Závažný problém představuje snaha těch politických špiček EU, jež tlačí na integraci Unie do té míry, že začíná docházet ke vzdalování evropské politiky od demokratické legitimity. Právě tento tlak, který na hlas požadující jinou kvalitu evropské integrace (viz odmítavá referenda ve Francii, Nizozemsku a Irsku) reaguje lidovými hlasováními opakovanými, je jednou z hlavních příčin odporu k Lisabonské smlouvě. Ačkoli si Irsko schválilo druhé referendum samo (minimálně bez otevřeného nátlaku), bylo by zajímavé sledovat, jak by se Evropská unie postavila k faktu, pokud by v Evropě vznikla politická iniciativa požadující naopak opakování referenda, jehož výsledek by byl „proevropský".
Bohužel se ukazuje, že „kolo dějin" se roztočilo tak, že v současném politickém klimatu Evropy se patrně nenabízí jiná realistická alternativa než Lisabon se zatnutými zuby strávit. Z existujících řešení se nabízejí samá špatná. Tlak jádra Unie a především politický zájem významných firem a zájmových organizací je příliš silný na to, aby v případě blokování ratifikace z naší strany mohlo být důsledkem něco jiného než odsun na vedlejší kolej. Zvláště v situaci, kdy Spojené státy ustoupily od záměru vybudovat na českém území vlastní radarovou základnu. Politické síly, které počítaly s atlantickou orientací coby svého druhu „kompenzací" vůči Bruselu, zůstaly bez alternativy. Přijmout problematický Lisabon (byť i s eventuelně dojednanou výjimkou z Listiny základních práv EU ve formě závazné deklarace), nebo nepřijmout a ocitnout se na vedlejší koleji dvourychlostní Evropy? Druhá možnost by se nabízela. Nemáme k ní však nikoho dalšího. Možnost počkat na výsledek britských voleb a Davida Camerona, jenž k Lisabonu slibuje vypsat referendum, je jen teoretická. Především není vůbec jasné, jaké možnosti sestavení vlády bude Cameron mít a zda pro svůj záměr získá dostatek hlasů. Za druhé by takový krok fakticky znamenal „deratifikaci", což je samo o sobě problematické, ne-li nereálné (daný scénář solidním způsobem rozebírá deník The Financial Times).
Dle mého názoru by prezident republiky Lisabon podepsat měl. Bude-li nadále otálet, hrozí, že jemu nepřátelské síly rozpoutají kolotoč událostí, jejichž dopad by nemusel ustát. Mohl by také přijít o potenciál, jejž by mohl eventuelně využít po skončení svého druhého volebního období. Lisabon je prohraná bitva, ale právně kodifikuje možnost vystoupení z EU. Čeští kritici Unie by k problému měli přistoupit realisticky, ve věci Lisabonu uznat porážku a opustit husitské pozice spolu s romantickými vizemi národovecké pevnosti uprostřed temné Unie. Bez ohledu na názor na obsah Lisabonské smlouvy potřebujeme jako stát navenek působit solidně. A to nám hra na boj Davida proti Goliáši neumožňuje.
Kritici EU by v případě ratifikace Lisabonu měli napnout síly k tomu, aby časem, pokud se členství v EU skutečně nebude vyplácet a dopady Lisabonské smlouvy budou drastické, přesvědčili českou veřejnost, že je v našem zájmu z Unie vystoupit. Současný boj je prohraný a pokračování v něm nevyvažuje pozitiva, která nám participace na integračním procesu (jenž sám o sobě je v zájmu České republiky) přináší.
Převzato z Revue Politika
Foto: zdroj
