Dokument: Obracím se na vás se žádostí povstat na obranu své vlasti

Reklama


 

Občané Doněcké lidové republiky!

 

Obracím se na vás se žádostí. Se žádostí povstat na obranu své vlasti, svých domovů, svých rodin, svého národa.

 
Musím vás žádat o něco, o co se podle všech lidských měřítek žádat nemusí. Vždyť povstat za svoji vlast a za svoji svobodu bylo vždy v Rusku otázkou cti, a na tuto výzvu po staletí ochotně reagovali všichni, kteří se považovali za muže.


Nicméně, musím vám říct pravdu. Přímo do očí! Musím říci tvrdá slova, možná i útočící na vaši důstojnost. Je to již více než měsíc, co jsme my, malá skupina dobrovolníků z Ruska a Ukrajiny, vyslechli volání o pomoc z úst vámi zvoleného vůdce protestního hnutí, přijeli jsme sem a v ozbrojeném boji čelíme celé ukrajinské armádě a vší možné chátře, která se slétla na kořist.


V uplynulém měsíci jsme slyšeli mnohokrát zoufalou výzvu: „Dejte nám zbraně! Dejte nám zbraně, abychom mohli bojovat za svou svobodu a za své právo číst a mluvit ve svém rodném ruském jazyce, za právo ctít své předky – hrdiny Velké vlastenecké války, a ne nacistické zločince!” Na základě této výzvy jsme opatřili zbraně. Zabavili jsme je ve skladech, zabrali ukrajinské armádě a policii, koupili u obchodníků za neuvěřitelné peníze. A teď máme zbraně. Ne v hlubokém týlu – ne v Doněcku, Lugansku nebo Makejevce. Ne v Šachťorsku, ne v Antracitu. Jsou v první linii – v obleženém městě Slavjansku. Jsou tady! Tam, kde je jich nejvíce potřeba. Tady, kde samotní dobrovolníci pokrývají celý zbývající Donbas – jak Doněck, tak Lugansk. A tady, v blízkosti měst Slavjansk a Kramatorsk, pod Krasnym Limanom a Konstantinovkou, kde jsou naše posádky, shromáždila kyjevská junta své nejpočetnější a nejbojeschopnější síly. Nedaleko jsou dvě třetiny trestných sil a sídlo tzv. „protiteroristické operace”.


Nastala chvíle, kdy každý z Doněcku, kdo je schopen držet zbraň a je připraven ji použít na nepřátele svého lidu může přijít a dostane zbraň do rukou. Dostane zbraň a stane se domobrancem s cílem vyhnat trestné oddíly mimo svou rodnou zem. Ale co vidíme? Cokoli, ale ne zástupy dobrovolníků u bran našich štábů. Slavjansk má 120 000 obyvatel. Dvakrát více obyvatel žije v Kramatorsku. Celkem je v Doněcké oblasti čtyři a půl milionu lidí. Ano, ne všichni z nich jsou dospělí muži. Ne všichni jsou zdraví a nepracují v životně důležitých odvětvích. Ne každý může přijít k nám z rodinných a různých jiných závažných důvodů. Ale upřímně řečeno, nečekal jsem, že se v celé oblasti nenajde tisícovka mužů, ochotných riskovat život ne ve svém rodném městě na barikádě v sousední ulici, odkud je k nejbližší „národní gardě“ půl dne cesty autem, ale na skutečné první linii, kde se každodenně střílí.


Nicméně je tomu tak. Abych nemluvil jen obecně, uvedu příklady. Předevčírem přijela skupina artěmovských „hrdinů“, vybraných a řízených vysoce respektovaným mužem. Po zjištění, že službu budou vykonávat přímo v Slavjansku, ne v Artěmovsku a že není omezena na několik dní, ani nepřevzali zbraně. Včera se historie opakovala. Z 35 doněckých „dobrovolníků”, kteří slyšeli vzdálený zvuk minometné palby, a zjistili, že po třech dnech nebudou moci jít domů se získanými zbraněmi, jich 25 šlo domů… Asi si stěžovat na „těžké podmínky” (které nezakusili ani minutu) a vyprávět o svém hrdinství spolucestujícím v autobuse. A to nejsou jediné případy.

 

Když jsem byl ještě na Krymu, slyšel jsem z hnutí aktivistů vyprávění o tom, že „když horníci povstanou, utlučou je holýma rukama“. Možná, že kdysi to tak bylo. Od té doby jsem to nepozoroval. Desítky a stovky lidí povstaly a bojovaly. Desítky a stovky tisíc to tiše pozorovaly v televizi, popíjejíce pivo. Zdá se, že čekají, buď že z Ruska přijde armáda a udělá vše za ně, nebo se objeví dostatečné množství statečných dobrovolníků, ochotných zemřít za jejich právo na více důstojný život, než jaký 23 let vedli pod vládou kyjevských nacionalistů. Kde je těch 27 000 dobrovolníků, o kterých píší novináři? Nevidím je. Vrátit se domů a hrdě prohlásit před obdivující se ženou „Přihlásil jsem se k milici“ – to je vše, čeho jsou schopni?

 

V našem dobrovolnickém sboru je většina mužů starších 40 let, vyrůstajících a získávajících vzdělání ještě v dobách SSSR. Ale je poměrně málo mladých lidí. Kde jsou všichni – mladí a zdravé místní chlapci? Možná, že v těch banditských „brigádách”, které cítíce bezvládí spěchají, aby ukradli kořist a loupili ve všech městech a vesnicích v Doněcké oblasti? Ano, zprávy o jejich pravidelných nájezdech k nám docházejí denně. A mnozí neúspěšní kandidáti milice chtějí zbraně hlavně proto, aby chránili před bandity a zločinci své domovy. Ano, jejich snaha je oprávněná. Ale vyvstává otázka – jak mají velitelé milic poznat, kdo k nim přišel pro zbraně? Čestný občan nebo zločinec, vydávající se za doněckého vlastence? Odpověď je jednoduchá – za milicionáře bude považován jen ten, kdo se zúčastní bojů s vojsky junty. Na tom místě a v tom čase, jaký uznají za vhodné jeho velitelé. Protože bez disciplíny nebude nic! Ani vítězství, ani pořádek! Pokud by všichni bojovali tam, kde se jim osobně zachce, kde si jejich srdce přeje, pak se doněcké milice rychle promění v něco mezi gangem dezertérů a „bandou baťky Angela“.

 

Ale to se nestane! Pouze ti, kteří se osvědčí v boji s nepřítelem a při plnění dalších bojových úkolů, budou mít právo obnovit pořádek ve svém vlastním domě jako členové milice. A pořádek zavedeme – ať se nemýlí ti, kteří dnes staví obchody a firmy, kteří prodávají drogy a prostě jen okrádají bezbranného občana a doufají, že hra půjde podle starých pravidel a mlha války vše skryje. Gangsterskému Donbasu je konec. Nová vláda dá každému příležitost začít znova, ale ti, kteří se nechtějí vzdát trestné činnosti, budou postiženi a nepomohou jim v tom žádné peníze. Podle stanného práva.

 

Vrátím se k věci. Doněck potřebuje obránce a milice – disciplinované vojáky-dobrovolníky. Pokud toho muži nejsou schopni, povoláme ženy. Dal jsem rozkaz, aby byly od dnešního dne přijímány do milicí.


Je politováníhodné, že mezi ženami nejsou vůbec žádní důstojníci. Ale co na tom záleží, když muži – důstojníci k nám nepřicházejí? V celém regionu jsem zatím nenašel ani několik desítek vojáků z povolání, připravených vést válčící divize. Je to hanba! Dva týdny prosím, aby mi poslali náčelníka štábu a nejméně pět velitelů rot a velitelů čet. Ticho! Ani jeden! Četám a rotám velí vojíni a seržanti v záloze. Někteří velí velmi dobře, ale čím dál tím vice je cítit nedostatek potřebných znalostí vojenských záležitostí. Co se dá dělat, učí se za pochodu. Ale pozor: žádný z tzv. „důstojníků”, kteří nyní sedí doma jako vyděšení vrabci pod střechou při bouřce a nezapojí se do boje, nebude nikdy v našich očích považován za důstojníka. Není pochyby o tom, že toto mínění sdílí i obyčejní občané.

 

Možná zbývá jen pár dní do okamžiku, kdy se bojové události, probíhající až dosud bez obzvláštní krutosti, převrátí do masivní bitvy s desítkami a stovkami zabitých a raněných. Nepřítel je demoralizovaný, ale ještě velmi silný. Sponzorují ho oligarchové, ochotni zaplatit obrovské sumy peněz za každého zabitého, za každý zničený dům, za každý čin proti ruským lidem. Chcete-li ho porazit, musíte bojovat. Ať ti občané, kteří jsou schopni mě slyšet a prokázat svou oddanost ke své rodné zemi a jejím lidem, přijdou na velitelství milice ve městě Slavjansk, Kramatorsk, Krasnyj Liman, Konstantinovka, Gorlovka. Tam mnou jmenovaní velitelé vytvoří jednotky, zajistí výcvik a podle míry připravenosti odešlou do skutečné armády. A i když ta ještě vypadá jako nevelký partyzánský oddíl – bude bojovat a zvítězí! Cesta začíná prvním krokem!

 

S námi je Bůh a Pravda!

 

Velitel ozbrojených sil Doněcké republiky


plukovník Igor Strelkov

 

Překlad: Janika

 

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku