Opravdový profesionál ve veřejném životě o důležitých věcech svého řemesla nikdy příliš nemluví. Buď úplně mlčí, odvede řeč jinam, anebo jen mlží. Může také dělat, že daný obor není vůbec jeho řemeslem, čili může chytře lhát.
Existují snad jen tři "mluvící" výjimky. Novináři, učitelé a advokáti. Ti první i druzí mluví o věcech důležitých, jen mají-li to v popisu práce. Jsou jakýmsi vzorem protikladů v paradoxu profesionalismu. Zato ti třetí, ti se vždy živí jen vyděračským mlžením a lhaním. Pikantní a spekulativní výjimka, pravidlo zdánlivě potvrzující.
Profesionál také o svých profesionálních věcech nepřemýšlí, ale prostě je jen dělá. Je-li hospodským, nalévá alkohol jiným a neznepokojuje se. Je-li prodejcem drog, novinářem, řezníkem či vojákem, též neřeší otázku svědomí při ubližování jiným. Učitel by to prý měl také tak dělat, ale občas není ani jemu samotnému jasné, zda svou prací vůbec slouží dobru nebo zlu. Na rozdíl od novináře či politika, kteří své svědomí neobtěžují a slouží vždy (i když si myslí, že právě manipulují, či dokonce vládnou) – učitel však může svědomím svou práci též i posuzovat. Jenže pak už má problém nejen sám se sebou, ale zejména se svými šéfy.
Protože nic na světě není jednoduché, máme tu profesionální psychology a psychiatry, kteří nám ze všech těch problémů léčí a ošetřují duši. Tedy přesněji řečeno – duši těch některých, v profesi méně otrlých. Ačkoliv se i oni živí myšlením, pěstují ve svých službách barterový obchod. Já tobě vytrhnu "duševní zub", ty mi za to dva zaplombuješ.
Je též několik profesí, kde mlčet a nanejvýš jen mlžit, znamená zřejmě přímo povinnost (policisté, prezidenti, ministři, soudci). Ti pevnější v profesi uvažují, konají a mlčí. Ti trochu ješitní alespoň slovně občas mlží. Ti nejješitnější pak dbají na čistotu svých vlastních soukromých a mlčenlivých dějin – a vydávají o tom celé knihy.
Za vskutku relevantní a spolehlivé informace v politice proto nikdy neděkujme profesionálům, ale děkujme jen amatérům. Jen oni nám řeknou, co si myslí v okamžiku, i když právě lžou. Proč? Protože jen amatéři, neříkají-li právě pravdu, umí lhát hloupě. A tak se alespoň něco ze zákulisí dozvíme i my, a pak už ani nejsme tak hloupí, jako jsou hloupí ti, kteří moc mluví. Vždyť pocit, že jsem chytrý, ten přece mysl povznáší.
Kdo je tedy nejprofesionálnější a nejrafinovanější profesionál? Jen ten, kdo dokáže snad ještě víc – udělat ze sebe blbce. To však není dáno každému, zvláště ne pak nám, slabým a ctižádostivým mužům. Stačí pár titulů honoris causa, několik metálů, ranní pochvala od manželky – a hned máme šťastné a veselé Vánoce. Tak jako právě teď.
Některé (paradoxně pravicové) internetové zdroje:
http://3.bp.blogspot.com/_
