Co týden dal a vzal (32/2008)

Rusko nevylučuje rozmístění svých raket v Bělorusku jako reakci na vybudování americké radarové stanice v ČR, uvažuje se též o rozmístění strategických bombardérů tamtéž. Obavy odpůrců základny, že její vybudování povede k eskalaci mezinárodního napětí a rozjetí nových závodů ve zbrojení, se ukazují jako zcela opodstatněné. Navíc by tímto krokem Rusko mohlo do jisté míry eliminovat strategickou výhodu, kterou si USA od základny slibují.

Citovaný článek se též letmo zmiňuje o tom, jak se vyvinula situace ohledně umístnění ruských bombardérů na Kubě: „To ale ruské ministerstvo obrany posléze popřelo. Havana je podle ruských médií rozzlobena na Moskvu, že tyto otázky s ní nekonzultuje, a tak se ruské delegaci nedávno nedostalo přijetí u nejvyššího vedení státu."

Ruští generálové jsou nespokojeni s reakcemi politiků na počínání USA a NATO: „(…) v armádních kruzích, kde již po léta získává vliv geopolitická koncepce neoeurasianismu Alexandra Gejleviče Dugina možná vzniká opozice vůči prezidentu Medveděvovi, který je zatím vnímán jako ‚civilnější‘ následník Vladimira Putina. Zároveň bychom si měli uvědomit, že pokud na patřičných místech dojdou sluchu požadavky zformulované Juzbaševem, mezinárodní napětí to spíše zvýší než sníží." Kdyby Američané neprovokovali, mohla by to být jen silná slova. Jenže pokud se budou Rusové cítit USA ohroženi (a že k tomu mají řadu velmi dobrých důvodů), potom je velmi pravděpodobné, že dopřejí svým generálům sluchu a dají jim, co chtějí. Důsledkem bude opět další eskalace napětí.

Závažné pochybnosti o smyslu budování systému protiraketové obrany, jejíž má  být radarová základna součástí, vyjádřil ve své studii Operační účinnost systému protiraketové obrany další odborník, bývalý pedagog Vojenské akademie plk. doc. ing. Milan Vašíček, CSc. Hned na úvod v ní říká: „Největší překážkou na cestě k relevantním závěrům debaty o umístění radaru systému protiraketové obrany Spojených států v České republice k ochraně Evropy a USA proti útoku balistickými raketami z tzv. ‚darebáckých států‘ je fakt, že se používají pouze kvalitativní argumenty. Pokud však kvalitativní argumenty nelze ohodnotit kvantifikovaně, popsat je reálnou veličinou, jež by umožnila objektivní ohodnocení jejich váhy, ztrácejí tyto argumenty na své vypovídací hodnotě a jejich argumentační hodnota tím pádem klesá." a zakončuje: „Nazíráno z pohledu metod hodnocení bojové účinnosti zbraňových systémů je jen obtížné shledat nějaká důvodná opodstatnění k vybudování plánovaného systému protiraketové obrany GMD. Z operačního hlediska nebude mít dostatečnou kapacitu k ochraně teritoria Evropy a USA proti balistickým raketám „darebáckých" států. A samotný radar v ČR nemůže zcela naplnit očekávání v plnění zpravodajského poslání, pokud by jím byl úkol získat potřebné informace o balistických raketách Ruska. Maximálně může sledovat dění v evropské části Ruska."

Milan Hlobil, jeden z autorů kritické studie o radaru, odráží další z útoků proti jejich studii v článku Ani profesor fyziky nezpochybní fyzikální jevy.

Miloš Balabán v komentáři Protiraketové otazníky upozorňuje na to, že iránská hrozba (která beztak nebyla nikdy reálná) začíná být jako argument pro rozvinutí protiraketové obrany do Střední Evropy pomalu opouštěna i českou vládou. V souvislosti s jednáními o umístění raket v Polsku si Balabán klade provokativní, ovšem zcela logickou otázku: „Lze ale vyloučit, že do budování raketové základny se nechce ani Polákům, kteří si nastavením tvrdých požadavků vytvářejí prostor pro zamítnutí americké žádosti?" Osobně si nemyslím, že by si Poláci nastavili tvrdé požadavky. Nastavili si požadavky, které jsou rozumné, přirozené a skoro by se dalo říct minimální. Že Američané jsou zvyklí na to dostat vše co chtějí, aniž by za to museli platit, a že česká pyšně servilní vláda nedokáže pochopit, jak je možné, že pro někoho není největší odměnou za to, že poslouží USA sama možnost USA posloužit, nic nemění na tom, že Poláci chtějí pouze to, co by měl v podobné situaci chtít každý.

V rozhovoru pro časopis Týden říká Ivo Feierabend, syn významného československého ekonoma a politika Ladislava Karla Feierabenda, specialista na politickou psychologii a emeritní profesor politologie na San Diego, mimo jiné toto: „Neokonzervativci jsou fanatikové. Irving Kristol byl zamlada marxista. Když někdo takhle mění názory, je ťululum. A jeho syn v tom pokračuje. Nebo ten Wolfowitz. Myslet si, že demokracie se dá zavést násilím – to je přece kontradikce! Amerika si to za posledních osm let tak zkazila v celém světě – a úplně zbytečně."

Ke schůzce premiéra Mirka Topolánka, expremiéra Miloše Zemana a jejich fámulů údajně došlo na Vysočině, kde Miloš Zeman tráví podzim svého života. Tématem schůzky měli být přeběhlíci, které Topolánek potřebuje a Zeman podle všeho může nabídnout, protože jeho vliv v ČSSD je navzdory jeho vlastním prohlášením stále značný, bez ohledu na to, že formálně již není členem strany. Přestože Topolánkův zájem o přeběhlíky prý pramení především z vnitropolitických důvodů (blížící se podzimní volby, nejistá budoucnost SZ ve vládě), radar je natolik dominantní téma, že se mu prostě nelze vyhnout. Nabízí Zeman Topolánkovi přeběhlíky i pro podporu radaru? Vezmeme-li v úvahu, s jakou vehemencí, hraničící až s agresivitou, prosazoval Miloš Zeman v roce 1999 ve své vládě souhlas s přelety bombardérů NATO, mířících k cílům v odbojném Srbsku, vzdušným prostorem ČR, je jasné, že přisluhování USA není Miloši Zemanovi zcela proti srsti. Uvidíme,jaké překvapení nám „jezevec z Vysočiny" ještě nachystá. Nic však nenasvědčuje tomu, že by to mělo být překvapení příjemné.

Na závěr zpráva sice již starší, ale nikoliv nezajímavá – USA vyklidí svou poslední základnu v Jižní Americe: „Ekvádor, na jehož území se základna v Mantě nalézá, oznámil, že smlouvu o jejím pronájmu  neprodlouží. Platnost dokumentu vyprší v listopadu příštího roku. (…)Pro Spojené státy je neprodloužení smlouvy, která byla uzavřena na deset let roku 1999, velice nepříjemné. (…) Spekulovalo se, že by se americká posádka mohla přesunout z Manty do Kolumbie nebo Peru. Umístění vojáků USA na vlastní půdě je však pro jihoamerické státy velmi citlivou záležitostí. Washington podle slov tamních vojenských představitelů zatím žádné nové základny v oblasti neplánuje." Čím více se USA angažují na Blízkém Východě a v Evropě, tím více ztrácejí své pozice za humny, v Jižní a Latinské Americe. A jak je vidět, nejsou schopny s tím nic moc dělat. Stále častěji se ukazuje, že ani Spojené státy nejsou všemocné, že i jim lze vzdorovat. Tím spíše potřebují nějaký (jakýkoliv) úspěch – například radar a rakety ve Střední Evropě. A místo si vybrali věru dobře, protože česká vláda se div nepřetrhne ve snaze jim ten kýžený úspěch dopřát, ať to ČR stojí, co to stojí.

Přejít do diskuze k článku