Další studená sprcha

Reklama


Přírodní katastrofy jsou vždy tvrdou zkouškou pro všechny, které její dopady zasáhnou. Platí to i při povodních. A to, o to více, neboť voda je živel, který nelze nikdy zcela zkrotit. Zažili jsme to v posledních několika letech dosti důkladně, v roce 1997 na Moravě, a v letech 2002 a letos v Čechách.


Povodně jsou zároveň pro politiky velkou mediální výzvou. Sundají obleky a ve svetrech, pláštěnkách a holinách nás jdou zachraňovat. Během minuty se z nich stávají protipovodňoví experti. Masivní mediální prezentace je v těchto případech zaručena. Dobrovolně podstupují riziko, že se na atraktivním tématu buď udělají, anebo oddělají. Přesto se střemhlav vrhají do rozbouřených vod. A někteří z nich si dají pro jistotu na kuráž láhev dobré whisky, jak je jejich zvykem.

Dnes je brzo vše se střízlivým odstupem hodnotit. Jak to bylo s odpouštěním přehrad, stavěním protipovodňových bariér, předpovědí srážek, koordinací činnosti záchranářských týmů atd. se možná časem dozvíme. Již teď je jisté, že se názory budou lišit a již nyní jsou předmětem nechutných politických tahanic. Konec konců již za rok jsou přece volby. Začíná tuhý boj o interpretaci příběhu. Hledají se padouši i hrdinové, ostatně jako vždy. V tom závěrečném mixu se pak nikdo nevyzná. „Viník neznámý, snad budeme mít příště více štěstí a jede se dál.“

Některé otázky bychom si však klást mohli a měli již nyní. Třeba tu, jaký stát vlastně chceme? Na jakých prioritách a principech by měl stát?

Asi se shodneme na tom, že by stát měl také ochraňovat životy, zdraví a majetek občanů. Měl by rovněž dobře a ohleduplně spravovat dotčené území a pečovat o krajinu. Měl by tudíž být nejlepším možným způsobem připraven i na případné přírodní katastrofy, aby tak minimalizoval jejich možné následky a vzniklé škody.

A o to právě jde. Poučili jsme se z předchozích povodní většího rozsahu? Využili jsme všech možností a zdrojů, abychom byli příště lépe připraveni?
Obávám se, že ne dostatečně.

Sledoval jsem pozorně zvyšující se hladinu Dunaje v Bratislavě. Ta překonala hranici stoleté vody, tedy i výšku hladiny z povodní v roce 2002. Na rozdíl od českých řek je Dunaj opravdový evropský veletok. Průtok dosahoval v kulminaci trojnásobku hodnot, než tomu bylo v Praze na Vltavě. Protipovodňové hráze byly v Bratislavě postaveny včas, neprosakovaly (tedy téměř) a jejich výška byla dimenzována na tisíciletou vodu, aby odolala výšce hladiny vysoce převyšující desetimetrovou úroveň. Hliníkové bariéry byly utěsněny ještě pro jistotu pytli s pískem. Na cestě na Děvín spolehlivě fungovaly společné týmy hasičů a vojáků, za použití veškeré dostupné techniky. Bratislava nápor vody vydržela. Podobně dopadlo mimo jiné i menší rakouské město Grein, v němž protipovodňové stěny doslova zavřely valící se Dunaj. Precizní práce.

Nabízí se otázka – kde byly v době povodní naše super drahé armádní pandury? Proč nepomáhaly?

Ne, nechci srovnávat nesrovnatelné, pouze nabádám, abychom krotili případnou pýchu našich domácích velících „hrdinných zachránců“ v pestře barevných politických pláštěnkách. Nemají být většinou příliš na co pyšní. Naopak. Tím vůbec nepopírám úžasnou práci (na hranici sebeobětování) tisíce profesionálních a dobrovolných záchranářů, především hasičů, ale i starostů desítek zatopených obcí.

Bratislavské protipovodňové hráze financovalo Slovensko v posledním desetiletí z dotací EU. Byly to dobře investované peníze.

A jsme zpátky u těch priorit. U nás končily evropské dotace nezřídka v privátních investicích do různých golfových hřišť a lyžařských areálů. Prý to byl veřejný zájem. Čí? Případně se z městských rozpočtů dokonce financují privátní fotbalové kluby apod.

Masivní podporu pustil stát „hurá byznysu“ do solárních elektráren. V ČR je nyní rozmístěno 10 miliónů solárních panelů. Není žádným tajemstvím, že u rozjezdu těchto mega kšeftů stály záhadné anonymní akciovky. A jen tak mimochodem. Vzpomínáte si na nějaký týden, kdy u nás svítilo slunce?

Proč se stát se stejnou vehemencí nevrhl do investic do protipovodňových opatření, včetně regulace vodních toků, anebo třeba do projektů v sociální oblasti?

A mohli bychom psát také o nekvalitních předražených silnicích, podivných armádních nákupech, neprůhledných miliardových veřejných zakázkách či nesmyslných akvizicích ČEZu atd. Příkladů drancování veřejných zdrojů je již více než dost. Ještě to násobí obyčejný domácí šlendrián a nebývalá porce nekompetence.

Zažili jsme další pořádnou studenou sprchu. Mělo by nás to probudit. Je nejvyšší čas, tedy pokud chceme stát fungující, efektivní, solidární a v nejvyšší možné míře spravedlivý, a tedy respektující pravidla psaná i nepsaná. Bez aktivní občanské kontroly a účasti to ovšem nepůjde. Jinak budeme čekat na další, a na další, studené sprchy chtě nechtě dál a dál.

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku