Jde do tuhého
Ministr Ondřej Liška (SZ) prokázal velmi špatný odhad, protože smlouvy o radaru jdou do sněmovny už 21. října, a nikoliv na jaře 2009, jak tvrdil minulý týden. Samozřejmě to není žádná náhoda, že jdou smlouvy do parlamentu těsně po volbách, v dostatečném předstihu před těmi příštími, aby voliči stihli zapomenout, kdo a jak ve věci radaru hlasoval. Již teď je ovšem jasné, že z vládních poslanců nepodpoří radar Věra Jakubková: „V každém případě radar nepodpořím, neobjevily se žádné nové skutečnosti, které by mě přesvědčily o tom, že radar potřebujeme a že je účinný.“ Proti bude i její kolegyně Olga Zubová.
Obě poslankyně, zpozdile trvající na plnění volebního programu Strany zelených, hodlá ještě předseda Zelených M. Bursík přesvědčovat na schůzce s ministry V. Parkanovou a K Schwarzenbergem. Otázka je, jaký to má smysl, protože již citovaná V. Jakubková na jejich adresu řekla: „Tito ministři nemají moji důvěru, už na minulé schůzce nám neříkali pravdu , a proto tato schůzka nemůže můj názor změnit.“
Mluví-li poslanec ODS J. Vidím vážně, potom ODS již zcela rezignovala na správu země a žije jen pro radar: „Pro nás je ten radar opravdu alfa a omega a aktivní hlasování pro zamítnutí je pro mě nepředstavitelné.“ Hlasování o radaru považuje Vidím za klíčové pro osud vlád a nekompromisně požaduje, odchod Zelených z vlády, budou-li proti radaru: „Pokud dvě zelené poslankyně budou hlasovat přímo pro zamítnutí radarových smluv, pak já nevidím důvod dalšího setrvání zelených ve vládě.“ Je asi bláhové očekávat, že by u fanatiků z ODS došla sluchu racionální argumentace poslankyně O. Zubové (SZ): „Ta vláda přece nevznikala kvůli tomu, abychom odhlasovali radar. Není to ani v programovém prohlášení vlády a zcela jistě je to v rozporu s programem Strany zelených, v němž říkáme, že nechceme žádné cizí vojenské základny na našem území.“
7 miliónů ruských agentů
Zatím nejhmatatelnějším výsledkem snahy vlády o rozpoutání „špiónománie“, která by nahnala vystrašenou veřejnost do náručí radaru, je rostoucí počet uštěpačných komentářů. Jan Keller nazval ten svůj Vláda může triumfovat: „Ministr vnitra, v mafiánském prostředí přezdívaný Íčko, je vážně znepokojen tím, že se ruským agentům podle všeho podařilo přesvědčit dvě třetiny jinak spíše protirusky zaměřené populace, aby hájila zájmy Moskvy ve věci radaru. Je to však ještě mnohem horší. Podle všeho určují tajné služby také to, jak u nás dopadnou volby. Proto se nesmí o radaru v žádném případě jednat v Parlamentu ještě před nimi. Rusové by hravě zařídili, aby ODS postupně klesla až někam ke dvaceti procentům. Co se tak poohlédnout po nějakých finančních účtech psaných azbukou? Ministr zahraničí by na ně nechal udělat audit u nezávislé americké agentury a občané by se nestačili divit. Všichni by se semkli proti zrádcovským dvou třetinám národa. Vláda by konečně mohla triumfovat.“
Poněkud překvapivě se do vlády velmi ostře opřel i Jiří Pehe v článku Trapná fraška okolo ruských agentů a radaru: „(…) způsob, jakým byly tyto zprávy z dílny BIS a vojenské kontrarozvědky zveřejněny a prezentovány některými politiky, má nádech zastrašování. Kdokoliv, kdo je proti radaru, zejména pak členové organizovaných hnutí, může být obviněn, že je jen loutkou v rukou ruských tajných služeb. (…) Je například agitování některých Američanů za výstavbu radaru, z nichž někteří mohou být členy amerických zpravodajských služeb, v pořádku, protože Amerika je oficiálně náš spojenec v rámci NATO, zatímco agitování ruských agentů proti radaru v pořádku není, protože Rusko bylo ‚jen‘ partnerem NATO? (…) Způsob, jakým byly informace o ruských protiradarových aktivitách u nás zveřejněny, jakoby nepřímo naznačoval, že agitace proti radaru není v pořádku. Jakoby radar byl oficiální českou bezpečnostní prioritou, jejíž oponenti se téměř dopouštějí protistátního jednání. Jenže radar je zatím pouze vládním projektem. Projektem oficiálně českým se stane, až jej schválí parlament. Do té doby, ale vlastně i potom (pokud žijeme v demokracii) může proti němu vystupovat, kdo chce, jak chce. (…) [Pehe] by byl rád, kdyby parlament umístění radaru nakonec schválil – zejména pokud se ukáže, že projekt podporuje příští americká (tedy ne-bushovská) administrativa. Pokud by ale mělo být schválení radaru dosaženo zastrašováním či dalším nakupováním přeběhlíků, bylo by pro naší demokracii lepší, kdyby radar nebyl.“
Z domova
Přes veškeré (a nikoliv levné) propagandistické úsilí vlády jsou stále dvě třetiny českých občanů proti radaru. I proto počet podpisů pod peticí za referendum dosáhl 130 000 a stále roste. A ani snaha zneužít konflikt v Gruzii k protiruské a proradarové propagandě vládě nevyšla a Topolánek, který ještě nedávno tvrdil: „Nejlepší kampaní na radar byl konflikt v Jižní Osetii“, se tak opět ukázkově blamoval.
Rázně se do debaty o radaru ústy svého předsedy V. Filipa vložili komunisté, kteří požadují, aby smlouvy o radaru schvalovala ústavní většina. To znamená, že by pro schválení smluv byla potřeba 120 hlasů, což by za současného rozložení sil v parlamentu prakticky znamenalo neschválení. Argumentace komunistů zní: „Ústava České republiky nezná pojem, který by umožňoval trvale umístit cizí vojenskou základnu na území Česka. A protože to v Ústavě není, chceme, aby se hlasovalo ústavní většinou.“ Komunisté rovněž uvažují o tom, že by smlouvy o radaru dali k Ústavnímu soudu (ODS se tím, že k Ústavnímu poslala Lisabonskou smlouvu, sama připravila o možnost účinně protestovat). Že vláda schvalování ústavní většinou rozhodně odmítá, není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, stejně jako skutečnost, že pro schvalování Lisabonské smlouvy bude určitě ústavní většinu naopak požadovat.
Ze světa
Ve svém starším textu z roku 2007 píše Američan William A. Cohn: „Faktem je, že celá diskuse o základně, kritiky označovaná jako zákulisní jednání politiků, příliš nepřipomíná demokratické mechanismy, ani nebudí dojem průhlednosti a důvěryhodnosti. (…) Chybí tolik potřebný celospolečenský konsensus, záměr nezískal podporu veřejnosti. Přesto Praha odpověděla kladně na oficiální žádost Spojených států. Tomuto důležitému rozhodnutí ale nepředcházel žádný dialog mezi českými občany a jejich politickou reprezentací. (…) Protiraketový systém by vedl maximálně k falešnému pocitu bezpečí. Nicméně samotná existence takovéto obrany povzbuzuje rozhodování ve prospěch rizikových a provokativních intervencí ve světě a v krajním případě dokonce úvahy o omezených jaderných úderech.“
Alain Lamassoure, poradce francouzského prezidenta N. Sarkozyho, o americké protiraketové obraně říká: „Amerika si jednostranně rozhodne instalovat ve dvou evropských zemích část své protiraketové obrany, a Francie, Německo a Británie se tváří, že je to jen věcí Česka a Polska. Přitom Rusko na to reagovalo tak, že zmrazilo jednání o klíčových smlouvách s celou EU. Takže se to týká nás všech. (…) Evropu oslabuje to, že si Amerika plánuje uvedené zařízení se dvěma členskými zeměmi, aniž by tuto záležitost konzultovala s EU. Američané tvrdí, že cílem tohoto projektu je chránit i Evropu před íránskými raketami. Je-li cílem chránit nás, možná bychom měli mít možnost se k tomu vyjádřit, nezdá se vám?“
V širších souvislostech stojí za zmínku komentář Johna Graye Éra americké nadvlády skončila: „Prožíváme teď daleko více než finanční krizi. Je to historická geopolitická změna. Dochází k nevratné změně v rovnováze moci ve světě. Éra amerického globálního vůdcovství, která začala během druhé světové války, skončila. (…) Americká víra ve volný trh se nyní sama zlikvidovala, zatímco se ukázalo, že země, které si zachovaly státní kontrolu nad trhy, učinily správně. To je tak dalekosáhlé jako pád Sovětského svazu. Rozložil se celý jeden systém vlády a ekonomiky. (…) Navzdory neustálému poučování druhých měly vždycky Spojené státy jednu hospodářskou politiku pro sebe a druhou pro ostatní svět. Zatímco Spojené státy trestaly jiné země za finanční prostopášnost, samy si půjčovaly obrovské finanční částky na financování snižování daní a na vojenské výboje. Nyní, kdy jsou finance americké federální vlády kritickým způsobem závislé na pokračujícím přílivu zahraničního kapitálu, americkou hospodářskou budoucnost budou určovat země, které odmítly americký model kapitalismu.“ Je na místě se ptát: bude na radar, budou si USA moci i nadále dělat, co chtějí, nebo se budou muset podřídit „věřitelskému výboru“?
Bez zajímavosti nejsou ani hlavní body smlouvy o umístění raket v Polsku:
„USA se zavazují zajistit bezpečnost Polské republiky a bránit Polskou republiku před útokem balistických raket při použití vlastního systému protiraketové obrany.“ – příznačně vágní a USA k ničemu nezavazující, ale přesto o poznání výhodnější, než je obsaženo ve smlouvě s Českou republikou.
„Jestliže použitím raket utrpí třetí stát škodu – např. Američané sestřelí iránskou raketu nad Ruskem – a ta vyzve Polsko, pak Američané nám garantují právní pomoc. A jestliže proces prohrajeme, Američané slibují ‚příznivé uvážení‘ rozhodnutí o vrácení nákladů, vyplývajících z pravomocného rozsudku soudu.“ – velkorysost a ušlechtilost USA je dechberoucí, tak jako vždy: zisky připadnou USA, náklady ponese Polsko.
„Trvání smlouvy. Smlouva byla uzavřena na 20 let. Bude se automaticky prodlužovat na dalších 5 let. Je možné ji vypovědět s dvouletou výpovědní lhůtou.“ – podmínky podobné těm českým, rozdíl mezi „dobou neurčitou“ a „20ti lety s automatickým obnovováním na 5 let“ není prakticky velký, přesto možnost smlouvu prostě neobnovit vytváří větší manévrovací prostor, než nutnost dát explicitně výpověď.
