Sociální demokracie rostla, když mluvila zásadně a nekompromisně jinak, než Karel Schwarzenberg. Ale tohle se pro socdem fatálně změnilo, jakmile z EU zazněla ona vábnička: "Ukrajino, milujeme tě, pojď k nám", a na Majdanu se k melodii vábničky přidali svým zpěvem z EU vyslaní pouliční umělci typu Kocába i dalších. Akce měla úspěch, policie i státní orgány proti štvavým písničkářům nezakročovaly, k výjezdům písničkářů na Ukrajinu přibyly i náborové výjezdy evropských politiků (např. našeho Fülleho) – a to už si jak Kocáb, tak Pánek, tak Schwarzenberg a celá ukrajinská opozice i všichni málo prozíraví politici z EU mohli spokojeně zamnout ruce, protože Majdan si už na tábory lidí zvykl a dle plánu EU nastoupily po produkcích politickohudebních i produkce čistě politické.
Začalo se štvát proti stávající vládě i prezdentovi, organizace protistátních manifestací se ujala organizace Pravý sektor, vzývající odkaz prvního ukrajinského fašisty a hromadného vraha ukrajinských židů Bandery, nu a protože šlo o akci jak protivládní a protiprezidentskou, tak protiruskou, přijala celá naše pravice – samozřejmě s prvním bijcem Ruska Scwarzenbergem na čele – tento vývoj s neutuchajícím nadšením. A právě v tomto momentu došlo k onomu fatálnímu selhání sociálních demokratů. Namísto toho, aby do svého postoje k záležitosti vzali v úvahu i to, z jakých pramenů se zrodila, a zaujali k ní proto aspoň střízlivý a neutrální postoj, postavili se hlučnými ústy Zaorálka (ani se mi v té souvislosti nechce použít jeho státní titul), na stranu povstalců. Čili na onu stranu, kterou už zaujali jejich staří a dříve nesmiřitelní rivalové Schwarzenberg, Kalousek a vůbec celá tahle nevábná a u naší veřejnosti též už značně znemožněná politická parta. Jenže teď ta veřejnost na vlastní oči viděla a na vlastní oči slyšela, že její dříve oblíbení sociální demokraté mluví stejně, jak mluví lidé z oné zprofanované party – a nemohl jí z toho vyjít jiný závěr, než že sociální demokraté ztratili rozum a zpronevěřili se víře, kterou do nich až do těchto ukrajinských událostí vkládala.
A řekl bych, že ten pocit sílí dál a zvláště s každou novou zprávou, která nám o proběhlém hnutí z Majdanu přichází. Třeba ta pro pověst a věrohodnost nové vlády Ukrajiny nejkritičtější a potvrzená už z několika spolehlivých zdrojů (např. estonského vyslance na Ukrajině) – že totiž onu střelbu do povstaleckého tábora, která definitivně vedla k pádu Janukovyče a vítězství povstalců, spustili vlastní povstalečtí odstřelovači z hotelu Ukrajina. Že prostě stříleli do zad vlastním lidem, z vedlejšího okna než byli střelci pak celou dramatickou scénu pohotově natáčeli, a krvavé záběry neprodleně posílali do světa jako důkaz zvířeckosti Janukovyčových bezpečnostních sil. Jestlipak tohle někdo prozradí postřeleným ukrajinským povstalcům, které do Prahy přivážíme na léčení?
Co říkáte, pane Schwarzenbergu, pane Kocábe, pane Pánku – a bohužel – i pane Zaorálku. A též Dienstbiere? Vložíte se do toho?
