[LONDÝN] – I po schválení nových finančních regulací ve Spojených státech, po přijetí Doddova-Frankova zákona a po zveřejnění nových kapitálových požadavků Basilejské komise zůstávají vyhlídky finančního sektoru pro příštích několik let vysoce nejisté. Ceny bankovních akcií samozřejmě zaznamenaly po minimech z roku 2008 mírné zotavení, ale nedávno se i tento vzestup zadrhl. Kromě obav z robustnosti oživení ekonomiky pociťují investoři nejistotu také ohledně podnikatelských modelů mnoha finančních firem a ohledně budoucí velikosti, podoby a ziskovosti finančního sektoru obecně. Ve všech rozvinutých zemích banky koneckonců i nadále zůstávají silně neoblíbené. Bankéři jsou stále společenskými vyvrheli, jichž si veřejnost váží stejně málo jako drogových dealerů nebo novinářů. Lidé jim spílají, když prodělávají, a napadají je, když vydělávají. Z pohledu bank a jejich akcionářů to vypadá, že oni budou vždy ti špatní. Když se tedy nyní banky navracejí k ziskovosti, začali politici v Severní Americe i Evropě znovu hovořit o nových daních, které by tyto zisky sebraly ve prospěch daňových poplatníků, jejichž podpora udržela banky na vrcholu krize nad vodou.
Je to obrovský kontrast oproti postavení finančního sektoru v předchozích třech desetiletích. Od konce 70. let až do roku 2007 rostl finanční sektor mnohem rychleji než reálná ekonomika. V roce 1980 činila finanční aktiva – akcie, dluhopisy a bankovní vklady – v rozvinutých ekonomikách dohromady kolem 100% HDP. Do roku 2007 se toto číslo v USA, Velké Británii a Japonsku zvýšilo na více než 400%.
Objem úvěrů vyjádřený jako procento HDP během tohoto období rychle rostl, až nakonec přesáhl 300%. Zisky finančních prostředníků, které v 70. letech činily v průměru asi 1,5% zisků celé ekonomiky, dosáhly v roce 2008 ve Velké Británii hodnoty 15%. V USA představovaly bankovní zisky ještě vyšší podíl na celkovém profitu.
Byl to zlatý věk financí. Spolu se zisky raketově rostly také mzdy bankéřů – ba dokonce rostly ještě rychleji. Abychom parafrázovali Williama Wordswortha, za toho úsvitu bylo blažeností žít a být obchodníkem s deriváty se rovnalo samotnému nebi. V roce 2008 se však tato expanze prudce zasekla; byl to první rok za posledních několik desítek let, v němž se agregátní finanční aktiva snížila, a dodnes existuje jen málo známek trvalého zotavení.
Je to krátkodobý jev? Vrátí se finanční sektor k předkrizovým tempům růstu, jakmile se hospodářská situace plně stabilizuje? Bude finanční „prohlubování“ pokračovat? Budou bankovní akcie opět překonávat trh?
Nedávná studie Andyho Haldanea a dalších představitelů Bank of England vrhá na vyhlídku návratu k předchozímu statu quo pochybnosti. Autoři poznamenávají, že podíváme-li se na poslední dvě staletí ekonomických dějin, byl zlatý věk ve skutečnosti výjimečným obdobím.
Haldane zakládá svou analýzu na vývojovém trendu tzv. hrubé přidané hodnoty (GVA) ve finančním sektoru. Během posledních 160 let rostla GVA financí o dva procentní body ročně rychleji než GVA ekonomiky jako celku. Tento nadměrný růst však nebyl rovnoměrně rozložený. Během dvou desetiletí před první světovou válkou rostl finanční sektor téměř čtyřikrát rychleji než ekonomika, neboť nastala první vlna finančního prohlubování a globalizace, avšak od roku 1918 do 70. let bylo tempo finanční expanze méně rychlé než průměrný hospodářský růst.
Teprve když začaly být trhy od počátku 70. let deregulované a liberalizované, poskočily finance opět dopředu. V USA představovala GVA finančního sektoru v 50. letech pouze 2% celku, zatímco dnes je to 8%.
Haldane se domnívá, že tento růstový spurt je nadobro pryč. Tvrdí, že velká část zdánlivého růstu přidané hodnoty byla ve skutečnosti iluzorní: založená na zvýšeném investování s vypůjčenými penězi, nadměrném obchodování a bankovních emisích hlubokých opcí s nulovou vnitřní hodnotou – například credit-default swapů (v roce 2007 dosáhl trh s nimi objemu 60 bilionů dolarů). „Všechny tyto strategie měly jednu společnou vlastnost,“ píše Haldane, „totiž že banky na sebe v honbě za ziskem braly riziko – riziko, které bylo často zamaskované, protože se ukrývalo na konci distribuce výnosu.“
Z hlediska regulátora je to silný argument pro požadování vyššího kapitálu, který by omezil riziko, jež na sebe banky smějí brát. Basilejská komise ostatně plánuje vyžadovat do budoucna vyšší kapitál, ačkoliv se tyto nové požadavky opozdí kvůli obavám z nákladů a z dostupnosti úvěrů, které by udržely zotavení.
Za této situace lze jen těžko uvěřit, že se rychle navrátíme k opojnému růstu finančních aktiv, úvěrů a rizika, jehož jsme byli svědky od 70. let do roku 2007. Výnosy finančního sektoru budou pravděpodobně nižší. Dvacetiprocentní návratnost z investičních cílů je věcí minulosti. A nižší ziskovost zredukuje mzdy účinněji než jakákoliv přímá regulační kontrola.
Pokud jsme příliš neinvestovali do finančních akcií, nemusí to být pro většinu z nás špatná vyhlídka. Nepřejeme si nafouknout další bublinu cen aktiv v takovém měřítku jako bublinu, která praskla v letech 2007-2008. Pro regulátory a centrální banky z toho však vyplývá jisté nebezpečí. Utáhnou-li otěže finančního sektoru příliš, může se riziko přesunout mimo dosah regulací, kde se bude obtížněji měřit a sledovat.
Proto je důležité udržet jistou pružnost a umožnit, aby regulační síť pokryla i momentálně neregulované instituce, jako jsou hedgeové fondy a private-equity fondy, pokud se stanou velkými a systémově důležitými. Čím přísněji budou regulátoři kontrolovat rizika u bank, tím silnější „pohraniční policii“ budou potřebovat.
Howard Davies, bývalý předseda britského regulačního Úřadu finančních služeb a viceguvernér Bank of England, působí jako ředitel London School of Economics. Jeho nejnovější kniha nese název Banking on the Future: The Fall and Rise of Central Banking (Sázka na budoucnost: Vzestup a pád centrálního bankovnictví ).
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
