Co lidi opravdu čeká a nemine…

Reklama


Nástup nového roku bývá dobou bilancování. A také rozjímání o budoucnosti. Většinou je tím labilnější, čím se snaží být podrobnější. Ale naopak v mnoha směrech můžeme mít velice spolehlivou prognózu v rozměrech planety, hraničící téměř se stoprocentní jistotou. V tomto rozměru se v podstatě budou nejen v příštích letech, ale i desetiletích totiž dít převážně věci, o nichž už lidé vědí nebo by mohli vědět. Jen je třeba je shrnout a seřadit..

Ve světě jsou totiž počátkem tohoto století nastartovány, probíhají a budou pokračovat zcela zásadní (nezvratné a nevratné?) společensko-ekonomické procesy, jejichž komplexní důsledky většinou unikají běžné pozornosti. Tyto jevy ještě v polovině minulého století lidstvo téměř ani neznalo. A ani dnes nejsou příliš v popředí naší pozornosti, i když jde o rozhodující věcné základy našeho ekonomického a společenského vývoje, hlavně v globálním měřítku. Právě ty mají a budou mít nedozírné následky. Ony jsou pro běh světa a život lidí podstatné, neboť jsou primárními hybnými silami historie. Ne volby, nebo dokonce snad politici. I když na první pohled nejsou tak efektní. Na jejich ne tak nápadném pozadí běžné každodenní události a aféry, o nichž informují média, jsou totiž jen jejich více či méně krátkodobými a lokálními projevy. Jakýmisi blýskavými prskavkami.

Pokusme se je schematicky vymezit a zrekapitulovat:

1. Především bude pokračovat dosavadní rizikový demografický růst světové populace, který v současnosti reprezentuje okolo 80 mil. dalších lidí ročně. Přesto bude i nadále v průměru stárnout. V jeho rámci pak probíhá soustavný růst urbanizace i vzdělanosti (často ovšem jen formální, zejména pokud jde o vývoj potřeby a kvality vysokoškolské kvalifikace). Zhoršuje se kvalita lidského genofondu. Probíhá a zintenzivňuje se masová a zatím nezvládnutelná migrace statisíců a milionů lidí (ekonomických migrantů, uprchlíků z míst různých konfliktů atd.) z tzv. chudších zemí a kontinentů do těch bohatších, což vede vzhledem k rozdílným požadavkům jakož i kulturním návykům přistěhovalců a přijímajících zemí k zásadním demograficky výbušným situacím (viz stěhování muslimů do Evropy nebo Mexičanů do USA).

2. Stále rychleji ubývají dostupné přírodní zdroje (energie, suroviny, voda, půdy, (pra)lesy). Tento úbytek povede nejen k jejich soustavnému zdražování, ale v řadě případů dokonce k jejich úplnému vyčerpání. Planeta je nadměrně špiněna a drancována, je zavalována odpady a jedy, ovzduší a voda jsou znehodnocovány, narůstají civilizační technická rizika (jaderná, genetická). Řada druhů života vymírá. K tomu přibylo možná i to globální oteplování.

3. Určitě nedojde k omezení rozvoje přírodních věd a hlavně technického a technologického pokroku – energetika, elektronizace, robotizace, zbraňové systémy, geno a biotechnologie, nanotechnologie, 3D tiskárny, využití grafenu atd. Jde snad o jediný převážně (snad) pozitivní proces. Nadále se však bude prohlubovat úpadek společenskovědních oborů (sociologie, ekonomie, historie).

4. Nastoupilo postupné vyrovnávání ekonomické úrovně mezi dnes vyspělými a některými, zpravidla velkými a významnými dosud zaostávajícími zeměmi, které v důsledku zprůmyslnění vstupují do masivní rozvojové fáze (zejména z okruhu států BRICS). To vede ke zdražování jejich dosud podhodnocené práce a tedy i exportu. Jejich zboží a služby budou dovozci kupovat za stále vyšší ceny. Z toho plynou protichůdné tendence. Tzv. Západ bude v reálné ekonomice stagnovat či dokonce klesat (nejde o recese, ale o latentní krize), naopak hlavní „zaostalé“ země budou růst. Dojde k „nechtěnému“(?) vyrovnávání a sbližování ekonomik a tedy i k odpovídajících přesunům v politickém postavení řady zemí, zejména velmocí. Projeví se tendence k obnovení mocenské multipolarity, některé stávající velmoci mohou dokonce odejít do politického důchodu.

8. V jednotlivých zemích i globálně probíhá centralizace kapitálu shromažďovaného kapitalisty a jejich pomahači (politiky, manažery, propagandisty atd.) s využitím všech možností vykořisťování, okrádání, zadlužování, spekulací, zločinného podnikání a hlavně výrobou bezcenných peněz. Příčinou je jejich neuspokojitelná chamtivost (říká se oprávněně, že „chudého hladového můžeš nasytit, ale bohatého nikdy). Tak např. v USA a západní Evropě už více než polovina příjmů nepochází z práce, ale z majetků. A v rámci pracovních příjmů pořád narůstá podíl tzv. vyšší střední třídy, už dávno vyčleněné z okruhu běžných spotřebitelů. Toto dlouhodobé vysávání většiny menšinou vede k urychlenému rozevírání ekonomických a sociálních nůžek mezi bohatými (pověstné 1 %) koncentrujícími majetek a ostatními stále víc relativně a dnes už také absolutně chudnoucími lidmi (99 %) i zeměmi.

10. Důsledkem toho je nezadržitelně se prohlubující nedostatek koupěschopnosti miliard těchto obyčejných lidí. Protože nemají odpovídající peníze za prác,i schází jejich potřebná poptávka. Úměrně tomuto deficitu se postupně podvazuje a omezuje i produkce. Pak zákonitě roste relativně i absolutně nezaměstnanost a množství sociálně vylučovaných lidí (nezaměstnaných, bezdomovců). Mluví se o krizi z nadvýroby, ale ve skutečnosti jde o krizi vznikající v prvé řadě z nezaplacené práce. Tato spirála založená centralizací majetku, vyvolávající klesající příjmy (krácení mezd) a rostoucí dluhy středních tříd, omezování (pokles) poptávky, ztráty pracovních míst a masový růst nezaměstnanosti se „v dalších kolech“ soustavně opakuje a prohlubuje na stále vyšší úrovni. Výsledkem je nevyhnutelné narůstání dluhů, bídy, sociálně vyloučených pracovníků í živnostníků a tedy nezaměstnaných, nezajištěných důchodců, exekucí, bezdomovců, sociálního napjetí a nakonec i kriminality.

11. Souběžně s poklesem příjmů převážné části běžné populace klesají i výnosy daní (z příjmů, DPH apod.) a tím i příjmů státních a místních rozpočtů. Proto i ony upadají do narůstající dluhové pasti. Bohatí si totiž dokáží zabezpečit, aby hlavní zdroj jejich příjmů (kapitál, majetek) byl vyšších daní ušetřen. Nebo jste už slyšeli o nějakých významných daních z majetků nebo příjmů z majetků? Nejvýše se mohou danit úroky z vkladů běžných střádalů. A navíc tu mají různé daňové ráje a další možnosti, včetně neprůstřelných daňových úniků.

12. Zcela odlišně se vyvíjí situace na trzích „boháčů“, které svým objemem aspoň ve vyspělých zemích už přesáhly hodnotu trhu běžných spotřebitelů. Tady převažuje výrazně nadbytečná (peněžní) poptávka, která je jen v nepodstatné míře běžně uspokojována nákupem a spotřebou drahého luxusního zboží a služeb, ale hlavně nákupem dalších a dalších majetků. To znamená, že nijak výrazně nepotřebuje a nepodněcuje růst reálné produkce, neboť je uspokojována především pořizováním nevyráběných přírodních zdrojích (včetně půdy), existujících nemovitostí (podniků, firem), uměleckých děl, komodit, zlata a jiných drahých kovů či šperků a samozřejmě cenných papírů všeho druhu – až po ty toxické deriváty. A na půjčování lidem, podnikům či státům v podstatě bez zábran, jen aby poskytnuté úvěry přinášející další úroky a poplatky byly maximálně využity jako zdroje dalších zisků.

13. Pokračuje „napínání“ už tak destruovaného labilního a nespolehlivého světového měnového a finančního systému. Úměrně tomu jak narůstají rozpory mezi klesající poptávkou a reálnou produkcí na straně jedné a nutností jakž takž stabilizovat a uklidňovat nežádoucí sociální situaci na straně druhé, řeší se problém až dosud jen záplatováním. Totiž bezhlavým vydáváním stovek nových miliard až bilionů dalších a dalších papírových (účetních) věcně nekrytých peněz, jejichž množství už narostlo do obludných rozměrů. Týká se to samozřejmě hlavně tzv. rezervních měn, tedy amerického dolaru a v menší míře i evropského eura, jimiž je dnešní svět zaplaven. Tuto politiku už dávno neovládají státy, ale velké bankovní domy (především soukromý FED nahrazující emisní banku USA) a jejich plutokratičtí vlastníci, kteří z toho inkasují mimořádně velké zisky. Tyto neřízené peníze se mění převážně na státní, komunální a popř. občanské (zejména hypoteční) v podstatě nesplatitelné dluhy, které ovšem dávají velké úroky a umožňují postupně přeměňovat takové bezcenné peníze na reálný věcný majetek (až po ty pověstné řecké ostrovy). Navíc je jich potřeba také na financování nákupů spekulačních cenných papírů, včetně různých derivátů (na známé „pákování“), které vlastně nemají žádnou hodnotu, resp. tu co „na papíře“ mají, mohou také ze dne na den ztratit.

14. Takový měnový vývoj samozřejmě podněcuje a urychluje inflační procesy, které ovšem mají dvojí vzájemně protichůdný dopad. Na jedné straně zvyšují náklady spotřeby mas běžných občanů (i když pravda nedostatek jejich poptávky je zatím do určité míry pomáhá „na úkor“ producentů, obchodníků a popřípadě i kvality tlumit). Na druhé straně ale pro bohaté vlastníky znamenají žádoucí růst nominálních cen jejich majetků, nejen reálných přírodních zdrojů, nemovitostí či podniků, ale hlavně cenných papírů (akcií, derivátů). Takže jim tyto v zásadě negativní ekonomické procesy přináší ještě další zisky a další „majetky“, i když do značné míry mohou mít (mají) charakter vysoce rizikových cenových bublin, ať už třeba domů (jejichž výstavba zpravidla byla kryta hypotečními úvěry), či dluhopisů, akcií apod. Proto se v této souvislosti stále varuje před možnou deflací, která by naopak pro většinu populace – pokud by se týkala jimi nakupovaného zboží a služeb – byla požehnáním. Ve svém souhrnu tu už dávno hrozí výbuch a zhroucení celého tohoto „papírového (účetního)“ světového měnově-peněžního systému. Tato v praxi uplatněná zaslepená politika nadměrných peněžních emisí („kvantitativního uvolňování“) představuje úprk před krachem, ale také „vyhánění čerta belzebubem“.

Dnešní kapitalismus (spíše banksterismus) už dávno ztratil charakter tržní ekonomiky, i když to zní jako naprostý nesmysl. Totiž trh přece není jen pouhý slovní „slogan“ ale má (má mít) povahu konkurenčního střetávání a hlavně vyrovnávání konkretní nabídky a poptávky s tendencí prosazování rovnocenných podmínek a rovnovážných cen. Dnešní principiálně deformovaný globální trh ale není skutečný trh.

Za základní a rozhodující je považován trh kapitálu, tedy peněz a majetků. Ale ten mezitím dávno zcela zdegeneroval, když na stranu nabídky tu může nikým nekontrolovaná skupina oligarchů sledující jen vlastní zájmy kdykoliv přihodit zmáčknutím knoflíku stamiliony, miliardy a stamiliardy dolarů či eur (a jiných méně významných měn). Nebo jak lze mluvit o trhu práce, když v důsledku zbidačování tu na straně nabídky jen přibývají „denodenně“ a nezadržitelně nevyužité miliony lidí nenacházející práci. Není a nebude po nich ale poptávka, protože není poptávka po jejich produkci. Ne proto, že by jejich práce nebyla kvalitní, nebo společensky žádoucí. A pokud už existuje potřeba pracovních sil, lze si je snadno zajistit i z rezervoáru laciných imigrantů nebo v levné cizině. Zbývá nám tedy trh spotřebního zboží a služeb, se kterým se dostává do denního styku běžná populace především. Ten je nejvíce na očích. Ale i tady jsme, jak je zřejmé, v začarovaném kruhu. Protože z důvodů výše uváděných zásadních vad existujícího společenského systému je i tady zákonitě eliminován potenciál nezbytné poptávky přesto, že reálné potřeby lidí nejsou kryty a je dostatek až nadbytek pracovních i produkčních kapacit nutných pro jejich pokrytí. Jak je vidět, fakticky převládají naprosto nerovnoprávné podmínky zúčastněných dvou stran trhů. Z toho všeho plyne závěr, že neviditelná ruka trhu už dávno ekonomiku neusměrňuje. Snad nejvýše v detailu, protože na makroekonomické úrovni ho dávno ničí.. Proto už nejde o tržní, ale spíše o „antitržní“ systém.

Krycím jménem se tomuto vývoji říká problémy globalizace (z cudnosti ne kapitalismu či banksterismu). Nutno konstatovat, že tyto procesy probíhají ve světě v podstatě jakoby spontánně, protože jsou založeny právě tímto vládnoucím kapitalismem. Plynou právě z  tohoto systému. Jízdní řád podle něhož na planetě fungují, je na planetě zhruba stejný, i když zde existují i rozdílné aspekty, pokud jde o různé oblasti. Především mezi Západem a světem nazývaným většinou rozvojovým. Velmi výrazně až protikladně to platí třeba pro demografický vývoj, protože při výrazných přírůstcích obyvatelstva rozvojového světa jejich počet na vyspělém Západě (v tomto případě včetně Ruska) stagnuje až klesá.

Víme, že uváděné zásadní problémy světa kapitalismus nejen neřeší, ale většinou je dokonce sám zakládá a udržuje. Jediným aktivně „celosvětově“ centrálně řízeným procesem je naopak neustávající boj o posílení koncentrace majetků a udržení a posílení světovlády. Říká se tomu hledání nového světového řádu (pořádku). Hlavní veslo v ruce tu ovšem nemá ono pověstné 1 % (asi 73 mil. lidí) světové populace, ani 0,1 % (asi 7 mil. osob) dolarových milionářů, dokonce asi těch pár set dolarových miliardářů. Ve skutečnosti jde o příslušníky 7 až 12 plutokratických klanů převážně z vyvoleného etnika, ovládající výrobu světových peněz (hlavně FED). Žijí si ve vlastním světě odtrženém od reálného lidského usilování a hemžení. Všichni tito paraziti by se vešli do jednoho velkokapacitního letadla, možná dokonce do jednoho velkého autobusu.

Při plnění svého poslání fungují podle více méně jednotných(?) not. Vládnou podrobovanému světu především na základě podvodného systému produkce papírových (účetních) peněz, bank a masových dluhů. Řídí neúnavně svůj boj na několika hlavních frontách. V prvé řadě na té ekonomické, která jim s využitím bezcenných peněz vyráběných z ničeho dává takřka neotřesitelnou politickou moc, která umožnila nejen udržovat jejich vlastní přepychový život ale především získat (převzít) majetek převážné části lidské populace. A samozřejmě snadno financovat všechny další prostředky, které využívají jako zbraně k prosazení svých záměrů.

Na druhém místě za využitím peněz mají k dispozici globální propagandu a propagandisty ve všech dostupných formách. Je zaměřena na záměrně manipulovaný rozklad společnosti a jednoty lidí doma a hlavně v zahraničí. – od rodin přes národy až po celé státy. Na rozeštvávání všech možných společenských skupin. Na výrobu „nepřátel“ s nimiž nutno tvrdě zúčtovat v zájmu demokracie a lidských práv a svobod. Na vyvolávání rozporů mezi společenskými třídami a vrstvami, mezi starými a mladými, mezi muži a ženami atd., nepřátelství až nenávisti mezi politickými ideologiemi a stranami, národy, většinami a menšinami všeho druhu. Dále mají k dispozici všude pronikající tajné služby jimi ovládaných mocných států Ty jsou zase zaměřeny především na subverzivní rozklad dosud nepodrobených či neposlušných států. Využívají k tomu všech dostupných špinavých metod,, od nejrůznějších barevných revolucí, embarg až třeba po dosazování „vlastních“ politiků nebo naopak vraždy těch neochotných. Doma, ale hlavně v cizích zemích. Zkrátka jde tu o jednání s využitím řízeného chaosu (mezi lidmi, zeměmi). V poslední řadě mají prostřednictvím jimi ovládaných USA a paktu NATO k dispozici pro přepady a okupace cizích států nejmocnější armády světa.

To vše bude zřejmě doprovázeno společenskými problémy a napětím v „zájmových zemích“, mezi státy a dokonce i v centrech světového kapitalismu. Narůstá totiž obecná sociální nejistota a strach. Roste kriminalita, klesá úroveň morálky, všeobecně se horší mezilidské vztahy. Zvyšuje se agresivita domácí i mezistátní, vznikají stále četnější konflikty a války. Je vysoce pravděpodobné, že tomu budou vládnoucí oligarchové čelit utužováním poměrů, propagandistická manipulace je už dnes doplňována masovým šmírováním lidí, na něž navzuje v mnoha případech kriminalizace politických protestů. Můžeme očekávat postupnou fašizaci společenského systému (režimů). Samozřejmě nelze vyloučit, že přesto všechno se situace může také vymknout organizátorům z rukou, jak v posledních letech prokazují např. neukončené (prohrané?) války v Afghánistánu nebo v arabském světě.

Kontinuita tohoto „zákonitého“ vývoje může být významně narušena jen 3. světovou (zničující?) válkou. Nebo také sociálně politickou revolucí v centrále kapitalismu, to je v USA (EU?). Spouštěčem takových událostí se může stát třeba předpokládaný krach stávajícího mezinárodního měnového systému, respektive amerického dolaru. Snad i eura. Přitom všem však my ostatní (99 %) musíme být a žít bez jakýchkoliv iluzí – vládci světa se dobrovolně nevzdají ani špetky svých majetkových a mocenských privilegií . Konečné a pro většinu lidí pozitivní řešení by totiž muselo být podmíněno likvidací dosud neprůstřelné mantry kapitalismu. Podle ní je „soukromé (zahraničí) vlastnictví kapitálu posvátné“ Podmínky 21. století naopak vyžadují požadovat a prosazovat, aby bylo „soukromé (zahraniční) vlastnictví kapitálu nepřípustné“. Bez tohoto kardinálního předpokladu reálná demokracie nebo suverenita nemůže existovat.

Se všemi  těmito problémy se v daných mantinelech budou muset potýkat zejména nastupující generace. Jsou na to připraveny?

 

Foto: Zdroj

Přejít do diskuze k článku