Bývalý autor amerických prezidentských projevů Daniel McGroarty se obává, že americká protiraketová obrana hrozí znovu rozdělit Evropu: „(…) bezpečnostní zájmy Ruska se přesunují ze středovýchodní Evropy na vnitřní kruh bývalých sovětských republik. Kontroverze ohledně americké protiraketové obraně tak poskytuje příhodnou záminku pro prosazování skutečného zájmu Ruska. (…) Příští americký prezident se bude muset rozhodnout, zda pokračovat s realizací Bushovy protiraketové obrany, anebo projekt zrušit a zabránit tak Rusku, aby jeho prostřednictvím vytvořilo propast mezi Spojenými státy a jejich spojenci na druhé straně Atlantiku."
V době všeobecného chřestění zbraněmi nechtějí Rusové stát stranou. Bývalý (ale to vůbec neznamená, že ten současný neuvažuje podobně) náčelník štábu raketových vojsk strategického určení generál Viktor Jesin: „V prvé řadě zmiňuji instalaci raket Iskander M či Iskander K v Kaliningradské oblasti."
Nad tím, co by mělo Rusko dělat proti americké raketové obraně v Evropě, se zamýšlí i Ilja Kramnik, vojenský komentátor tiskové kanceláře Novosti: „(…) Umístění amerických základen v Polsku a v České republice není příliš výhodné pro sestřelení hypotetických íránských či severokorejských raket, ale je velmi výhodné pro sestřelení všech raket, které by Rusko mohlo vypálit ze svého území proti Americe. (…) Likvidace strategické parity má zjevné důsledky. Rusko bude muset znovu začít budovat svůj strategický obranný potenciál, ale dnes za složitějších podmínek než za sovětské éry. Rusko v tomto smyslu čelí mnoha překážkám – jednak mezinárodním smlouvám, které si zatím nepřeje odvolat – a podstatnému snížení kvality svého průmyslu na výrobu jaderných raket od rozkladu SSSR."
Představy, že se Rusové leknou, složí ruce do klína, rezignují na zajišťování vlastních zájmů a poslušně jako beránci udělají, co se jim řekne, jak si Západ navykl za Jelcinovy éry, se ukazují jako zcela liché.
Plány na rozvinutí amerického PRO do Střední Evropy nalezly negativní odezvu i v Evropském parlamentu. Dvacet jeho členů se obrátilo na své kolegy dopisem, ve kterém píší: „(…) dnes čelíme novým problémům, které podrývají rozvoj evropské integrace. Mezi ně patří americký projekt umístění nového raketového a radarového systému v Polsku a v České republice (…) Již nadále nemůže být popíráno, že USA s cílem vyřešení svých vlastních problémů tlačí na některé členy Evropské unie, zatímco Evropskou unii ignoruje či obchází, oslabuje její beztak nemnohé výsady týkající se zahraniční politiky a rozděluje ji. Myslíme si, že evropská bezpečnost je téma, které by mělo být diskutováno všemi 27 členskými státy a ne pouze dvěma z nich spolu s USA. Rádi bychom se připojili k hlasu veřejného protestu s žádostí k vládě Prahy a Varšavy, aby přehodnotily své vlastní postoje a počkaly se svými rozhodnutími na společnou evropskou diskusi." Zůstává smutnou pravdou, že vláda ČR se touží stát „americkou pátou kolonou" v Evropě a sabotuje integrační úsilí, jak je to jen možné. Anachronický strach z Ruska a Německa zatemňuje některým našim spoluobčanům rozum, a bohužel právě těm, kteří momentálně třímají otěže státu.
V podobném duchu ostatně mluví i Jiří Dienstbier ve svém komentáři: „Autorita České republiky v Evropě je už silně narušena kličkováním kolem Lisabonské smlouvy, eurofobními postoji prezidenta republiky a jeho následovníků a neustálým kverulantstvím, zastírajícím sváděním všech potíží na Brusel nedostatek vlastního sebevědomí. Místo budování silné pozice v evropské integraci, k čemuž bychom mohli využít i blížícího se předsednictví, zase hledáme ve vzdáleném silném dubisku berličky, které by nás měly podpírat při našem potácení na evropském parketu. Můžeme být přáteli a spojenci Spojených států, ale partnery nemůžeme být jako Česká republika, ale jen jako aktivní součást Evropy. Evropa sice klopýtá na cestě k mocenskému postavení, ale postupně k němu směřuje. Pokud to nepochopíme, zařídí se bez nás a laskavě nám umožní potácet se na okraji."
Za zmínku stojí i několik dalších postřehů ze zmiňovaného Dienstbierova komentáře: „Bushova vláda pospíchá. Zřejmě chce před svým odchodem zaznamenat alespoň malý úspěch, když už nic nesvede s tragickým dědictvím rozvráceného Středního východu. Iluze o nastolení demokracie v Iráku vojenskou intervencí nutně selhaly. Posílily pozici Íránu jako regionální velmoci, bez níž nebude žádné uklidnění v regionu možné. (…) Ani podepsaná rámcová dohoda s Českem nedává systému zelenou. Zatím chybí druhá, prováděcí smlouva a jednání s Polskem se zadrhla. (…) Washington Post vyjadřuje mínění mnohých politických analytiků, že ‚Bushova administrativa se řítí do zcela ukvapených a nákladných dohod s Českou republikou a Polskem‘. Doporučuje přenechat tuto otázku příští administrativě také proto, že program je sporný i v těchto zemích a vytváří napětí v jejich vztazích s USA. (…) Česká politika se proto pouští do hazardní hry, jejímž výsledkem bude stěží posílení vlastní bezpečnosti. Slíbená účast na společných vědeckých projektech je pozlátkem. V éře globalizace, otevřenosti světu a volného pohybu všeho od myšlenek a informací po kapitál, lze spolupráci navazovat i bez vlád a radarů."
Podle prohlášení ministryně obrany Parkanové (prý tentokrát opravdu nezpívala) na adresu zatím chybějící dohody SOFA: „Podpis dokumentu stále není na pořadu dne. Je zájem však předložit oba dokumenty, tedy i hlavní smlouvu o umístění radaru v Brdech, parlamentu letos na podzim." Zřejmě nás tedy opravdu čeká horký podzim. Pikantní je, že uzavření dohody SOFA brání spory ohledně placení daní (sic!). Otázky bezpečnosti republiky a legitimity dojednané smlouvy se česká vláda vůbec nezabývá, zato na takové malichernosti, jako je placení daní, bazíruje. Přitom, pokud vím, jde jedině o to, zda bude US personál platit DPH za zboží a služby, nakoupené od českých subjektů. Při předpokládaném objemu těchto nákupů (velmi málo) a z toho vyplývající výše daňových příjmů (zanedbatelné) na tom přeci vůbec nezáleží. Nebo jde snad o to, že by si Američané chtěli DPH odečítat, takže bychom si nakonec jejich dočasný pobyt sami platili? V tom by jim přece česká vláda nebránila, spíše by ještě škemrala, aby nám bylo dovoleno přispívat na americkou misijní činnost při šíření svobody a demokracie ohněm a mečem. Však to by byl teprve ten správný aktivní přístup k záchraně civilizace!
Roušku tajemství kolem „sacra sacramenta" poodkryla „česká" vyjednavačka Veronika Kuchyňová Šmigolová: „Radar, který má vyrůst ve vojenském újezdu v Brdech, bude přínosem i bez protiraket." Je s podivem, že ještě nedodala ono obligátní: „o tom přece nemůže nikdo rozumný pochybovat." Jak by to bylo možné, samozřejmě nevysvětlila. Proč také – o idolu se nepřemýšlí, ten se uctívá. Teprve potom přišel onen nenápadný „comming out": „Ten radar bez protiraket fungovat může. Byť k jinému účelu, než proti balistickým raketám, tedy proti raketám kratšího doletu." Jaký je asi ten jiný účel? Špionáž? To je přece technicky nemožné, povídali to kdysi Klvaňa s Vondrou, a ti by nikdy nelhali. (Nebo má být správně někdy nelhali?) Nebo má být snad tím jiným účelem prostě americká vojenská přítomnost, která dodá českému panstvu, ztrácejícímu každým dnem více a více souhlas občanů, pocit jistoty a bezpečí?
Během turné po USA naše varietní ministryně obrany zavítala i do operačního štábu základny protiraketové obrany v Schriever u Colorado Springs, aby se stala očitým svědkem testu antirakety, který měl demonstrovat impozantní schopnosti PRO. Sláva to byla veliká – a následné fiasko také. PRO totiž opět prokázal především svoji nepoužitelnost: „Cílem testu označeného FTX -03 byla koordinace řady senzorů (radarů) proti balistické raketě vypálené z ostrova Kodiak u Aljašky podél tichomořského pobřeží USA, a získání co nejvíce dat. Zásah pozemní rakety proti ní byl tentokrát pouze simulovaný. Důvodem tohoto aranžmá, jak řekl Právu generál Obering, je porucha na snímacím zařízení dat obranné rakety." Překvapení se nekonalo a systém PRO tak v „ostrém" testu opět selhal a pro dosažení kýženého efektu bylo třeba simulovat.
V médiích tento „úspěch" raději nikdo příliš nepřipomínal, naštěstí si česká veřejnost dovede vyvodit závěry sama, bez odborného vedení spin doktorů: „Závěr z této zkoušky je jasný. Protiraketová obrana funguje skvěle a bezchybně. Musí však být slunečné počasí, teplota nejlépe mezi šestnácti až dvaceti stupni Celsia, nesmí foukat vítr, nepřítel musí rakety vypouštět po těch správných balistických křivkách a Američané musí ještě doladit několik drobných technických detailů na antiraketách."
Dojemná je ovšem snaha, s jakou se média snaží vyvolat dojem, že se podpisem smlouvy Češi povznesli nad obyčejné národy a staly se vyvolenými, kteří mají exkluzivní přístup k USA, a jsou tak přímo účasti na dobrodiní, které ze srdce nejmocnějšího (ehm… nebylo by výstižnější psát nejnemocnějšího?) národa prýští. Nicméně žádná slovní ekvilibristika, vyžívají se s v superlativech, nemůže zakrýt fakt, že jsme za své čerstvě přijaté vazalství nic nezískali a ani nezískáme. Toho, že „čeští novináři jako první zástupci médií vůbec mohli v noci na sobotu sledovat v reálném čase průběh testu raketové obrany USA" a „možnost sledovat test zatím neměla ani americká média a japonský ministr obrany, který jeden test už shlédl, prý zdaleka neviděl tolik, co nyní Češi," se totiž ani nenajíme a ke zlepšení naší bezpečnosti, které jsme podpisem smlouvy o radaru zasadili tvrdou ránu, to nepřispěje už vůbec. Jak totiž bylo řečeno výše, USA nejsou schopny nás prostřednictvím PRO chránit, ani kdyby chtěly (ale proč by měly chtít?), protože PRO zkrátka a dobře nefunguje (leda že by USA mlžily podobně, jako údajně mlžil Írán).
Převzato z blogu Tribun
