Oč byl sedmnáctý týden chudší v kvantitě, o to zajímavější je v kvalitě.
Senát poslal Lisabonskou smlouvu k Ústavnímu soudu a tím ukázal cestu, jak naložit se smlouvou o radaru. Vzhledem k tomu, že Senát a ODS takřka jedno jsou, skoro by se dalo říct, že si na sebe ODS upletla bič. Skoro, protože se určitě dočkáme vysvětlování, že to není jedno a to samé, protože jedna smlouva je dobrá (ODS má ráda) a druhá je zlá (ODS nemá ráda), či přinejmenším podezřelá. Otázkou však zůstává, zda je Ústavní soud příslušný k tomu, aby přezkoumával mezinárodní smlouvy, a ke všemu ještě předtím, než jsou podepsány. Pokud ÚS přistoupí na to, že se bude Lisabonskou smlouvou zabývat, nic nebrání tomu, aby mu byla předložena i smlouva o radaru. ODS pak bude moci stěží dělat víc, než zlostně prskat (v čemž ovšem dosahuje nebývalého mistrovství, to se jí musí nechat). Nápadu se ostatně již chytli komunisté a KSČM chce vidět smlouvy o radaru, jinak hrozí žalobou.
Otázku Proč smlouva o radaru nebude platná? si klade Jan Tamáš v článku, v němž reaguje na kauzu, o které mi jinak není nic bližšího známo. Jeho závěrečná věta však zaslouží připomenutí: „Jestliže nám leží na srdci naše budoucnost a budoucnost našich dětí, starejme se o „res publica“ – „věc veřejnou“ dříve, než se stane věcí soukromou v rukách hrstky lidí.„
Jak vyplývá z článku Konečně důkaz: Radar pro Brdy bude teprve vyvíjen!, nikdo zatím neví, co má v Brdech vlastně stát, a tudíž je zcela vyloučeno, aby vláda mohla tvrdit. že radar nebude mít negativní vliv na zdraví obyvatelstva (samozřejmě s výjimkou následků termonukleárního výbuchu, zde je vše jasné).
Boris Cvek se opět rozepsal na téma Proč jsem pro radar. A opět potvrdil, že motivace stoupenců radaru je především emocionální, a až pak možná racionální. Cvek píše: „Dále jsem proamerický a považuji USA, i se všemi chybami, za reálnou záruku západní civilizace – věřím Američanům, že to („hvězdné války“), co dělají už od dob Reaganových, je správné. Věřím jim víc než českým nebo evropským politikům.“ Věřím, věřím, věřím…. A pak ta kouzelná rétorická figura, opakující se zas a znova ve všech prohlášeních stoupenců radaru: „i se všemi chybami“ či „i přes všechny chyby“ – prostě neexistuje nic, co by mohly USA učinit, aby to v očích zamilovaných snížilo jejich důvěryhodnost a mravní autoritu. Neexistuje zločin, který by nebylo možno omluvit tím, že jej spáchaly USA „v zájmu civilizace.“ Podobnou argumentaci používali i nacisté a určitě by se našla i v rejstříku stalinistů a všech totalitních a lidská práva omezujících režimů vůbec.
V první části textu Idealismus Eurasie proti materialismu Atlantiky představuje Karel Kaiser dva odvěké a ostře protichůdné civilizační koncepty – civilizaci mořskou, takzvaný atlantismus (reprezentovaný historicky například Kartágem, v moderní době pak Anglií a nejnověji USA) a civilizaci zemskou, takzvaný eurasianismus (reprezentovaný historicky například Římem, v moderní době pak Německem či Ruskem). Dovolím si ocitovat ty pasáže, které nejlépe mohou přispět k pochopení dění okolo americké základny, zejména k pochopení toho kdo a proč: „V současné době je to paradoxně rozporuplný projekt Evropské unie, který se, přes značnou míru kritiky (a nutno dodat, že oprávněné) zdá v dnešní době být v určitých náznacích přibližováním se k euroasijské ideji. (…) Výsledkem je, že frustrované evropské politické síly hledají ochranu u Spojených států. Současné Spojené státy však sledují především vlastní mocenskou (a hegemoniální) politiku a ta musí být a je, logicky zaměřená především na obhajobu vlastních zájmů. (…) Co dnes Spojené státy opravdu nechtějí, je silná Evropa, kooperující s Ruskem a s dobrými vztahy v Asii. Americká politika proto dělá logicky vše pro to, aby pozice Evropy oslabila a zabránila její strategické spolupráci s Ruskem (viz Brzezinského strategie).„
Převzato z blogu Tribun
