Bylo již popsáno mnoho papíru a naklepáno mnoho písmenek do počítačů o „islámském nebezpečí“. Někteří divousové, jak jsme to viděli v Norsku, vzali už věc do svých rukou.
Jiní, střízlivější, jako třeba úvodníkář našeho Neviditelného psa,vyjadřují své obavy třeba takto: "Islám vytváří ve své současné militantní podobě bezesporu závažnou hrozbu principům, na kterých leží naše kultura a z ní vyplývající blahobyt." Jestli zrovna islám je ohrožením našeho blahobytu, nebo zda si ho svým globálním hospodařením neohrožujeme sami, o tom by se dalo diskutovat.
Ale podívejme se na paralely z historie. Křesťanství se konstituovalo na počátku našeho letopočtu a od r. 325 díky nikejskému koncilu se ustavilo i jako náboženství vládnoucích. Islám jako náboženství se konstituoval až kolem r. 625. Křesťanství sílilo a po objevení Ameriky si celkem snadno, díky tehdejšímu evropskému technickému a vojenskému pokroku, podmanilo místní obyvatelstvo a zlikvidovalo jejich místní náboženství. Přitom v této době – a ještě i dvě století po ní – toto vládnoucí křesťanské náboženství používalo hrdelní tresty, upalování, inkvizici… – vůči těm, co se mu protivili. Bylo silné a mohlo si to dovolit.
Jestliže nyní máme obavy z „militantní podoby islámu“ neměli bychom si zamést před vlastním prahem? Jen kulturní pokrok stojí za faktem, že my dnes hovoříme o militantní podobě islámu, ale indiánské kmeny, které podlehly konkvistě, to konstatování o „militantní podobě křesťanství“ zformulovat neuměly.
Islám jako náboženství má proti křesťanství opoždění 600 let. Nedochází tedy v současné době k islámské konkvistě, samozřejmě již v jiné formě než jak ji představovali Cortésovi a Pizzarovi žoldnéři? Jestliže jsme násilný způsob španělské konkvisty v tehdejší době brali jako přinášení kultury barbarským kmenům (a teprve v dnešní době shledáváme zbytky jejich kultury a obdivujeme ji), měli bychom se vůči sobě kritičtěji zamyslet nad pronikáním islámu. Díky pokroku o pár století vyhlíží to pronikání islámských „konkvistadorů“ samozřejmě trochu jinak.
Islám politicky sílí a naše nešťastné kroky, zaměřené na likvidaci nepohodlných militantních islámských režimů (Irák, Afghánistán), vyvolávají po jednoduché propagandistické masáži nenávist muslimů proti křesťanským zemím. Stejně se muslimové ani po 60 letech nesmířili se vznikem státu Izrael. Ten vznik jsme bohužel (i z pocitu viny po holokaustu) prosadili bez dohody s arabskými státy, a to se nám vymstilo.
Řešení současné situace není jednoduché. Měli bychom si z dějin připomenout, jak se chovali křesťané před 600 lety a uvědomit si, že islám těch 600 let teprve dohání. To, co dnes považujeme za militantní a kulturně překonané (šárija), jsme před těmi 600 lety v podstatě uplatňovali také.
Foto: zdroj
