Dřív jsme živili jen stát, dnes živíme kapitalisty a taky stát

Reklama


Za socialismu  byly ceny i platy nízké. Půda a průmysl patřil „všemu lidu“, v účetní praxi tedy státu. Pokud předpokládáme, že i tehdy respektovali Marxovy poučky, tak nadhodnota, vytvářená pracujícími, šla do státní pokladny. Kromě toho byli lidé i zdaněni. Zisk z podnikání státu  a příjmy z daní – společně  tedy příjmy státního rozpočtu  sloužily na financování chodu státu, zdravotnictví, výplatu důchodů atd. Stát dotoval nesoulady ve výrobních a kupních cenách, hradil investice do infrastruktury a průmyslu, školství atd. Také z rozpočtu přispíval bratrským stranám v zahraničí na jejich boj s imperialisty a úvěroval státy třetího světa (většinou nevratně).  Zaměstnanost  byla ze zákona vysoká a ne nadarmo se říkalo, že stát dělá, že platí pracující a ti dělají, že pracují. Přesto to vydrželo 40 let.

 

Dnes máme ceny vysoké (odpovídající nedotovaným výrobním nákladům), platy se rozvrstvily od nízkých za pomocné práce až po supervysoké u nejvyšších manažerů (za objem práce asi nikoliv, ale za jejich genialitu a prozíravé řízení – taky proto, že někteří dřou jako koně).  Půda a průmysl už je (s výjimkou několika podniků, jako jsou např. aerolinie, pivovar Budvar nebo částečně ČEZ) v soukromých rukou, což se dosáhlo restitucemi  a malou či velkou nebo kuponovou privatizací. Nadhodnota, vytvářená pracujícími (pokud mohu použít tento marxistický pojem),  zůstává vlastníkům  s názvem zisk. Stát si z tohoto zisku bere pro svou potřebu  (investice do infrastruktury, škol a financování státních zaměstnanců) část ve formě korporátních daní. Zavedena byla daň z přidané hodnoty, která se odvádí přímo státu  z kupní ceny, kterou hradí konečný uživatel produktu. Zdaněny jsou nadále i platy.


Protože však nová ideologie říká, že tvůrcem hodnot je soukromník-podnikatel, bylo nutno mu toto podnikání usnadnit a to postupným snižováním daní, zavedením stropů na odvody do zdravotního a důchodového pojištění  a paušálů (aby podnikatelé nebyli přetěžování zdaněním a mohli ze svých zisků investovat a tak zaměstnávat další a další pracující).

 

To se však nějak nepovedlo. Bohatí podnikatelé si našli právní kličky, aby si zajistili daňové úlevy ,nebo např. přesunuli sídla svých podniků (tedy místo, kde se platí daně) do zahraničí (do daňových rájů, kde stát nepotřebuje vybírat velký objem daní). Některé firmy jsme prodali zahraničním podnikatelů, kteří si zisky převádí k sobě. A dále se překvapivě zjistilo, že   řada velkopodnikatelů využila zisky po zdanění nikoliv na produktivní investice v našem státě, ale na investice do soukromého majetku těchto podnikatelů a to nikoliv u nás, ale v zahraničí (jachty, nemovitosti v Arabských emirátech, v USA, na Bahamách a Seychelách). 


Peníze bohatých se netočily u nás, takže ani DPH neplynulo státu. Došlo tedy k tomu, že stát si vydržují jen  zaměstnanci (střední a chudé třídy, které předchozí fígle použít nemohly a které DPH při nákupu životních potřeb pokorně státu zaplatí).

 

Po daňových reformách pravicových vlád (rovná daň, stropy na pojištění) začal stát  pociťovat nedostatek rozpočtových  příjmů . Z bohatých podnikatelů  evidentně nic víc už nevymačká (navíc vládnou strany ideologicky a korupčně spjaté s vrstvou bohatých finančníků a podnikatelů). Bylo tedy nutné vymačkat víc z těch, kteří se bránit nemohou. Zvýšilo se horentně DPH (a uvažuje se ještě i další jeho zvýšení) a rychle se začaly omezovat výdaje státu kvůli fetiši – snížení schodku  rozpočtu.

 

Jen vládě jaksi unikl důsledek, kupecké počty bohužel prohrály s ideologií.  Omezení výdajů státu na infrastrukturu znamená méně pracovních příležitostí a tedy nižší příjmy pracujících, případně více nezaměstnaných. Nižší příjmy občanů budou znamenat nižší příjmy státu z DPH, protože za méně peněz se bude méně nakupovat, a vyšší počet nezaměstnaných zase  znamená vyšší výdaje státu na sociální podpory. Zatím tedy vláda omezuje podpory v nezaměstnanosti, sociální podpory a hodlá zastavit valorizaci důchodů. Snížení počtu státních zaměstnanců asi povede ke zvýšení počtu nezaměstnaných a zvýšení nákladů na sociální podpory.

 

Není to náhodou deflační spirála, vedoucí ke krachu? To pochopil i Kalousek a opatrně začíná hovořit o větším zdanění vyšších platů. A hned se postřelené husy ozývají a opakují ideologické poučky o podnikatelích  jako šlechetných  živitelích pracujících, kteří zchudnou a budou muset své podniky zavírat.

 

Přejít do diskuze k článku