Tento víkend jsem s mírným úžasem sledoval sebeobětování Republikánské strany, s níž se klaněli před oltářem Rushe Limbaugha, žadonili o milost, prosili o odpuštění a jako bez dechu sledovali vedení a rady od tohoto věštce.
Jak se to stalo? Když uvážíme, že v posledních osmi letech si republikánská mašinerie myslela, že by mohla pošpinit a zničit demokraty, jestliže řekne, že jsme „strana Michaela Moora“, vypadá to, že americká veřejnost vyslechla toto pronikavé a jasné volání a rozhodla se: „Tak jo, jestliže říkáte, že Michael Moore je spojen s Demokraty, pak Demokraté musí být OK!“
V minulých volbách se Mark Schauer, demokrat z Michiganu, chystal na souboj s úřadujícím republikánským kongresmanem Timem Walbergem. Schauer mě požádal o podporu a vedení kampaně v jeho prospěch, a já souhlasil. Republikáni byli nadšeni. Vyváděli, jako by jim spadla mana z nebes. Zaplnili rozhlasové vlny útočnými reklamami, které mě vykreslovaly v temných barvách a ptaly se voličů: „Je tohle ten chlápek, který by měl mít vliv na tvého kongresmana?“ Voliči v západním Michiganu řekli „Ano!“ a vyprovodili republikána z úřadu. Nově zvolený kongresman mi řekl, že jeho preference začaly stoupat v tu chvíli, kdy republikáni začali s reklamami, které ho začaly přirovnávat ke mně.
Existuje více než půltucet dokumentů, které na mě útočí (Michael Moore nenávidí Ameriku, Fahrenhype 9/11, apod.), navíc velmi atraktivní film, v němž hlavní role hráli Kelsey Grammer a James Woods, kde mě vylíčili jako hlupáka v 83 minutách. Bylo napsáno několik knih od pravičáků, které spojovalo úsilí o mé očernění. Jedna z těch knih, 100 lidí, kteří vytáčejí Ameriku, mě zařadila na první místo v seznamu. Autor si byl tak jistý, že lidé budou vědět proč, že se vůbec neobtěžoval mi věnovat kapitolu, tak jak to udělal u ostatních devadesáti devíti bídáků. Mohli jste se dostat na konec té knihy, a jediné, co řekla, že jsem číslo 1, a k tomu jen moje velká fotografie na celou stranu.
Výsledkem bylo kolosální selhání. Čím více na mě útočili, tím větší část veřejnosti se rozhodla, že si zkontroluje, kdo je ten „ďábel“ a co říká. A – ejhle – většímu než malému množství lidí se zalíbilo, co říkám. Přes noc se z malé skupiny mých příznivců staly miliony, které šly do kin, aby se podívaly na… …dokumentární filmy. Senzace!
Ano, čím více proti mně pravice štvala, tím více lidí chtělo slyšet, co říkám – a nakonec většina, z nějakého podivného důvodu, začala souhlasit se mnou – ne s Rushem Limbaughem – a zvolila presidentem Spojených států Baracka Obamu, tedy člověka, který slíbil konec války, zavedení všeobecné zdravotní péče, uzavření Guantanáma, zastavení mučení, daně pro bohaté a zkrocení despotických vládců z Wall Streetu.
Přemýšlejte o cestě, kterou jsem ušel. Na začátku Bushovy éry jsem byl naprostý outsider, popisovaný jako extrémní levičák. Sám jsem se považoval za někoho, kdo má menšinové názory. Když jsem vystupoval proti válce – předtím než začala – byl jsem hlavním proudem médií vytěsňován na okraj, a poté vypískán na oscarovém jevišti v „liberálním Hollywoodu“ za mé poznámky o „nepravém presidentovi“. Sedmdesát procent veřejnosti bylo pro válku, podporovalo ji a schvalovalo způsob, jakým ji George W. Bush vedl.
Já si však stál na svém, vydržel „otloukání“ mých filmů a nikdy jsem se nedíval zpět. Pravice a mluvčí Bílého domu na mě opakovaně pořádali štvanice. Expresident Bush st. mě v televizi označil za osla, a já se stal v projevech Johna McCaina a Joe Liebermana na sjezdech Republikánské strany v letech 2004 a 2008 jejich oblíbeným fackovacím panákem. Na titulní straně dnešního Washington Postu špičkový Bushův poradce Mark McKinnon poprvé odhaluje, že strategií Bílého domu bylo mě izolovat v naději, že země se postaví proti mně a Demokratické straně. Zde je to, co Washington Post napsal:
Mark McKinnon, špičkový poradce Bushovy kampaně, připustil důležitost snahy o rozdělení soupeřů. „Používali jsme prostou strategii, když jsme se snažili udělat z Michaela Moora tvář Demokratické strany,“ řekl o tvůrci dokumentárních filmů.
V konečném důsledku se to ukázalo být velkou strategickou chybou v jejich plánech. Díky útokům, které na mě vedli republikáni, obyčejní lidé začali poslouchat to, co jsem jim celou dobu říkal. V protikladu k odhadu Richarda Wolffa, který tvrdil, že „si nemůže vzpomenout, že by existovali nějací demokrati, kteří by řekli, že stáli za Michaelem Moorem,“ demokraté ve skutečnosti stáli po mém boku po celou tu dobu. Zde je skupina černošských kongresmanů, která mě podporuje v roce 2004. Zde je Terry McAuliffe, předseda Demokratické strany, který s nadšením navštívil premiéru filmu Fahrenheit 9/11 společně s dvěma tucty demokratických senátorů a kongresmanů. Zde je skupina členů Kongresu, která podporuje můj film Sicko v kancelářích kongresového právního výboru v roce 2007. A zde je exprezident Jimmy Carter, který mě pozval, abych si sedl do jeho lóže na předvolebním sjezdu Demokratické strany. Místo, aby ze mě udělali páriu, republikáni pomohli vedení Demokratické strany uvědomit si, že když se ke mně veřejně přihlásí, bude to mít dopad na ty miliony voličů, kteří mě následují a podporují moji práci.
John Kerry sice v roce 2004 prohrál, mé úsilí však bylo v tom roce zaměřeno na to, aby se mladí lidé zaregistrovali a šli k volbám. Navštívil jsem přes šedesát univerzitních kampusů. A tak, několik měsíců po premiéře filmu Fahrenheit 9/11, se mladí američtí voliči stali jedinou skupinou, v níž John Kerry zvítězil. Ustanovili nový rekord v účasti ve věkové skupině 18 – 24 let od roku 1972, kdy osmnáctiletí dostali volební právo, a poslali tak signál o tom, co by se mohlo stát o čtyři roky později, kdy Obamova kampaň zažehla revoluci mladých.
Po natočení filmu Fahrenheit 9/11 jsem neskrýval své názory a republikánská mašinerie na mě začala útočit. Dva roky poté, v roce 2006, se americká veřejnost přiklonila ke mně, ne k Rush Limbaughovi, a volila demokraty, takže převzali obě komory Kongresu.
A nakonec, dva roky poté, jsme získali Bílý dům.
To je ten rozdíl – americký lid souhlasí se mnou, ne s Rushem.
Americký lid věří, že zdravotní péče je právo a nikoliv zboží.
Chtějí přísnější zákony na ochranu životního prostředí a věří, že globální oteplování je realita, ne mýtus.
Věří, že bohatí by měli být více zdaněni.
Chtějí, aby se zatočilo s podvodníky z Wall Streetu, kteří nás dostali do tohohle průšvihu a také s politiky, kteří jim to umožnili.
Chtějí více peněz investovat do vzdělání, vědy, technologií a infrastruktury – ne do dalších daňových škrtů pro nejbohatší Američany.
Věří, že ať už jsou u moci demokraté nebo republikáni, bohaté společnosti posledních několik dekád tahají za nitky a hlas amerického lidu není slyšet, a přitom se jejich země pomalu propadá. Naši politici a naše média bojují za ty, kteří jim zaplatí nejvíce, a my jim vůbec nedůvěřujeme.
A nakonec – chtějí, abychom odešli z pekla Iráku a vysvětlili zločiny, které nás tam pod vymyšlenými důvody poslaly.
Obama a Demokraté, kteří jdou po Rushovi – to je dobrá věc, neudělá to s ním totéž, co udělaly útoky republikánů se mnou – většina Američanů s ním nikdy nebude sympatizovat, protože s ním prostě nesouhlasí.
Dny, kdy se mé jméno používalo jako nadávka, jsou pryč. Pravice ze mne neúmyslně udělala mluvčího levicové, většinové politiky.
Děkuji ti, Republikánská strano. Pomohla jsi nám k tomu, že jeden z nejlevicovějších senátorů byl zvolen presidentem USA. Bez tebe bychom toho nikdy nedosáhli.
Zdroj: The Huffington Post
