Marco Politi ve svém provokativně nazvaném článku v deníku Il Fatto Quotidiano píše, že se papež František vydal úzkou cestou. Jeho volání po chudé církvi nemůže platit jen pro jedinou mši. Bez teatrálnosti, ale rázně a stroze směřují všechna papežova gesta stejným směrem. Černé boty s tkaničkami, odmítnutí papežských miter, železný kříž, jednoduché roucho místo pompézního ornátu, promluvy ve stoje, oslovování kardinálů jako bratrů, definice moci jako služby, vykázání červených pantoflí pontifiků-vládců na půdu, to vše znamená demontáž symbolického základu imperiální moci papežství a polo-božských fantazií, na nichž drželo alespoň tisíc let.
František teologicky navázal na abdikaci Benedikta XVI. – o jeho demisi mluví jako o demisi inspirované Duchem Svatým, stejně jako o své volbě. Tím pevně zasadil do rozměru „služby“ revoluční gesto Ratzingera, které náhle učinilo Církev lidštější a zranitelnější. Po této cestě František pokračoval, když zdůraznil ctnost „něhy“ ve spojitosti s papežskou službou a nechal stranou jakoukoli ukázku moci – byť by byla náboženská, byť by to byla moc s dobrými úmysly.
Vnitřní odpor se jistě brzy projeví. V italském tisku se tak už stalo. Novinář Ferrara píše papeži a vyjadřuje nesouhlas s přílišnou něhou. „Otče, mám strach z něhy.“, volá na první stránce novin. Pro zkrocení lidské šelmy, vysvětluje, je potřeba „úsudek a výkon autority.“ Proti „nezvladatelným svobodám“ je třeba „přísně zakročit.“ Po Bergogliovi, který je sotva týden na svatopetrském stolci, novinář žádá, aby spojil pocity sympatie, které vyvolal, s „názorností a pravdou.“ A má začít tím, aby na všechny strany rozhlašoval, že potrat je masakr. V jiném italském deníku novinář Veneziani označil papeže Františka za tvůrce „populistického převratu.“
To vše jsou jen první vlaštovky opozice, která se projeví, jakmile Bergoglio začne uskutečňovat zásadní změny, dotkne se zájmů, zvyklostí a ideologií zakořeněných v onom laickém a klerikálním světě, který se nechce vzdát vidiny Církve jako mocnosti. Na pozadí se nese tiché brblání ciellinů (stoupenců Communione e Liberazione), raněných i rozladěných kvůli papežské porážce Angela Scoly, za kterou jsou z velké části zodpovědni sami tím, jak se snažili prosadit jeho kandidaturu.
Největší riziko skrytých střetů uvnitř církevní struktury s sebou ale nese Františkovo odhodlání. Požadovat chudou církev a bezúhonné církevníky znamená vystavit špatnému světlu životní styl a chování tisíců velkých i malých „hierarchů“. Zpochybňuje paláce, auta, služebnictvo, konzum, kariérismus, kterému se v církevním světě daří stejně jako v kterékoli jiné sociální skupině. Tyto neřesti žijí bok po boku s naprosto nezištnými osobami, které se opravdově věnují svému poslání. Umístit prostotu na vrchol agendy není to samé jako žít ve dvou místnostech jako arcibiskup Bergoglio v Buenos Aires. Chudoba v sobě nese nutnost transparentnosti církevní hierarchie. Zveřejňování nemovitého majetku – podle il Sole 24 ore jde o tisíc miliard eur pouze v Itálii. Zveřejňovat například rozpočty italských diecézí, které se tomu urputně brání, tak jako je tomu v Německu. Zcela reformovat vatikánskou banku IOR nebo ji zrušit a nahradit některou etickou bankou, která má v pořádku mezinárodní normativu.
Nejde jen o zásah v jednom nebo dvou specifických problémech – ať už máme na mysli reformu kurie nebo vatikánské banky – ale jde o celý systém, který je volán k tomu, aby rotoval kolem osy „chudoby a bezúhonnosti“. Svatý František z Assisi chtěl, aby si jeho spolubratři vydělávali na živobytí prací, jeho potomci (ač s jejich náboženskou angažovaností) mají ženy jako služebné. Ve Františkových slovech je skryta kopernikovská revoluce. To je také důvod, proč vox populi v Římě již několik dní opakuje: „Doufejme, že ho nechají jednat…“ Lid má intuici. Blízká budoucnost odhalí, zda František vyjde ze zkoušky s New Dealem jako Roosevelt nebo s porážkou jako Gorbačov.
Tolik Marco Politi. Také u nás v českých vodách se ve spojitosti s požadovanou chudobou církve vynořuje ledacos. Papež prý nesmí svoji osobní preferenci chudoby vnucovat všem, vždyť by to mohlo ochromit fungování jemu svěřeného úřadu. Některé reakce zase nervózně doplňují slova papeže a tvrdí, že to s tou chudobou František vlastně ani tak nemyslel a církev má být sice chudá, ale rozhodně v duchu.
Komentář Marca Politiho přesně vystihuje podstatu – pokud křesťané neuvedou do praxe silná Ježíšova slova o chudobě, nejen co se týká majetku, ale také samotného způsobu života a evangelizace, nebudou moci počítat s Boží pomocí. Tímto směrem nás vede současný papež.
Zdroj: Il Fatto Quotidiano, 21.3. 2013: Il Papa povero spaventa la Chiesa dei conservatori
Převzato z Umlaufovin
