Dnešní křižovatka a „švédské stoly“ …

Reklama





Ten „starý“ vyspělý svět s vysokou životní úrovní už nemá příliš na vybranou, pokud jde o účinnou ekonomickou politiku budoucnosti…


Prostě musí mít velmi vysoké veřejné rozpočty, se kterými se ovšem musí naučit také investičně zacházet a musí mít také významný sektor veřejného vlastnictví v infrastruktuře – nejen voda, ale i jiné sítě. Dokonce i banky jsou dnes „síť“ –  protože pracují na bázi peněz „out of air“ a všechny – i ty nejzdravější – jsou proto latentně zbankrotované a propojené s bankou poslední záchrany (last resort“)…

 

Veřejné vlastnictví nemá smysl na úseku výroby běžných spotřebních statků dlouhodobé spotřeby…

Není nutné, aby stát vlastnil „Régie National de Renault“ jako kdysi ve Francii…

 

Regulovat ekonomiku v pravém slova smyslu starý vyspělý stát příliš nemusí – jen rozumně, v průměrné intenzitě. Ale musí se vyhnout tomu, aby svůj bankovní sektor neučinil rukojmím světové spekulace, jako se to stalo Islandu (řízeného mimochodem předtím dlouhodobě hlavně pravicí – jak vidět další promarněná argumentační příležitost ČSSD v nedávných volbách).

 

Bankovní sektor by měl být poctivě konzervativní – a ty bezúročné, obvykle družstevní a často doslova „sedlácké“ banky typu švédské JAK (viz články Nadi Johanisové na síti) by měly být velmi vítány.

To proto, že svou existencí stabilizují jak sám bankovní sektor, tak reálnou ekonomiku, tak i sociální vztahy a poctivou obchodní spolupráci a komunikaci ve společnosti vůbec. A svým dílem přispívají k tomu, aby se ekonomika vyhnula osudu být pouhou „bublinou ve víru spekulací“ – jak o tom poeticky kdysi zahovořil J. M. Keynes ve své Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz … 

Nebo „třtinou ratingů ve větru se klátící“ – lze dodat. To pokud žijeme ve světě, kde panují mechanismy, jako kdyby bruslařská porota byla složena z členů, kteří dávají krasobruslařkám a krasobruslařům málo bodů, protože jim krátce předtím při jízdách nastavili nohu nebo tyč od smetáku…

Peníze se mají robustně točit doma.

Vše je samozřejmě otázka rozumných proporcí a nevím o tom, že by se Skandinávie neúčastnila světového obchodu.

 

-.-.-.-.-.-

 

Srovnejme si také psychiku skandinávského obyvatelstva s psychicky zlomeným, zničeným obyvatelstvem USA, kde se 30 let nehýbala průměrná reálná mzda, kde slušně placená dělnická místa jenom zanikala a kde vznikali jen „obraceči hamburgrů“ a (mimo vysokoškolskou populaci) nikdo jiný.

A kde jsou kvůli tomu dnes miliony lidí ohroženy exekucemi, protože potřebný (jinak nedostatečný) odbyt poháněla – místo stagnujících mezd – právě ta proslulá a zlověstná „americká hypotéka“ (viz Moorův film „O kapitalismu s láskou“)…

 

 

Pokud i socdem v řídící kabině mačká knoflíky pravou rukou a pravou rukou řadí – jako Blair – je nebezpečí i dlužního údělu typu USA pro takový stát vysoké…

Důkazem je právě Velká Británie, která se ostatně opičí a opičila po USA vždy…

… i když Blaira nebylo.

A důkazem opaku je Švédsko, které se neopičilo, nevzývalo neoliberalismus a bylo dokonce schopno snižovat své zadlužení – aniž by demontovalo vysokou roli veřejných rozpočtů…

Nebo možná právě proto…

-.-.-.-.-.-

 

Známý levicový a zelený aktivista George Monbiot provedl na stránkách deníku GUARDIAN v článku nazvaném tak trochu banálně „Volný trh sám o sobě neodstraní chudobu“ velmi zajímavé srovnání statistických údajů ze Švédska a z Británie – tedy z dvou zemí, které mají velmi podobnou velikost hrubého domácího důchodu na jednoho obyvatele, avšak radikálně odlišnou sociální strukturu:

 

„…10 nejbohatších lidí na světě vlastní celkem bohatství v hodnotě 255 miliard dolarů – je to přibližně 60 procent veškerých příjmů subsaharské Afriky. 500 nejbohatších lidí na světě má celkem víc peněz než je celkový roční příjem nejchudších tří miliard lidí na světě. V současnosti probíhá mezi ekonomy zuřivá debata ohledně toho, zda globální nerovnost stoupá nebo klesá. Nikdo nezpochybňuje skutečnost, že mezi bohatými a chudými existuje obrovský rozdíl, který dosud trvá navzdory desetiletím globálního hospodářského růstu. Avšak neoliberálové, kteří podporují neregulovaný globální kapitalismus, nám tvrdí, že není rozpor mezi vrtochy bohatých a potřebami chudých. Například týdeník Economist argumentuje, že čím více svobody poskytnete bohatým, tím lépe na tom budou i chudí. Bez omezení jsou bohatí více motivováni k tomu, aby vytvářeli globální bohatství, a tento růst se "stává přílivem, který zvedá všechny lodě". Země, které zasahují na trhu s "tvrdými daněmi, grandiózními programy veřejných výdajů a všemi dalšími nástroji aplikované hospodářské spravedlnosti" odsuzují své občany k trvalé chudobě.

 

Avšak (argumentuje autor), je velmi zajímavé srovnat hospodářské a sociální výsledky dvou evropských zemí.

Velká Británie je průkopníkem neoliberalismu.

A Švédsko je jednou z posledních bašt přerozdělování národního důchodu.

 

Použijme přitom statistiky, které publikoval sám týdeník Economist (který je spíš pravicově orientovaný – pozn. M. T.) ve své publikaci Svět v roce 2005 v datech.

Švédsko a Británie mají dosti podobný hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele. Ve Švédsku to bylo v roce 2002 27 310 dolarů na jednoho obyvatele, v Británii 26 240 dolarů na jednoho obyvatele. Překvapivé ovšem je, že Švédsko má nyní rozpočtový přebytek 10 miliard dolarů a Velká Británie deficit 26 miliard dolarů. I podle měřítek, které mají rádi neoliberálové, vítězí Švédsko: má nižší inflaci než Británie, vyšší "globální konkurenceschopnost" a umístilo se výše v kategorii pro "tvůrčí přístup v podnikání a ve výzkumu".

 

Co se týče sociálních kategorií, situace v Británii a ve Švédsku je prostě nesrovnatelná.

Podle indexu lidského rozvoje, který měří kvalitu života, je Švédsko na světě na třetím místě, Velká Británie na jedenáctém místě. Švédsko má na světě třetí nejdelší průměrnou délku lidského života, Británie je na 29. místě. Ve Švédsku je 74 telefonních linek a 62 počítačů na sto lidí, v Británii jen 59 a 41.

Kontrast je ještě větší v ukazatelích pro chudé lidi. Tyto údaje týdeník Economist nevydal, ale OSN ano. Ve Zprávě o lidském rozvoji OSN na rok 2004 se uvádí, že ve Švédsku žije pod hranicí absolutní chudoby pro rozvinuté země (11 dolarů denně) 6,3 procent obyvatelstva. V Británii je to 15,7 procent obyvatelstva.

Sedm a půl procenta švédských dospělých je funkčně negramotných – v Británii je negramotných 21,8 procent obyvatelstva. Podle jiné studie je v Británii třikrát tak pravděpodobné, že zůstanete v hospodářské třídě, do níž jste se narodili, než ve Švédsku. Vytváří tedy skutečně deregulovaný trh pro lidi příležitosti k realizaci?

Během skoro celého dvacátého století praktikovalo Švédsko oficiální státní politiku, jejímž cílem bylo "zmenšovat nerovnost mezi společenskými vrstvami". Šlo o opatření, která Economist nazývá "drasticky vysokými daněmi" a o "grandiózní programy veřejných výdajů". Tato politika však ve Švédsku vedla k zvýšení konkurenceschopnosti té země a také k tomu, že chudí získali vyšší podíl na celkovém příjmu státu. Ve Švédsku vydělává podle OSN nejbohatších 10 procent obyvatelstva 6,2 krát více než nejchudších 10 procent. V Británii je to 13,8 krát více.

V praxi se ovšem rozvojové země nemají možnost rozhodnout mezi politikou, jakou praktikuje Švédsko, či politikou, jakou praktikuje Británie.

Mezinárodní měnový fond, Světová organizace pro obchod a vlády skupiny G8 je nutí zavádět model, podobný britskému modelu, ale tvrdší a s ještě menší mírou přerozdělování.

 

(Autor v článku dále připomíná, že) Situace není lepší ani v dalším „úspěšném“  liberalizovaném státě – v Irsku.

Nejnovější zpráva EU (jaro 2005) říká, že čtvrtině Irů hrozí chudoba.

23% Irů se pohybuje těsně nad hranicí chudoby. Desetina Irů již pod touto hranicí musí žít. Týdenní příjem takové domácnosti je asi 120 euro – tj. 3600 korun. Přičemž většina toho příjmu je ze sociálních dávek. Nejvíce jsou ohrožena mladá manželství s dětmi. Tito lidé mají problémy si koupit nové oblečení a musí šetřit na topení. Třetina má potíže s dluhy vzniklými běžnými životními výdaji (informace z BL).“

(zdroj: český website www.jina-alternativa.cz )

 

 

Celá ideologická mediální masáž nás přesvědčuje, že odpovědné je prosazovat to, co směřuje k nízké míře přerozdělování a k privatizaci všeho, co je možno zprivatizovat.

Že je to efektivnější, správnější, systémově poctivější – a že jen tak se vyhneme zadlužování, hospodářskému kolapsu, pádu a já nevím, čemu ještě …

 

Myslím, že předcházející řádky s uvedenými daty ukazují zřetelně a pádně, jaká je skutečnost. Dokonce by se – s určitými upřesňujícími připomínkami – dalo říci, že ta skutečnost a situace je skoro pomalu opačná, než se tvrdí a cpe do hlav veřejnosti.

Při uvedeném porovnávání bychom mohli přitom pokračovat dále a přestat se omezovat jen na Švédsko.

A jen tak pro zajímavost: kdyby například Island nejel svou Formuli Bankster-Risk, tak prostě nemá konkurenta na úseku výše – nebo spíš „níže“ – (standardně a postupně vzniklého) veřejného zadlužení.

Ještě nedávno dosahovalo něco přes 20 % HDP…

 

 

 V Chrudimi dne 18. 7. 2010


 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku