Štěstí se prý nedá koupit penězi, ale každý se o to snaží. Kanaďané, země s téměř nejvyšším životním standardem, udělali zajímavý průzkum míry životního štěstí. Kupodivu byli nejspokojenější lidé na chudém severu. Nejmenší index životní spokojenosti vykazovaly bohaté provincie sousedící s USA. Růst hrubého národního produktu, jedno ze zaklínadel neoliberální ekonomiky, vůbec nesouvisí s růstem štěstí. Země jako Jižní Korea nebo USA mají 4x větší HNP (statisticky samozřejmě) než před padesáti lety, ale nevedou šťastnější život, právě naopak.
Peníze mají v nejlepším případě sloužit jako prostředek k zajištění štěstí, ale to leží jinde. To píší dokonce i moderní filosofové, kteří si nadprůměrně vydělávají na Harvardu a ze štěstí si udělali literární živnost. A když to říkají na Harvardu, tak na tom něco bude, i když to známe z mudroslovných rčení starých nejméně tři tisíciletí. Už loni jsem psal o zajímavé zemi jménem Bhútán, která měří výkon ekonomiky lidským štěstím.
Ve vykradeném Česku, které letos podniká poslední kroky ke svému ožebračení, stojí za to, zamyslet se nad dvěma věcmi: zda je možné všechno měřit penězi; zda těm bohatým opravdu učiní život šťastným nakradené peníze. To první zamyšlení patří nám, kteří bráníme res publica jako veřejný zájem a nezištnou činnost vedoucí ke štěstí. To druhé je varováním pro ty, kteří chtějí obecné rozkrást a tak si pomoci k úspěšnější honbě za zlatým prasátkem. Ať se raději podívají na "šťastné" zloděje ze svých vlastních stran. Příkladů mají za dvacet let dost a dost.
Převzato z Umlaufovin
