Co kdyby i chamtiví bohatci platili svůj podíl?

Reklama


Osm věcí, které byste měli vědět o bohatství a chudobě v USA

Duben 17, 2012  |  

Amerika je na rozcestí. Nejsme státem, který se potápí. Nečelíme obrovské finanční krizi přesto všechno, co nám politici a komentátoři vykládají. Nejsme další Řecko.

Naopak, máme problém enormní koncentrace bohatství – a to je problém, který musíme řešit pro naše dobro. Jsme bohatý národ, ale přitom to tak nevypadá, protože naše bohatství je koncentrováno jen v malém počtu rukou. To je americké neštěstí.

Ale moment! Copak bohatství nepatří superboháčům? Nezískali ho poctivě a spravedlivě? Nebylo tomu tak vždycky?

Kdepak. Objem bohatství, které plyne superboháčům, je dán naší vnitřní politikou. Je to o tom, jak se rozhodujeme sdílet naši produktivitu.


Produktivita a bohatství národa

Naše země je bohatá, protože je enormně produktivní, změříme-li to objemem výroby na hodinu práce. Čím větší je náš celkový výkon za pracovní hodinu, tím více naše ekonomika produkuje a tím jsme bohatší … nebo bychom alespoň měli být. Není to ideální měřítko, protože nebere do úvahy naše životní prostředí, zdravotní stav nebo celkovou životní pohodu. Ale je to dostatečné měřítko našeho kolektivního úsilí, zkušeností, znalostí, úrovně organizace práce a produkční kapacity. Jak ukazuje horní čára na grafu nahoře, byli jsme schopni produkovat od druhé světové války stále více a více. Je to pozoruhodný výkon.

Od roku 1947 do poloviny sedmdesátých let jsme sdíleli poměrně férově plody naší produktivity s pracujícími. Rostla produktivita a rostly i reálné mzdy pracujících (viz dolní čára na grafu) – představuje průměrnou týdenní mzdu podřízených pracujících, kteří tvoří asi 80 % celkových pracovních sil). To nebyl socialismus. Stále jsme měli mnoho bohatých, kteří si brali významný podíl výsledků růstu produktivity). Ale většina tohoto bohatství se vracela zpátky do ekonomiky zdaněním příjmu, které se mezi roky 1947 a 1980 pohybovalo mezi 70 a 91 procenty (!) příjmů, vyšších než 3 miliony dolarů ročně (přepočteno na dnešní hodnotu dolaru). Většina těchto peněz byla použita na vybudování naší dopravní a znalostní infrastruktury a na vítězství ve Studené válce. Odbory byly politicky podporovány a reálné mzdy pracujících plynule rostly i po započtení inflace. Wall Street byl tvrdě kontrolován a střední třídy bohatly jako nikdy dříve.

Pak se cosi stalo.

Nebyl to Boží zásah, ani slepý vliv technologického růstu nebo tajemné tržní síly. Ani bohatí se nestali mimořádně vychytralými. Jen političtí hybatelé se uprostřed sedmdesátých let rozhodli, že deregulace a snižování daní se stane příkazem dne. Vznikla představa, že pokud superbohatým snížíme daně a přestaneme regulovat ekonomiku (a hlavně Wall Street) zvýší se enormně investice a všichni budou happy. Ovšem, jak vidíme z grafu, růst průměrné mzdy pracujících se zastavil a dokonce začal klesat. Plody rostoucí produktivity přestaly být rovnoměrně sdíleny. Nůžky mezi oběma čarami (představující biliony dolarů ročně) se rozevřely skoro cele ve prospěch superbohatých. Bohatství národa skokem vzrostlo, ale nikoliv náhodou, ale politikou "chamtivost se vyplatí", která nahradila původní "americký sen".


Co je to "bohatství" a čí je?

Bohatství nebo čistá cena je celková hodnota toho, co vlastníte (aktiva) po odečtení celkové hodnoty vašich dluhů (pasiv). Naše celkové bohatství je skutečně obrovské. Mluvíme o skutečně velmi vysokých číslech. Na konci roku 2011 měly domácnosti USA 30 bilionů dolarů v aktivech a 13,6 bilionů dolarů pasiv, což představuje 16,4 bilionů dolarů v čisté ceně. Co to představuje? Vychází z toho průměr 141 tisíc USD na jednu domácnost – čistého bohatství bez dluhů.

Jenže počítání v průměrech je silně zavádějící, protože bohatství je koncentrováno u vysokých hodnot. Tady je několik údajů, nad kterými vylézají oči z důlků:

1. Počet domácností s čistým bohatstvím 1 milion dolarů nebo více vzrostl mezi lety 1983 a 2007 o 202 procent.

2. Počet domácností s čistým bohatstvím 5 a více milionů dolarů vzrostl v tomto období o 494 procent.

3. Počet domácností s deseti miliony dolarů vzrostl o 598 procent!

4. Máme nyní více než 464 tisíc domácností s majetkem nad 10 milionů dolarů.

5. Ovšem dolních 40 procent amerických domácností má celkové čisté bohatství skoro nulové (2 procenta).

6. Pokud vyhodnotíte cenu našich nemovitostí, má dolních 40 % Američanů celkově záporné bohatství 1 % – což znamená, že dluží více, než jakou cenu mají jejich aktiva.

7. Současně v držení horního 1 % domácností je 34,6 % našeho celkového bohatství a 42,7 % všech aktiv (bez započtení nemovitostí).

8. To znamená, že horní jedno procento obyvatelstva vlastní čisté celkové bohatství v hodnotě asi 5 700 000 000 000 USD (tedy 5,7 bilionu dolarů).


Proč potřebujeme daň z finančních transakcí

Většina Američanů žije z výdělku, který je zdaněn již před výplatou. Nedostanete výplatu bez zdanění. Superbohatí ovšem dostávají většinu svých příjmů z finančních investic, které jsou zdaňovány nízkými procenty a které je možno od daní osvobodit množstvím odečtů a výjimek. Znamená to, že superbohatí žijí podle jiné daňové stupnice než my ostatní. Proto superbohatí Američané platí nižší daně než jejich služebnictvo. To je také důvod, proč se zdá, že naše vláda dostává hladový daňový příjem. Pokud chceme živou ekonomiku a kvalitní investice do naší veřejné infrastruktury, měli by bohatí platit o hodně více – tak, jak tomu bylo v poválečném období.

Na začátek bychom potřebovali daň z finančních transakcí, což by měla být daň z jednoho každého finančního obchodu – od obchodu s akciemi až po futures a po ostatní finanční deriváty. Protože superbohatí vlastní většinu akcií, tato daň by postihla jejich přehnané obchodování a enormní zisky. Nejenom že by tato daň přinesla 150 miliard USD ročně do federální pokladny, ale omezila by finanční hazardní spekulace, které srazily ekonomiku v r. 2007. Měli bychom tomu říkat daň z toxického finančního odpadu.


Majetková daň pro zlepšení našeho veřejného blaha

Finsko, Francie, Island, Lucembursko, Norsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko mají menší majetkové daně a Velká Británie má daň z finančních transakcí již celá tři století. Měli bychom je následovat. Majetková daň ve výši 1 až 3 procenta při možnosti odečtu až do výše 1 milionů USD by postihla jen nejvyšší jedno procento poplatníků a dala by státu příjem něco mezi 50 až 150 miliardami dolarů ročně. Pro superbohaté by to byly drobné.

Krása daně z majetku je to, že z ní nejde uniknout. Vaše aktiva (zahrnující jak aktiva tuzemská, tak zahraniční) a vaše závazky jsou snadno vyčíslitelné. Je snadné zjistit podvodníky. Je snazší tlačit na informace ze zahraničí, kde by se pokoušeli prát špinavé peníze našich superboháčů. Není zde úniku, kromě toho, že by se superboháči vzdali našeho občanství.

I Ronald McKinnon, konzervativní ekonom, který píše do Wall Street Journal (“The Conservative Case for a Wealth Tax”), obhajuje majetkovou daň pro superbohaté:

Abychom měli férovější daňový systém, měli bychom zavést novou federální majetkovou daň jako doplněk daně z příjmu. Na rozdíl od stávající daně z příjmu, by se majetková daň neřídila tím, jak je definován příjem. Naopak, požadovala by, aby domácnost uvedla všechny své aktiva, jako domácí, tak zahraniční, dejme tomu k 31. prosinci příslušného daňového roku. Při velkém odečtu 3 miliony USD by to vyřadilo z tohoto zdanění více než 95% obyvatelstva a mohla by být zavedena rovná dejme tomu 3 % z bohatství.

Ve spojení s daní z finančních transakcí bychom získali každý rok více než 200 až 300 miliard USD, se kterými bychom mohli rekonstruovat naši chátrající infrastrukturu, zajistit vyšší vzdělání pro naše děti, eliminovat velkou zátěž studentů půjčkami na studium a zaměstnat další miliony dnes mizerně placených učitelů. Významně by se snížila nezaměstnanost a hysterie z deficitů by zmizela jako pára nad hrncem.

Můžeme bědovat nad špatným rozdělením příjmů, jak dlouho chceme. Můžeme láteřit nad naším jedním procentem zbohatlíků a nad tím, jak uchopili politickou moc. Ale nepomůže to, pokud nevytvoříme masové hnutí, které bude požadovat slušný podíl z bohatství, které svou produktivitou vytváří.

To 1 procento nevzniklo proto, že to jsou skvělí podnikatelé, nebo protože jsou mnohem chytřejší než my ostatní. Vznikli proto, že si zajistili daňové úlevy pro superbohaté a vymohli si deregulaci Wall Streetu. Toto dvojí politické rozhodnutí nasypalo peníze do jejich kufrů a zmrazilo naši střední třídu. Tato politika rovněž vede naši ekonomiku do krachu a likviduje pracovní místa pro miliony Američanů.

Daň z finančních transakcí ve spojení s majetkovou daní nás přivede zpět k dobám, kdy střední třída rok od roku rostla. Přivedla by Američany zpět do továren a přitiskla by naši nohu na krk Wall Streetu – kde by pro dobro nás všech měla už dávno být.

Ale víme, že to nepůjde snadno. Superboháči se cítí oprávnění shrábnout vše, na co dosáhnou. To znamená, že se musíme organizovat jako nikdy dříve a bojovat jako o život. Doufejme, že 99 % procent z nás to chápe, je připraveno a chce to.

Les Leopold je provozním ředitelem Labor Institute and Public Health Institute (Institut práce a zdraví v New Yorku, a autorem The Looting of America: How Wall Street’s Game of Fantasy Finance Destroyed Our Jobs, Pensions, and Prosperity—and What We Can Do About It [Vyloupení Ameriky: Jak finanční hra Wall Streetu zničila naše zaměstnání, penze a prosperitu – a co proti tomu můžeme udělat](vydal Chelsea Green, 2009).


Překlad: onlooker


Převzato z AlterNet

 

Přejít do diskuze k článku