Jak dědeček jednal, až vyjednal
Smlouva SOFA, legalizující pobyt „národních hostů,“ je hotova. Česká vláda „dlouho a tvrdě vyjednávala“, aby nakonec slastně podlehla jak roztoužená prvnička. Česká strana podle očekávání nakonec Američanům ve všem ustoupila a nevyjednala vůbec nic, ani ty daně. Tak k čemu celé to divadlo, měsíce jednání a drahoty? Jen na oko, aby to nevypadalo, že česká fuchtle roztáhla nohy v americké posteli, sotva dolárky jemně zašustily. Jediné, co česká strana údajně vyjednala, je vágní příslib modernizace armády a výhodnější pořízení výzbroje a výstroje, kterou česká armáda potřebuje, aby mohla lépe a účinněji sloužit USA v jejich imperialistických (berte to jako terminus technicus) válkách. Údajné úspěchy české strany se navíc týkají oblastí, které s pobytem vojsk vůbec nesouvisí, a velmi pravděpodobně tedy nebudou ve smlouvě vůbec obsaženy, ale půjde jen o ústní příslib. A o tom, nakolik se svými sliby cítí být Američané vázáni, by mohli takoví Rusové hodně a dlouho vyprávět.
Bez většího zájmu probleskla médii zpráva o tom, že první „radarové“ peníze z USA pro českou vědu dorazí možná už v září. Přestože smlouva ještě není schválena, „radarové“ peníze jsou již na cestě. Chyba v koordinaci, nebo výraz arogance, která si nepřipouští možnost, že by smlouva nebyla schválena? Ne, jen průhledný obchodnický trik, který se učí v základních lekcích vyjednávání: zavázat si protistranu drobnou službou, dárkem, nicotností, protože potom se mnohem hůře říká ne. Je to jasné jako facka, ale naše vláda si zřejmě myslí, že Češi jsou až tak tupé stádo, že to sežerou i s navijákem. Takže bude-li vám někdo tvrdit. že „podporu vědy slíbili Američané české vládě za souhlas s umístěním protiraketového radaru ve vojenském prostoru Brdy,“ vysvětlete mu, že nemá věřit na pohádky. Žádná podpora vědy, korupce je to.
Žádné dobré zprávy, pro unavené davy
Jaké jsou současné Spojené státy (tedy nikoliv jejich idealizovaný obraz), s kým chceme nerozlučně spojit svůj osud, pro koho se hodláme obětovat a do čích rukou vkládáme rozhodování o své budoucnosti, ilustrují dvě zprávy týkající se amerických prezidentských voleb. Tu první netřeba komentovat, titulek samotný vydá za tisíc slov: Válka v Iráku je úkolem od Boha, řekl McCainova viceprezidenta (další zajímavosti o této dámě, která jako deus ex machina vpadla do předvolební kampaně po boku republikánů, jsou například zde. Upozorňuji ovšem, že je to velmi znepokojující čtení, které jako by k nám zavítalo z toho nejtemnějšího středověku). Z článku První oběti Vlasteneckého zákona USA: „Uvítací komise“ republikánského sjezdu cituji: „Osm politických aktivistů bylo zatčeno na základě zákona z roku 2002, Patriot Act, který zásadním způsobem omezuje občanské svobody včetně svobody projevu. Účastníky protestů proti republikánskému sjezdu v St Paul v Minnesotě zatkla policie za to, že protestovali proti dosavadní Bushově politice. Celkem se k ‚uvítání‘ účastníků republikánského sjezdu sešlo na deset tisíc protestujících. Státní zástupkyně Ramseyské oblasti, Susan Gaertnerová, obvinila členy ‚Uvítací komise RNC‘ ze spiknutí se záměrem vyvolat nepokoje a napomáhat tak terorismu. (…) Smyčka kolem občanských svobod americké veřejnosti se utahuje pevněji a pevněji. Česká republika se do této smyčky cpe sama.“ Toto je demokracie, kterou na hrotech svých mečů šíří USA do celého světa? Pak není divu, že je Země stále nebezpečnější místo k životu. Opravdu bychom se měli vážně zamyslet – v čele s našimi politiky – komu a k čemu se to chceme propůjčit, komu a čemu to chceme bezvýhradně sloužit? Opravdu na sebe chceme vzít odpovědnost za napomáhání při zrození militantní teokracie, či přímo klerofašistického státu? Není konečně na čase hlasitě zvolat: NE MÝM JMÉNEM!?
Pokud jsem minulý týden zmiňoval komentář, podle kterého nemají Rusové jinou šanci, než nové americké vojenské instalace ve Východní Evropě zničit, potom je třeba zamyslet se i nad tím, zda tak skutečně učinit mohou. Text Alexandra Anatolieviče Chramčichina Lekce válečných úspěchů a neúspěchů analyzuje nedávný konflikt s Gruzií a poněkud koriguje představy o bojeschopnosti konvečních ruských sil. Pokud se krkolomným a matoucím překladem prokoušete, zjistíte, že veškerou „práci“ v Gruzii odvedly v podstatě speciální jednotky, aniž by pozemní síly byly schopny do operací vážněji zasáhnout. A co je ještě důležitější, ruské ztráty (74 padlých a 4 ztracené letouny) jsou vzhledem k významu, síle a bojeschopnosti gruzínské armády nepřiměřeně vysoké, ničím neodůvodněné a neobhajitelné, a to bez ohledu na to, že v absolutních počtech ruské armády představují jen kapku v moři. Nezbývá než doufat, že se USA nevydají na další křížovou výpravu, aby naplnily boží vůli, nepokusí se rozpoutat „matku všech bitev“ a v jejím očistném ohni spálit vše špatné a nečisté. Nemám totiž nejmenších pochyb o tom, jaká role by v tomto posledním velkém dramatu lidské blbosti, hamižnosti a zaslepenosti připadla Evropě a České republice zvláště.
Kaleidoskop
O tom, že to česká vláda myslí se sabotováním evropské integrace a emancipace vážně, nejlépe svědčí motto komunikační kampaně u příležitosti předsedání České republiky Evropské unii „Evropě to osladíme.“ Pouze ten největší prosťáček, českým jazykem zcela nedotčený, může pochybovat o tom, jaký je skutečný smysl tohoto hesla.
Hnutí NE základnám rekapituluje působení petičního stánku na Václavském náměstí v Praze: „Na permanentním stánku se podařilo nasbírat na 30 000 podpisů pod petici za referendum.“ Za zmínku však stojí především následující slova, která jsou dalším varovným signálem o stavu demokracie v ČR: „Ačkoliv jsme se během fungování petičního stanu setkali s převážně pozitivními reakcemi, byli aktivisté Iniciativy několikrát napadeni slovně i fyzicky, bylo jim dokonce vyhrožováno likvidací. V těchto případech ostudně selhala Městská policie Hlavního města Prahy, která včas nezasáhla na zajištění nerušeného výkonu petičního práva.“ Ruku na srdce – kdo z vás si myslí, že městská policie skutečně selhala, a že naopak nešlo o úspěšné splnění politického zadání.
Jak vypadá Americká ochrana životů a majetku v praxi, to glosuje Ladislav Žák: „Musím se přiznat, že závidím některým našim spoluobčanům jejich uhlířskou víru v americkou pomoc pro obyvatele daleké české kotliny, když tato země v případě vlastního ohrožení prostě jen pohrozí těm svým občanům, kteří před nebezpečím vlastními silami včas neutečou.“
