Daně jako zbraň

Reklama


Květen 30, 2011


S vymetáním Klausova dědictví se česká pravice zbavila ekonomů. V devadesátých letech jste nemuseli s politikou souhlasit, ale odbornost Dlouhého, Ježka, Kočárníka, Rudlovčáka, Třísky nebo Dyby byla faktem. Dnes pravice národohospodáře nemá. Není schopna do debaty vyslat fundovaného partnera. Vládě chybí ekonom s čestnou výjimkou úřednického kabinetu pět let.


Kudrliny neoliberální vize i technický rámec hospodářské politiky proto nahradily brožurkové mantry: Pravice vede válku ve prospěch svých klientů a vede ji formálně úspěšně. Provedla dramatické přerozdělení daňové zátěže a chce pokračovat. Klientem české pravice jsou majetné vrstvy, obětí je střední třída a částečně chudší publikum.


Kdyby bylo zdanění nejvyššího patra příjmů v konzervativní Británii vyšší o nějakých deset, třicet nebo i padesát procent, dalo by se to hájit. Jenže v této položce je britská daň na neuvěřitelných tři sta třiceti procentech daně české… Daň z příjmu má díky pravici ve vyšších polohách nikoli rovný, ale dokonce unikátní degresivní průběh.


Podobně daň právnických osob klesne s uvážením velkorysých daňově uznatelných nákladů na efektivní hladinu kolem třinácti procent. Jsme tak prakticky na legendární irské úrovni. Mimo jiné tím umožňujeme export monopolních zisků do zahraničí bez toho, abychom výrazněji stimulovali investice.


Jedny z nejnižších majetkových daní světa, které byly pravidelným terčem kritiky zahraničních fiskálních expertů, pravice dále snižovala. Jen v krizi úředníci nesměle hrábli i tady.


Ze stejného koše jsou změny v sociální oblasti. Všechny změny ve zdravotnictví vedly k menší transparentnosti a ještě vyšším nákladům. Převedením do placené péče a kompetence pacientů umožňujeme jen nekontrolovatelný nárůst cen. Poplatky, které měly podle "reformní" rétoriky péči regulovat, ve skutečnosti slouží jen k vybírání dodatečných miliard. Rovné poplatky pochopitelně zdaňují mnohem citelněji nepřítele: chudáky, dlouhodobě nemocné a důchodce. Proto se tyto "daně" mají dále zvyšovat.


Posledním hitem vládního boje je sjednocení DPH. Původní široké rozpětí základní a snížené sazby mělo progresivní dopad na poplatníky s rozdílnými příjmy. Sjednocení sazeb povede k daňové degresi, tedy vyšší procentuální zátěži nízkopříjmových a středněpříjmových vrstev. Důvodem je, že vysokopříjmoví mají vyšší spotřebu služeb nezatížených DPH a zejména vyšší sklon k úsporám a zahraniční spotřebě.


U změn DPH je i nezanedbatelný efekt na ekonomiku jako celek. Zvyšovat cenu nových bytů o sedm procent je v období deprese stavebního trhu nerozum. Postihnout krizí seškrtanou kulturu zdražením knih, časopisů a vstupného je výsměch. V řadě případů ale zvýšená DPH dopadne jako bumerang zpět na vládní resorty: Jen zdravotnictví zaplatí kase zpátky kupu miliard.. Konečně představa, že dvouapůlprocentní snížení horní sazby bude cosi motivovat kromě inflace, už neoslovuje ani loajální analytiky.


Hospodářská politika není válka. Ve válce nakonec ekonomicky prohrají všichni.


Psáno pro Hospodářské noviny

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

 

Stanův komentář: Neoliberální hospodářská a fiskální politika je globální zbraní hromadného ničení.

Přejít do diskuze k článku