Březen 21, 2012
Po parlamentních volbách v roce 2010 jsem pochopitelně nejásal. Sociální demokracie byla sice nejsilnější stranou, ale volby projela. Nemá smysl rozebírat příčiny. Nezbylo než hledat kladné prvky v nastalé situaci. Ty se zdály jasné. Poprvé po roce 1996 se konstituovala mohutná vládní většina 118 hlasů, která se zdála být zárukou stability.
Připomeňme, že Špidla zastřenou koalici s komunisty v roce 2002 odmítl. Ta by měla podobnou stabilitu. Zažili jsme dvě opoziční smlouvy. První uzavřel Zeman s Klausem v roce 1996 a média tleskala, protože to umožnilo pravici vládnout. Druhou uzavřela stejná dvojice o dva roky později za nepoměrně menšího nadšení, protože to umožnilo vládnout levici.
Jenže ani drtivých 118 sněmovních hlasů současné koalice neukázalo se být zárukou ničeho. Nebezpečí svárlivců, odštěpenců, skandálníků a vydírajících pidistran je horší než celá opozice. Toto poznání vehnalo do náruče Zemana s Klausem. Nečas kočíruje slizký slepenec. Všichni to vidí.
Problémem současnosti není nějaká mrzká dohoda v Parlamentu. Tam se nikdy pěkné dohody neuzavírají. Politici vždy musejí obětovat ideje, aby se nějak dohodli. Naším problémem ve skutečnosti je, že sledujeme rozpad státu, rozpad hodnot, nefunkčnost institucí. Ztrácíme měřítka. Na jedné straně vedeme diskuse nad miliardami z nemocničních poplatků, ale nechává nás chladnými nečerpání desítek miliard z Evropy: Jako když v ZOO vyšetřují ztrátu kozy, ale přehlídnou, že se ztratil slon.
Úředník, policista a státní zástupce se v přímém přenosu smějí do očí. Úředník řekne, že nějaký zákon ho nezajímá… Noviny denně uveřejňují dokumenty, které policisté rozkradli ze spisů. Nikoho to nepohoršuje. Zloději, kteří tančí nad miliardami, se popadají za břicha a státní zástupci léta buzerují lidi kvůli pitomostem. Děti hůř čtou, neumí násobilku, vysoké školy rozdávají bezcenné tituly. Podepisujeme vznosná prohlášení o lidských právech, ale v praxi nedostává třetina ženských na děcka ani minimální výživné.
Zoufalci v řadě zemí chodí protestovat, ale vlastně neví, co chtějí. Je to v USA, ve Španělsku, v Řecku a teď i u nás. Vidí, že za vše může systém. Chtějí bourat systém. Jen nemají představu, jak by to lepší mělo vypadat. Žijeme v době, kdy všichni všemu rozumí, ale nikdo nerozumí ničemu. Zoufalci zatím chodí po stovkách. Co uděláme, až zhoustnou? Zástupy, které berou spravedlnost do rukou, detaily paragrafů neřeší.
Nevadí mi zas tolik, že vláda je pravicová. Mám úplně jiné preference, ale s normální západoevropskou pravicí umím pár let žít. Vláda konající svou práci má být plus minus stejná. Vláda nalevo posune daně kus nalevo, vláda napravo povolí sňatky v kostele. No bóže. Vláda je tu hlavně proto, aby byl v zemi pořádek. Ten opravdu není. To je ten skutečný problém. Systém nikdo aktivně nebourá. Systém se rozpadá.
Výhody demokracie člověk chápe zejména tehdy, když ji nemá. Je ode mne opravdu tak hloupé, že bych rád svým dětem ušetřil tuhle zkušenost?
Převzato z blogu autora na Aktuálně
