Pracovní zákony v Číně
Minimální mzda v Číně byla zákonem stanovená v roce 2004 a je odlišná v rámci provincií a v mnoha případech i v rámci jednotlivých distriktů provincií. V tuto chvíli má nejnižší minimální mzdu část provincie Jiangxi (500 RMB) a nejvyšší megavýrobní oblast Shenzhen (1320 RMB, ale teď je to myslím ještě o maličko víc). Hong Kong a Macao žádnou minimální hodnotu stanovenu nemají. Garance se vztahuje na hlavní pracovní poměr, v ostatních případech je stanovená minimální hodinová mzda.
Standardní pracovní doba v Číně je zákonem vymezená na 40 hodin týdně. Práce přesčas je v něm vedena jako dobrovolná a jsou za ní pevně definované příplatky, které jsou stanovené na 50 % během pracovního týdne (pondělí – pátek), 100 % o víkendu a 200 % za práci o státních svátcích (jde hlavně o Jarní a Podzimní festival). Za práci přesčas se automaticky považuje doba nad 8 hodin denně. Slyšel jsem o maximu 36 hodin přesčas za měsíc, ale tohle je ve výrobních špičkách celkem běžně obcházené tím, že zaměstnanci podepíší revers. Nutno říct, že často opravdu dobrovolně. Znám i případy, kdy zaměstnanci přešli k jiné firmě, protože si u ní mohli vydělat víc za práci přesčas. Mezi největší sezónní „žrouty přesčasů“ patří studenti, kteří si tak přivydělávají na studium (a ulehčují tak rodině). Některé firmy se snaží dávat místo odměn zaměstnancům náhradní volno, což je v podstatě nezákonné, ale tolerované. Vede se hodně debat ohledně překračování limitu přesčasů za měsíc, protože se tím zvýhodňují firmy, které si to „mohou dovolit“ a vytváří se sektor, kde to už v rámci konkurenčního boje na trhu není dobrovolné, ale nutné.
Zmíněné zákony však platí jen pro zaměstnance s pevnou pracovní dobou. Pokud má zaměstnanec nepravidelnou či proměnlivou pracovní dobu (management, prodejce), vztahují se na něj ze zákona jen příplatky za přesčas ve státní svátek. Takovo úpravu pracovní doby ale musí povolit pracovní úřad. Speciálním případem jsou také tzv. „interns“ – vysokoškoláci zaměstnaní na profesně vyšších pozicích, kde výměnou za možnost získání zkušeností berou minimální nebo vůbec žádný plat. V takovém případě je odměna za odvedenou práci jen na rozhodnutí zaměstnavatele a není zákonem nijak ošetřena. Oficiální stanovisko je takové, že si tím studenti budují výhodu pro budoucí hledání zaměstnání. Nejde jen o čínské studenty – nedávno jsem na takové pozici potkal dívku ze Singapuru.
Realita se ale od zákonů jako všude jinde může dost lišit. Asi nejhůře na tom bývají zaměstnanci ve velmi malých firmách, které vedou lidé se „starou školou“ a o nějakých benefitech a příplatcích se vůbec nediskutuje. Hřeší se hlavně na fakt, že kontroly jdou spíš po velkých/zahraničních firmách a pro jejich zaměstnance je vedení soudního sporu absolutně nevýhodné. Praktická zkušenost je taková, že jeden nejmenovaný úřad, který má provádět kontroly, má 4 osoby na cca 10 tisíc subjektů a malá pekárnička na rohu ulice rozhodně není jejich prioritou. Výhodu na pracovním trhu mají (alespoň zatím) zaměstnanci ze zahraničí. Pokud máte praktické profesní zkušenosti z oborů jako IT, projektování v rámci technických oborů, řízení kvality, pak dostanete minimálně dvojnásobek toho, co rodilý Číňan na stejné pozici. Z toho důvodu cizinci žádají o čínské státní občanství výjimečně. Aktuálním problémem, na který si vláda chce posvítit, je to, že zaměstnavatelé cizincům nevyřizují pracovní povolení. Cizinec samozřejmě má pracovní vízum, ale jde jako u nás o rozdílné dokumenty a promítá se to do placení daní a zdravotního pojištění. Asi nejvíc se na to hřeší u učitelů angličtiny.
***
Regulace nárůstu automobilů v čínských velkoměstech
Je obecně známo, že počet automobilů ve velkých čínských městech roste raketovým tempem. Studie v Pekingu ukázala, že pokud nebude nijak regulováno, bude maximální únosné kapacity v hlavním městě dosaženo v roce 2014. Už teď je ve špičkách situace místy vcelku tragická a silnice třeba v Shenzhenu bývají sarkasticky označované jako „největší parkoviště“. Od počátku roku 2012 se proto nové registrační značky aut vydávají v Pekingu a Shenzhenu na principu loterie a v Šanghaji formou aukce. Buď se jedná o test, která alternativa bude lepší, nebo se jednoduše počítá s tím že „zazobaní Šanghajci na to mají“ (průměrná cena na aukci je tam 45 000 RMB, nejnižší cena něco kolem 43 000 RMB – což je někde kolem 130 000 Kč). Registrační značka je pak někdy stejně drahá jako samotné auto a říká se o ní, že je „nejdražším kusem plechu“ na světě. Tyto opatření prý posunuly hrozící kolaps při stávající infrastruktuře až někam k roku 2019. Do té doby je plánovaná restrukturalizace hromadné dopravy. Hlavně v Pekingu se metro plánuje rozšířit skoro „do každého pole“. Nutno podoknout, že opatření se týká jen automobilů k osobní potřebě.
Dalším regulačním opatřením je vyhlašování dnů, kdy smějí vyjet na silnice jen auta se sudou/lichou poznávací značkou (případně obsahující určitou serii čísel). Toho se zatím využívá hlavně ve svátcích a při pořádání velkých sportovních akcí. Vyvolalo to velkou debatu o účinnosti tohohle opatření. Nejčastější odpovědí je, že to bude nutit lidi pořídit si dvě auta a nebo risknout falešnou poznávací značku. Obě opatření jsou poměrně nová, takže na nějaký věrohodný průzkum vlivu na současný trend je ještě brzy.
PS: Omlouvám se, že používám mezinárodní pinyin transkripci čínských jmen (krom těch nejprofláklejších). Pravdou je, že ten český sinologický přepis neovládám :) Také na název Svět čínskýma očima si ještě netroufám.
