Duchaření, demagogie nebo reflexe víry?

Reklama


Leden 19, 2012


http://www.mise.army.cz/assets/informacni-servis/zpravodajstvi/p1060671_2.jpg

 

Přijdou doby, kdy lidé nebudou moci snášet normální duchovní potravu danou Božím vtělením do tohoto světa, i obrátí se ke gnózi nebo k doketismu. V obou jmenovaných směrech je Ježíšova osobní historie Nazaretského tesaře a hlasatele Božího království nahrazena teoretickým konceptem. Ježíš nemá tělo, není člověkem z masa a kostí, ale stal se ideou, programem, mocenským nebo mediálním tématem, souborem rituálních předpisů rozlišujících, co je čisté a nečisté, co je zakázáno a co je povoleno. Toto nebezpečí reálně hrozilo křesťanským církvím koncem prvního století. Svědčí o tom historicky poslední spisy Nového zákona: List Jakubův, Janovo zjevení a jeho listy. A stejné je to i dnes. Místo zdravého rozumu kráčejícího ruku v ruce s vírou (fides quaerens intellectum) se na církevní půdě začínají během spánku téhož rozumu rodit zajímavé náboženské můry. Podívejme se na stručný přehled současných křesťanských úletů. Polemický článek si nenárokuje plnost výčtu, ale chce podnítit rozumné věřící k zásadnímu zamyšlení.


1. Ježíš neviděl dobro a zlo dualisticky, ale přes podobenství obilí a koukolu na poli (Mt 13,24-30). Služebníci nesměli vytrhat koukol, protože by pošlapali pšenici. A šance na spásu je vždy, protože měl Ježíš rád i tuneláře-celníky a prostitutky, ale odmítal náboženské kádrováky typu farizejů a saducejů.


U nás vznikla na webu a prostřednictvím občanských sdružení a jiných proxy organizací, plných bizarních osob a tiskovin, jakási manicheistická parta křesťanských nenávistníků, kteří si nadpřirozeným způsobem nárokují božské právo k posuzování kohokoliv za cokoliv. Jejich kádrovací rastry a normy jsou dosti iracionální, ale jedno mají společné. Přesně ví, kdo je jejich „přítel“ a „nepřítel“, kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“ a kdo koho „řídí“. Je to svět křesťanských estébáků naruby. Jak by v této partě dopadl náš liberálně (je to cizí slovo a znamená: „svobodomyslně“) smýšlející Spasitel, o tom netřeba diskutovat.


2. Ježíš viděl sociální problémy a jeho hlásání Božího království bylo jasně a jednoznačně zvěstováno nejprve a zásadně oněm „maličkým“ (Mt 5, 1-12). Všichni jeho současníci věděli, že je prorokem, protože prosazoval jako zásadní věc linii náboženské a sociální spravedlnosti a odstupu od zhovadilé politické moci (viz např. zabijácký Herodes). To bylo v plném v souladu s náboženskou disidentskou tradicí danou už od 8. století př. Kr. (prorok Ámos a další).


Polemiky a výzvy v poslední době (viz tento shrnující článek) se jasně distancují od kolaborace (je to cizí slovo a znamená: „spolupráce“) oficiálních církevních struktur se současným politickým establišmentem. Vládní slepenec dlouhodobě požívá cca 10-15% důvěry veřejnosti, tj. pohybuje se na úrovni bývalé předlistopadové KSČ. Jedna věc je nezbytné jednání se státními úřady, které církev prováděla i za komunistů. Druhá věc je kolaborace s partajními zloději, kteří mají politické funkce v krajích nebo ve vládě. Dělící linie není vždy jasná, ale věřící a kněží v civilních zaměstnáních ji dnes vidí „zespodu“ a z reálu. Proto mají na tuto kolaboraci mnohem vyhraněnější a kritičtější názor, než je vrchnostenský pohled z biskupských sídel a z arcibiskupských paláců. Ptačí perspektiva nebyla Ježíšova specialita. Chodil vždy po zemi, a navíc pěšky. Přitom měl čas mluvit s normálními lidmi, kteří na tom ani tehdy nebyli nejlépe. Měl totiž lidi doopravdy rád. A klidně jim množil chleba a víno, když bylo potřeba.


3. V návaznosti na internacionální proroky jako Eliáš a Izaiáš měl Ježíš velmi zajímavý anti-nacionalistický program. Uznával vyvolení Izraele v linii Abraháma, ale odmítl kulturně-rasové určení vyvolení, tehdy hlásané oficiální náboženskou elitou. To později dokonal Pavel v Listu Římanům obhajobou spásy z čisté víry, a tím založil křesťanství jako nové světové náboženství oddělené od židovského kultu. Všechna evangelia dosvědčují Ježíšovu otevřenost při styku s příslušníky cizích kultur, které pravověrní Židé chápali jako nečisté jinověrce. Ježíš tyto  „góje“ zázračně uzdravoval a dával za příklad Židům z hlediska víry (Samaritáni, obyvatelé řeckých měst, celníci, prostitutky, římští legionáři atd.). Navíc přišel do pravověrné Judeje z „Galileje pohanů“ (Mt 4,15) a odtud si také vybral své první průvodce a apoštoly. Ježíš byl prostě nábožensky „Jiný“, a za to byl také ukřižován.


Z hlediska tohoto dominantního faktu Ježíšova vtělení je zcela nepochopitelná současná česká nacionalistická až šovinistická linie mnohých křesťanů, popřípadě i církevních vůdců. Budování mytické identity „národa“ v neofašistickém hávu a v autoritářském střihu 30. let italského Mussoliniho či španělského Franca stojí v jasném konfliktu s budováním a hledáním Božího království, což byl hlavní Ježíšův program. Boží království není ani tu ani tam, ale  „je mezi námi“ (Lk 17, 21). Ježíšovo evangelium odmítá ideu nacionálního vyvolení a jakýchsi mytických zásluh Izraele. Tradici vyvolení a zaslíbení vidí jako náročný úkol, nikoliv jako rezervoár politické nebo náboženské moci.


4. Ježíšova niterná spiritualita napojená na nebeského „Tátu“ (Abba) brutálně kontrastovala s oficiální strojeností náboženského centra v Jeruzalémě. Vystupoval jako ten, kdo má reálnou moc a autoritu, a ne jako zákoníci (Mt 7,29). Ti měli ovšem politickou moc, peníze a Jeruzalémský chrám. O to všechno přišli při druhém dobytí města římskými legiemi roku 70.

O Bohu se začalo v posledních měsících mluvit na plná ústa, ovšem převážně instrumentálně. Ve skutečnosti jde v mediálním náboženském diskurzu o restituovaný majetek církví, o jakési blíže nespecifikované „křesťanské hodnoty“, o nově objevený „národ“, a o podobná zprofanovaná témata. Zpolitizovaná média objevila demagogický a korumpující potenciál křesťanské ideologie a křesťanská spiritualita funguje jako maňásek v rukou šikovného divadelníka. Důvod nově probuzeného zájmu o tzv. „křesťanské hodnoty“ je nabíledni. Instrumentální rozum současné politické garnitury pochopil, že v revíru jejích ideologických hodnot došlo k fatálnímu úbytku lovné zvěře. Už doopravdy, ale doopravdy není z čeho brát, soudruzi. Pak už nepomohou ani nakradené peníze napumpované do celoplošné volební kampaně typu: „Volte naši ušlechtilou stranu“. V nouzi nejvyšší je Bůh vždy po ruce jako účinné opium lidu. A církve jsou svolné, protože mají hlásat Krista vhod i nevhod. Tak se přece domluvíme. I nabídne se křesťanským církvím podíl na politické moci a na majetku, který stát jménem nás všech šafářuje. A za to se od církví plošně vyžaduje ideologická loajalita nebo alespoň strategické mlčení k palčivým problémům společnosti. Zvláště je oceňováno mediální umlčování a jiná přátelská pacifikace případných kritiků společnosti, kteří se zrovna nacházejí v církevních řadách. A my, hoši co spolu mluvíme, naopak pomůžeme do námi ovládaných médií všem „pozitivním“ křesťanům, kteří vyznávají a podporují „naše“ hodnoty.


Člověk se nestačí divit, jak rychle se vrátily staré zlaté časy komunismu. V hlavních médiích se objevila malebná skupina novodobých provládních paxteriérů, a to všech možných odstínů. Od upřímně věřících naivních spiritualistů a neutrálních odborných komentátorů a teologů, přes národovecké ba nacionální pravicové intelektuály, až po aktivní kolaboranty (je to cizí slovo a znamená: „spolupracovníky“) s koaliční vládou, a dokonce i se samotným prezidentem Klausem. Nečekal jsem, že se něčeho takového ještě dožiji. A hlavně: že vůbec někdo bude potřebovat nové pacáky, a že si je bude vědomě pěstovat. Ale v nouzi pes i mouchy lapá.


Převzato z Umlaufovin

 

Foto: zdroj


Přejít do diskuze k článku