Čípová Růženka

Reklama


Kdysi dávno byla jedna konstituční monarchie. Byla docela maličká, rozkládala se na kopci ve tvaru zvonu, vyčnívajícím z úrodné nížiny, obkroužené modrou stuhou řeky, která vytyčovala hranice země. Řeka se jmenovala Šumná a kopec Burina, jeho jméno neslo i království. Byl to líbezný kraj, jenž odjakživa mlékem a strdím oplýval. A nemyslete si, že tam byli sto let za opicema! Byli velice moderní. Měli univerzitu, kanalizaci, telefony, rozhlas i televizi, vozili se v autech. Každý rok volili Miss krásy a taky tam pořádali světoznámé závody formule 3000 na burinském okruhu. Vrchol kopce byl korunován starodávným kamenným hradem, vyhlášeným Unescem kulturní památkou. Na Hlavním náměstí soupeřili v kráse barokní kostelíček s budovou parlamentu, která byla výkřikem moderní architektury a vypadala tak dynamicky, jako postižený tancem svatého Víta, jemuž byl zasvěcen protilehlý církevní stánek. Scházelo jen letiště a nádraží, ty by se do téhle zemičky už nevešly.
 
Měli dobrého a hodného krále Libovíta XL., krásnou a laskavou královnu Liběnu, umírněný parlament, pracovitý a bohabojný lid. Co by jim scházelo… Ale přece! Královské manželství zůstávalo bezdětné. A král se obával, že s dynastií zanikne i monarchie a z jeho panství se stane republika.
 
I v umírněném parlamentu se již ozývaly hlasy, že neporodí-li královna dědice či dědičku, změní státní zřízení.
 
Oba královští manželé se velice snažili, užívali léky, královna jezdila do lázní, dali sloužit mše za narození potomka. Všechno marné. Ale nakonec se osud nad nešťastnou královnou smiloval a poslal jí do cesty babku kořenářku. Ta dala královně voňavou růžovou růži se slovy, že si ji má dát na noční stolek a s rozkoší vdechovat její omamné aroma.
 
A skutečně. Než přišel měsíc potřikráte do úplňku, milé královně se začalo zaoblovat její vznešené bříško. Nastalo radostné očekávání. Konaly se velké přípravy, vyšívala se výbavička a vyřezávala zlacená kolébka, byli povoláni nejlepší gynekologové z celého světa. Konečně nastal vytoužený okamžik a královna přivedla s velkou slávou na svět rozkošnou růžolící holčičku. A protože byla přesvědčená o kouzlu darované růže, vybrala královská maminka jméno Růženka.
 
Hned se ta radostná novina zvěstovala v rozhlase a televizi, šťastný otec poskytl interview všem třem mediálním prostředkům – deníku Drbuvrbu, rádiu Hlásná Trouba a televizi Čumtele. Na nejbližší neděli v úplňku byl stanoven termín slavnostních křtin a pozváni hosti. Po křtinách se konala velká slavnost s trachtací a předváděním darů, ani prostý lid nepřišel zkrátka. V podhradí byla na Strašidelném plácku léta nepoužívaná šibenice ověšena buřty a klobásami, pod ní sudy piva a nůše koláčů. Co vám mám povídat, sláva to byla veliká.
 
Na hradě ještě očekávali netrpělivě příjezd tří sudiček, které podle tradice předpovídaly budoucnost všem královským miminkům. Však taky byl nachystán televizní štáb s kamerou, aby se událost mohla uvádět v přímém přenosu. A už předjely dvě královské limuzíny a z nich vystupovaly sudičky. Jen ta třetí měla zpoždění. Nu což naplat, začneme bez ní, rozhodl král.
 
Sudičky se postavily ke kolébce, první vzala Růženku do náruče, pohladila ji a pravila: „Vítám tě na svět, milé dítě, a prorokuji, že vyrosteš do nebývalé krásy.“
 
A předala vrnící miminko do náruče kolegyně, která zase přisoudila Růžence velkou moudrost.
 
Když chtěla dítě vrátit do kolébky, ozval se dupot a rozzlobený hlas. Byla to třetí sudička, která se hněvala, že na ni s obřadem nepočkaly. Vtrhla do pokoje, skokem ke kolébce a uchopila raneček v peřince: „A já ti předpovídám, že až dosáhneš věku dvaceti let, dotkneš se čípu a usneš navěky. A s tebou usnou všichni voliči.“
 
Všichni ustrnuli. Popletený král se domníval, že špatně rozuměl: „Jaký číp, snad džíp?“
 
Královna zkusila: „Nebo šíp?“ Na to hned odpověděl královský zbrojař: „To nepřipadá v úvahu, v naší výzbroji jsou jen kulomety, samopaly, rakety a obrněné transportéry.“
 
Se svou troškou do mlýna přispěl i královský sklepmistr: „Nemyslela jste čep?“
 
Sudička je zmrazila pohledem: „Řekla jsem jasně a srozumitelně ČÍP!!!“ Tu se k ní vrhly zbývající dvě kolegyně a snažně ji prosily, aby nebyla taková tvrdá a zmírnila svoji sudbu. „Vždyť to děťátko přece za nic nemůže a pohleďte, jak si hezky cumlá paleček a pobrukuje.“
 
„Dobře,“ nechala se obměkčit třetí sudička. „Tak neusne navěky, ale jen do té doby, než ji osvobodí pirát s myší.“
 
No z toho byli všichni teprve tumpachoví, ale sudička se s nimi už nehodlala dál bavit. Rázně vykročila ze dveří a druhé dvě ji následovaly.
 
Teď teprve začali všichni nad tou podivnou věštbou špekulírovat, ale ničeho se nedobrali. Tu se obrátil král na kmeta s dlouhou šedivou bradou a vysokým čelem: „Magnificence, vážený rektore naší slovutné univerzity, nepomohl by nám Ottův naučný slovník?“ I kázal pan rektor svým asistentům, aby přinesli z univerzitní knihovny velký slovník a encyklopedii.
 
Byly to tak velikánské bichle, že je museli přivézt na vozíku. Hned v nich začali listovat a louskat, ale heslo ČÍP hledali marně. Povolali profesora psychologie Dušana Citlivku, ten vše vyposlechl, poklepal si prstem na čelo a usoudil: „Ta předpověď nemá hlavu ani patu a slova paní sudičky prozrazují patologickou změnu její psychiky. Já si myslím, že mluvila z cesty a že netřeba brát ji vážně. “
 
Profesor matematiky a logiky Jasan Permutant varoval, že není možno zavrhnout výrok jako nepravdivý jen proto, že nerozumíme jednomu výrazu, který nemůže mít přece prázdný obsah. Nakonec jako vždy promluvili právníci jazykem legislativním, kterému sice taky nikdo moc nerozuměl, ale nakonec profesor Juriš Dikce vysvětlil laikům, že za prvé je lepší preventivně brát hrozbu vážně a hlídat princeznu jako oko v hlavě, aby nepřišla do kontaktu s předmětem, o kterém by se dalo bona fide předpokládat, že je onen zmíněný ČÍP. Za druhé, a to už řekl jen králi, v případě uskutečnění hrozby je možno jí využít ve prospěch královské dynastie a znovu restaurovat absolutní monarchii. Neboť, jak známo, bez voleb není možno ustanovit nový parlament a podle místní ústavy zaniká funkceschopnost parlamentu starého. Koneckonců předpověď v poopravené verzi předpokládá šťastný konec, i když s určitou odkladní lhůtou.
 
Králi se tato interpretace moc zamlouvala, leč královna protestovala, že chce svoji Růženku mít pořád čipernou a svěží a že o žádnou restauraci nestojí. Tak se konečně dohodli, že si především budou hledět první rady a princeznu si pěkně ohlídají, však mají dostatek služebnictva.
 
Zcela jiná rozprava probíhala mezi lidem v podhradí. Televizní režisér totiž nestačil včas přerušit živé vysílání, a tak hodující a jásající plebejci sledovali celičký průběh podivného věštění na velké obrazovce, umístěné na pranýři uprostřed Strašidelného plácku. Jedni se smáli králi lpícímu na zastaralých tradicích, že dá na babské řeči. Jiní mu zase zlomyslně přáli, že taky jednou zažije, co je to smůla. Některé ženy litovaly královskou matičku. Pak jeden zrzoun vykřikl: „Co pořád myslíte jen na toho našeho Prevíta a na jeho rozmazlenou Fifněnu? Myslete na sebe, co to udělá s námi!“
 
Chlapi mu hned přitakávali a shloučili kolem něho. Jeden upracovaný sedláček ukázal své ztrhané ruce a řekl: „No, já bych to bral, chtěl bych se jednou pořádně prospat. I třeba sto let!“
 
„Pr, pr, pr, pomalu!“ krotili ho druzí. „Tak dlouho bys to ani nevydržel, všeho s mírou!“
 
„Vy chytráci!“, okřikla je pekařka. „Teď zase myslíte jen na sebe, ale co naše děti? Co si počnou bez nás, když budeme spát?“A druhá ji podpořila: „Přece ta sudička říkala, že usnou jen voliči, tak to jsou jen osoby nad dvacet let! Na to jste nepomysleli, chlapi mudrlantský.“
 
Chlapi zahanbeně zahuhlali a bezradně na sebe pokukovali, co teď. Jako vždy se prvně rozsvítilo zrzkovi: „Už to mám! Uděláme řetěz před bránou a až ta sudička pojede, zastavíme ji a požádáme, ať nás když tak uspí všechny. “ To byla rozumná řeč a taky se hned vydali k bráně. Skutečně tam sudičku zastali, a když stáhla okénko královské limuzíny, přednesli jí ve vší slušnosti svůj požadavek.
 
Sudička se zamyslela a odpověděla : „Proč ne, je to pro mne i jednodušší. Spolehněte se, budete spát sladce a všichni a dlouho.“
 
Poděkovali jí, rozestoupili se, aby auto mohlo projet, a vrátili se k načaté hostině.
 
A čas běžel, princezna Růženka rostla jako z vody, rostla do krásy i do rozumu a taky do neposedna. Ani si nepovšimla, že za ní pořád pobíhají chůvy a vychovatelé, tělesná garda a taky „bystrá očka“, jak tam říkali fízlům. Netušila, že na hranicích musí každý cizinec podepsat celní deklaraci a na svou čest ujistit celníky, že nedováží do Burinova žádný ČÍP.
 
U všech městských bran hlídkovaly nepřetržitě stráže a šacovali příchozí, prohledávali jim zavazadla, aby zabránili kontaktu princezny s tou nebezpečnou neznámou věcí. A že bylo co dovážet, protože věda a technika nezahálely, a jejich zásluhou se lidem dostávalo stále více vymožeností. Automatické pračky, myčky nádobí, videorekordéry, rychlejší a silnější auťáky a taky foťáky, co z nich rovnou lezly hotové fotky. Zkrátka spousta úžasných věcí. Nakonec přivezli i první počítač pro královský úřad. Byl sice tehdy ještě veliký, že skoro neprošel městskou branou, ale počítal tisíckrát rychleji než celá katedra matematiky na královské univerzitě. Časem se ty počítače zmenšily, že už se vešly na psací stůl, a taky jich v království přibylo. Dostalo se na všechny členy královské rodiny, královskou banku, učence a parlamentní výbory, dokonce si jej pořídili i někteří zámožnější kupci. Svůj počítač dostala i Růženka jako dárek k patnáctým narozeninám. Brzy to s ním uměla lépe než její královští rodiče, dokonce jim chodila radit a taky jim nainstalovala některé ze svých nejoblíbenějších her.
 
Byla to dívka bystrá a zvídavá, a že se o všechno náramně zajímala, nebylo snadné ji uhlídat.
 
Konečně ale uplynulo těch dvacet let bez nehody a celé království s Jejich Veličenstvy v čele se těšilo, že nebezpečí je zažehnáno a všichni si uleví od toho věčného strachu. Samozřejmě, že vyšel společný výnos krále a parlamentu o veřejných oslavách tohoto významného státního jubilea, které měly svým leskem předčít ty nešťastné křtinové. Peklo se, smažilo, marinovalo. Královský zbrojař dostal za úkol připravit velkolepý ohňostroj, sklepmistr ta nejlepší vína pro zvané hosty a pivo pro lid, královský zahradník měl naaranžovat všude růže a vavřínové girlandy. Královský kapelník složil pro tuto příležitost slavnostní fanfáry a hymnus opěvující krásu a moudrost princezninu. Zkrátka každý přiložil ruku k dílu a pomalu už nikdo nevěděl, kde mu hlava samou starostí stojí.
 
Slavnostní ráno zahájili trubači fanfárou z věže. Nádvoří se hemžilo nedočkavými gratulanty, hladovci a zvědavci. Vtom se rozevřela zlatá brána nad schodištěm vedoucím k trůnnímu sálu, vyšel oprýmkovaný královský ceremoniář, poklepal zlatou holí o práh a vyzval přítomné, aby vstoupili. A už se to všechno hrnulo dovnitř. Celí vzrušení očekávali příchod královské rodiny, který uvedla další fanfára. Důstojně vstoupili královští rodiče s dcerou po boku a velebně se usadili na trůn. Ceremoniář dal slovo řečníkům, kteří sice mluvili okrasně a umně, leč nikdo je neposlouchal. Po nudných proslovech se rozhrnula opona nad hudební lodžií, kapelník poklepal taktovkou a zazněl hymnus. Po velkém a neutuchajícím potlesku předstupovali gratulanti před princeznu a skládali jí k nohám dary, jejichž obsah byl povinně označen na obalu, aby nebylo pochyb, že ČÍP se nevloudí k princezně na poslední chvíli. Jako poslední ale velice významný gratulant poklekl před oslavenkyni generální ředitel královské banky a na rudém sametovém polštáři nabídl malý balíček ve zlatém pouzdře, pranic netuše, že uvnitř schovaná zlatá platební karta je opatřena oním neblahým „čípem“, kterého se všichni obávali.
 
Vřele princezně popřál k překročení prahu dospělosti a pak se uklonil i královským rodičům a celému publiku a dojatým hlasem oznámil, že na závěr dne bude slavnostně odhalen královský bankomat ve vestibulu Finančního paláce. Poníženě předal podobný dárek i králi Libovítovi a královně Liběně a sdělil, že se jedná o malé překvapení, a proto je prosí, aby krotili svou netrpělivost a posečkali s rozbalením balíčku až do půlnoci, kdy bude stržen krycí obal z bankomatu. Jejich Veličenstva na znamení díků a srozumění pokynula hlavami a ceremoniář vyhlásil oficiální zahájení za ukončené a pozval všechny do hodovní síně.
 
Mísy přetékaly dobrotami, víno teklo proudem, řeč nestála. To si asi dovedete představit. Důkladně napojeni se hosté přesunuli do tanečního sálu, muzikanti spustili nejdříve pomalý valčíček pro královský pár a pak šotyš, kvapík, bugy, rokenrol a disko.
 
Staří se dívali, páni pokuřovali doutníček, k němu připíjeli koňak a mluvili o politice, ženy kritizovaly róby a dnešní mravy a usrkávaly při tom sladký likér.
 
Růženka byla pořád v kole, až se jí z toho hlava zatočila, tanečníci ji nudili, protože buď vedli libové řeči, nebo zaraženě mlčeli z úcty před jejím privilegovaným postavením. Vymluvila se tedy na únavu, na chvíli se posadila v koutku a pozorovala to nesmyslné balábile. Strážci polevili na bdělosti, když ji viděli konečně na fleku a zklidněnou. Najednou se princezna vytratila, vyklouzla ze sálu jako ještěrka a utíkala se ke svému počítači, kde jí bylo nejlépe. Posadila se, vyhledala šachový program a zabrala se do hry. Tentokrát měla štěstí a vyhrála nad počítačem. Unaveně se opřela v křesle a podívala se na hodinky, kolik času ještě zbývá do slavnostního ukončení celé narozeninové parády. Scházela jen půlhodina do půlnoci. Za chvíli ji začnou shánět, pomyslela si. Ještě chvilku počkám. Jak si tak přemýšlela, vzpomněla si na ten poslední prťavý dáreček. Vytáhla balíček z kapsy, obracela jej v rukou a pak ji pojala taková zvědavost, že nevydržela, roztrhla obal a ze zlatého pouzdra vytáhla krásnou zlatou kartičku. Když ji uchopila, aby si ji prohlédla zblízka, blesklo jí v mozku heslo „ČÍP“, pojednou na ni padla taková sladká únava, hlava jí klesla na klávesnici počítače a milá Růženka v tu ránu spala jak dřevo.
 
A s ní usnuli všichni voliči a nevoliči, hudba jak když utne, zastavila se výroba, položil se obchod, zamrzly finance, umlkla média, utichl turistický ruch, ustrnul index růstu. Usnul i Růženčin počítač, ale po svém kompjútrovém způsobu – jako zajíc. Pomrkával jedním okem a sem tam zapípal.
 
A tak v tom království spali, zaspali krizi, zaspali všeliké epidemie a pandemie, zaspali různé válečné konflikty – lokální i rozsáhlejší – zaspali pokrok, zaspali dobu a svět šel dál …
 
My je necháme hezky v klidu a podíváme se zatím jinam. Daleko na sever, do země, kde jsou zimy dlouhé a léta krátká, kde jsou bílé noci a kde je možno spatřit čarokrásnou polární zář. Tam žila Gudrun, matka samoživitelka, se svým synem Hackerem. Musela se hodně ohánět, aby mohla synovi dopřát to nejlepší. Byla socioložka a jako sociální pracovnice se hodně najezdila po širém kraji, takže se doma moc neohřála. Naštěstí měla stále při sobě malý notebook, a tak byla se synkem ve stálém počítačovém spojení. Hacker byl velice nadané dítě, s počítačem srostl sotva odložili plínky. Na počítači si hrál, na počítači vystudoval všechny své školy, z toho tři vysoké. Brzy začal vymýšlet své vlastní počítačové hry a tato činnost pomohla malé rodince zvýšit si výrazně životní standard.
 
Když se jeho máma občas dostala domů, často hubovala, že Hacker jen sedí u počítače a nevyběhne na stadion zahrát si fotbal nebo hokej s ostatními chlapci. Ale vše marně. Tak mu aspoň později koupila silnou motorku se dvěma výfuky. Hacker naložil počítač, stan, spacák a zubní kartáček a vyrazil do přírodní rezervace. Postavil stan, vytáhl počítač, posadil se na pařez a už pilně surfoval. Pořád se od toho počítače nemohl odtrhnout, pořád zkoušel, co s ním dokáže. Byl velice vynalézavý, zkoumavý a taky neúnavný. Tak se mu jednoho dne podařilo dostat do počítačového systému Vesmírného centra. To bylo velice zábavné! Příště se zase naboural do počítačového systému mafie, jindy vnikl do osobního počítače prezidenta Světové federace, prolezl bankovní systém a rozklíčoval podvodné podvojné účetnictví a taky narazil na záhadu počítačového zakuklení podivné organizace Noc-spi-zasen-spi, což byla jednoduchá šifra pro Con-spy-senza-spy, zločineckou konspirační a špionážní firmu.
 
A taky objevil podivný slabý signál vzdáleného počítače. Tomu však nemohl přijít na kloub…
 
Od jisté doby začalo být před jejich domkem dost rušno. Tu přijelo nějaké auto, tu přeletěla helikoptéra, tu někdo zazvonil u dveří a už se dral dovnitř. Jednou přišli dva neznámí muži s tmavými brýlemi a cizím přízvukem, jindy krásná a svůdná blondýna, pak zase celá tlupa Hackerovi neznámých a nepochopitelných lidí. Všichni mu dávali na vybranou. Buď výhodné a zajímavé zaměstnání či aspoň spolupráci „za jistých podmínek“, anebo kriminál, špatné konce, muka, nůž do zad, kulka do hlavy. Hacker se jim vysmál a všechny je vyprovodil ven dost zostra.
 
Když to později vyprávěl matce, polekala se. „Víš co, hrozí ti velké nebezpečí. Je nejvyšší čas odsud vypadnout. Jsi mladý a měl bys trochu poznat svět. Procestuj ho pořádně, poznáš něco nového a rozšíříš si obzor. Počítač máš s sebou, tak ti nebude nic scházet.“
 
Hacker uznal matčin návrh jako rozumné řešení a přemýšlel, kam by se vypravil nejdříve. Usedl opět k počítači a vrátil se k záhadě objeveného signálu. Zaměřil ho a pak se snažil najít na Google Earth místo jeho zdroje. V přepokládaném místě však nebylo nic než divočina. Hackera se zmocnilo vzrušení. Tento oříšek musí rozlousknout, najde ten zatracený ztracený počítač i s jeho uživatelem. Připravil si motorku a všechny potřebnosti na cestu, máma mu přibalila permikam a láhev vody sycené vitaminy a energií. Nasoukal se do svého koženého brnění, vysokých kožených bot, políbil Gudrun na obě tváře, nasadil si přilbu a vystartoval.
 
Jel a jel odhodlaně za svým cílem, cesty byly čím dál tím horší. Až pak cesta úplně zmizela, asfalt se ztrácel a rozpadal pod nájezdem divokých rostlin, nakonec narazil na hradbu hustého porostu, chvílemi musel slézat z motorky a tlačit ji před sebou. Vegetace postupně přerůstala v les,chvílemi bylo zapotřebí přebrodit řeku a potoky, protože mosty přes ně byly propadlé .
 
Byl celý utahaný a zpocený, co chvíli musel odpočívat a taky už neměl nic k snědku. Jen sem tam našel nějakou tu malinu. Když už si připadal zcela ztracený, spatřil v dálce před sebou oblý kopec a namířil si to k němu. Po několika dnech dorazil k úpatí kopce a začal stoupat.
 
Jaké bylo jeho překvapení, když pod korunami vysokých stromů spatřil kamenné hradby s bránou dokořán otevřenou a nad nimi vykukující špičky věží!
 
Co to může jen být? Zvědavě prošel branou do města a rozhlížel se s otevřenou pusou. A tu uviděl znehybnělé postavy lidí v legračních pozicích, legračním oblečení a s legračními předměty v rukou. To bylo tajemství pro jeho nenasytný mozek! Propadl se do jiné časové dimenze? Propadl šalbě a klamu?
 
Pomalu procházel městem a vše zkoumavě pozoroval. Vstoupil do hradu, obdivoval krásu trůnního sálu, hodovní síně a tanečního sálu. Něco ho táhlo k věži, ve které byly komnaty princezniny. Prošel hernou, ložnicí, až dospěl do pracovny. A tam spatřil blikající a pípající starodávný počítač. Kupodivu tentokrát jej poprvé něco upoutalo daleko silněji. Byla to půvabně nakloněná šíje krásné mladé dívky. Poklekl, aby jí lépe viděl do obličeje. Takovou krásu ještě nespatřil! Šetrně se dotkl bělostné tváře. Byla tak heboučká, že neodolal a pohladil ji. Škoda, že není živá, povzdechl si. Pak si ale všiml, že se dívce jemně chvějí chřípí a lehce pulzuje žilka na spánku. Odvážil se a vzal ji za ruku, zkusil tep. Skutečně cítil jemné záškuby.
 
Přiložil ucho na výstřih jejích růžových šatů na levé straně a skutečně zaslechl tenký a pravidelný tlukot. Žije! Hned usoudil, že dívka upadla do spánku, a vymýšlel způsob, jak ji šetrně probudit. Vzpomněl si přitom na počítačový kurz první pomoci a hned se jal jednat. Vzal dívku do náruče, položil ji rovně na zem a zavedl jí umělé dýchání z úst do úst.
 
Jakmile se dotkl Růženčiných úst, okamžitě otevřela jedno oko, potom druhé a pak chytila Hackera kolem krku.
 
Venku se rázem ozval velký křik a jásot, z tanečního sálu se ozvala nedokončená hudba stoletých oslav. Růženka vyskočila, popadla milého Hackera za ruku a už ho táhla ven. Tam to bylo jak vyměněné, nádvoří plné pobíhajících a smějících se lidí, poskakujících dětí, na balkon vyšel král s královnou a mávali radostně na Růženku s Hackerem a volali: „Děkujeme za vysvobození, statečný pane piráte! A kde máte myš?“
 
Hacker se šťastně rozesmál, vytáhl svůj notebook a ukázal jim myš. „Co to je?“  ptali se lidi zvědavě.
 
„Můj počítač,“ odpověděl Hacker.
 
„Jéje, ten je maličký,“ divili se, „to my máme daleko větší.“
 
Tak ho hned pozvali, ať jde s nimi dokončit tu hostinu, jídla zbylo stále ještě dost a muzikanti si dost odpočinuli. A tak se radovali a hodovali, Hacker jim vyprávěl o tom světě, který je předběhl o sto let, že se nestačili divit. A taky jim ukázal na počítači, jaká se teď staví města, domy vysoké až do nebe, tolik světla i v noci, že už nejsou ani vidět hvězdy, všude samý beton a umělý trávník, občas nějaký park nebo aquapark, lidé se zavrtávají i hluboko pod zem, protože mají pořád málo místa. Zvířata už jsou jen domestikovaná, užitková se pěstují ve velkochovných stanicích a exotická v zoologických zahradách. Lidé už si neumí povídat, neumí ani zpívat a tančit, zaniklo divadlo a kapely, všechno obstarávají počítače. Živá příroda byla vytlačena až skoro k pólům a protože v těchto drsných podmínkách moc lidí nechce žít, bydlí tam ve svých domcích poslední staromilci a lidé sportovního ducha.
 
„Tak to jsme o nic nepřišli,“ usoudili spáči z Burinova a šli si znovu zazpívat a zatančit. Hacker musel uznat, že mají pravdu a že jemu by se u nich taky líbilo. Však ona by ho Růženka za nic nepustila zpět a už ho táhla do kola a učila ho tanečním krokům. Všichni se vzali za ruce, udělali kolem nich kolo a pak jim zatleskali, jak jim to pěkně šlo. Král si zavolal Hackera do pánského salonu, nabídl mu doutník a koňak, jak bývalo jeho zvykem po dobrém jídle a zábavě. Pak mu poklepal uznale na rameno: „Zdá se mi, že jste šikovný a bystrý hoch. A za to, že jste nás osvobodil, já vám nabízím naši Růženku a půl království k tomu.“
 
Radostí a rozpaky zčervenalý Hacker poděkoval za uznání a přiznal se, že si Růženku zamiloval na první pohled. Půlku království však nepřijme, ale pomohl by panu králi jako počítačový expert s logistikou a managementem.
 
Ujednáno, domluveno plácnutím ruky, hned se vrátili do tanečního sálu, aby oznámili zatepla tu novinu a taky si se všemi připili na zásnuby princezny Růženky s počítačovým pirátem Hackerem. Všichni zvolali hurá a dali se znovu do tance a my se připojíme do reje.
 
Pozor, ať se vám nezamotá hlava! Až se vytančíte a pobavíte dosyta, nezapomeňte, než půjdete na kutě, zhasnout světlo! Však dobře víte, že ČEZ opět nekřesťansky zvýšil ceny elektřiny.

Přejít do diskuze k článku