby se dosáhlo alespoň selektivní pomoci vyvoleným, ani jsem se nepodílel na rozebírání a soustřeďování bývalého společného vlastnictví „všeho lidu“ do rukou svých, nebo svých blízkých, abych dnes patřil k adorované elitě, co je za vodou, někdy obrazně, někdy i skutečně.

 

     Naproti tomu, zřejmě právě proto, jsem oproti nim člověk se sociálním cítěním. Takže mi (na rozdíl od mnohých těch zbohatlíků) vadí, že existují lidé, zvláště děti, kteří v důsledku příkoří přírody nebo příkoří sociálního, trpí.  Lidé obzvlášť citliví z toho mohou mít i duševní trauma.

 

     Lék na to není. Nikdy a nikomu se nepodaří ty hendikepy trpících odstranit. Možná individuálně zmírnit. Na odstranění těch hendikepů a jejich příčin by však asi bylo zapotřebí ubrat z výdajů na zbrojení a války (které samy jsou mnohdy samostatnými příčinami té bídy a utrpení), ubrat z nikdy nekončících zisků nenažraných chamtivců. Leč tuhle sílu nikdo nemá, protože na těch, kdo oněmi prostředky disponují, jsou závislí ti, kdo řídí světovou (i domácí) politiku a organizují věci tak, jak jsou, tedy včetně existence těch podmínek pro sociální příkoří, případně tak, že obecně nezbývá na odstraňování a zmírňování oněch příkoří, kterými lidi postihuje sama příroda.

 

     Není v silách Vašich, ani za přispění všech dobrovolných mecenášů, na tom něco podstatného změnit. Mohou Vás těšit jen vyřešené případy individuální pomoci, na druhou stranu Vás musí strašit otázka – Proč on ano, a já ne?! od jiného stejně trpícího.

 

     Po roce 1990, kdy vznikaly nadace a společnosti s podobným zaměřením, a kdy jsme ještě věřili, že vývoj je i v tomto smyslu orientován pozitivním směrem, jsem i já věřil, že jsem morálně povinen se podílet na alespoň symbolickém umenšování té lidské bídy a utrpení. A jak nadací přibývalo, posílal jsem své „desátky“ čím dál častěji. Až jsem se utvrdil v přesvědčení, že moje možnosti jsou velmi, velmi omezené. Na rozdíl od těch nadací, které to nevěděly, a svými žádostmi mě zásobovaly skoro řadou geometrickou. Což, uznáte, nemůže mít nadějí na úspěch. Rozhodl jsem se tedy tak, jak mi zbývalo – vybral jsem si jednu společnost – Český červený kříž, které věřím, a kterou pravidelně podporuji. Ostatní žádosti už nechávám ležet. Jen obdivuji, kde ty nadace a společnosti berou peníze na „vyhozené“ poštovné, odkud berou mou adresu a informace, že jsem „přispěvatel“, raději nespekuluji.

 

     To, že jsem nad rámec své podpory v lednu tohoto roku poslal několik stokorun Kontu Bariéry, které mě oslovilo prvně, bylo proto, že součástí dopisu bylo i DVD Lucie Bílé, sice v hodnotě několika desetikorun, ale nešť. Sluší se slušně odpovědět. Ale tím to z mé strany skončilo. Naproti tomu, ač je teprve počátek měsíce března, jsem od Vašich Bariér obdržel už další dvě žádosti o příspěvek.

 

     Je mi jasné, všechno to obstarává počítač. Ale právě proto, že s počítačem není rozumná řeč, píšu Vám.

 

     Prosím, nechte vymazat moji adresu z počítače vaší nadace. Nenechte znehodnotit těch pár stokorun mého příspěvku zbytečnými výdaji na poštovné. Opakuji – nenesu odpovědnost za mizérii a utrpení tohoto světa. Přesto se snažím přispět k jejich zmenšení. Ale jen v rámci svých reálných možností.

 

 

     Držím Vám palce

 

 

A jak to vidíte vy, milí čtenáři?

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku