Do penze v sedmdesáti?

Reklama


Říká se, že politika je vždy dvacet let pozadu za odborným míněním a deset let za tím veřejným.
Problém důchodových systémů to vcelku potvrzuje. Ohledně penzí bijí ekonomové na poplach již od konce minulého tisíciletí, leč vlády západního světa se začínají probouzet, protahovat se a protírat si oči teprve až dnes.

Levice i pravice nabízejí pochopitelně své vlastní nápady a svá vlastní řešení, jisté je ovšem jedno – ani jedna varianta současné ani budoucí důchodce nepotěší.

Pravicové strany u nás i ve světě upřednostňují větší zapojení soukromého pojištění, prostřednictvím spolupráce státu a soukromých fondů. Inu, role individuálního spoření na důchod poroste každopádně, osobně jsem však k jakékoli formě PPP (public-private partnership, tedy spolupráce státu a soukromého sektoru) docela podezíravý. Obvykle to totiž znamená, že stát, tedy daňový poplatník, tahá za kratší konec provazu. Nehledě na to, že dvě třetiny Čechů nedosahují ani na průměrnou mzdu, a jejich osobní příspěvek na důchod by byl tudíž jen takovou soukromou třešničkou na státním dortu.

Levicové strany pak nabízejí různé kombinace vyšších daní, vyššího pojištění a náhradového poměru. Inu, v takovém Irsku nebo ve Francii, kde zaměstnanec a zaměstnavatel odvádějí státu méně než 15 %, je vyšší sazba jistě myslitelným řešením, ovšem u nás s rekordními 28 % by další zvýšení mohlo mít negativní dopady na investice, zaměstnanost a ekonomiku jako celek.

Na jednom se nicméně shoduje prakticky celé spektrum – všichni bychom měli pracovat déle.

Z tepla se to ordinuje…

Z čistě matematického hlediska to dává smysl (ostatně jako spousta nesmyslů). V první polovině minulého století, kdy moderní sociální systémy vznikaly, očekávaná délka dožití 60letého člověka výrazně nepřekračovala 70 let (různě dle zemí, povolání a statistických zdrojů). Dnes je to 81–85 let. Zákonodárcům, novinářům a ekonomům, kteří nad reformou důchodových systémů přemýšlejí v dobře vytápěných a klimatizovaných místnostech, je to tedy jasné – žijeme déle, takže musíme déle i pracovat.

Jenže většina lidí nepracuje jako poslanci, novináři nebo profesoři, kteří odchod do důchodu povětšinou odkládají tak dlouho, jak je to jen tělesně a mentálně možné. Většina lidí při práci chodí, ohýbá záda, namáhá ruce. K smrti se nudí. Na konci padesátky už vyhlíží důchod jako spásu. Není divu, že předčasný odchod do penze je nejen u nás tak populární.

Zvyšování věkové hranice důchodu, které, jak se zdá, nikomu nepřipadá kontroverzní, je tedy podle mého naopak tím nejproblematič­tějším „pilířem“ důchodové reformy ze všech. Chtít po zaměstnanci, který pracuje kdekoli jinde než v kanceláři, aby pracoval naplno do pětašedesáti (jak s tím zákon do budoucna počítá), je nereálné a chtít po komkoli, pro koho není práce vyloženě koníčkem, aby pracoval do 70 let (jak s tím do budoucna počítá Evropská unie), je naprosto absurdní. Ve svém důsledku by to vlastně znamenalo jakési nepřímé snižování důchodů v celonárodním měřítku, jelikož drtivá většina lidí by šla do předčasné penze a brala by výrazně méně.

Nejméně kontroverzní změna?

Je jasné, že každá reforma penzijních systémů nutně obnáší výměnu něčeho za něco. Kombinace nízkého věku odchodu, nízkých sazeb pojištění a vysokých důchodů je zkrátka nereálná. Každá varianta, ať už zleva, nebo zprava, bude nutně obnášet jisté parametrické změny, včetně změny důchodového věku.

Mne jen překvapuje, že v politických a odborných kruzích (celoevropsky) je právě změna věku odchodu do penze – tzn. mezi 65 a 70 lety – tou nejméně kontroverzní. Nemyslíte si také, že postaví-li se reforma penzí tak, aby se opírala především o věkový pilíř, tak ji spousta lidí zkrátka neunese?

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku