V jedné vsi žili dva hrbáči, jeden hodný a druhý zlý.Ten hodný byl milý, usměvavý, ochotný, vždy měl v zásobě nějaký žert a těch písniček …! Měl rád děti a nikdy jim nezapomněl přinést nějaké to cukrátko z výročního trhu v některém z okolních měst, kam chodíval za žebrotou. A že uměl šikovně zacházet s nožem, byl kolem něj neustále houf dětí, dychtivě čekajících, až dokončí píšťaličku, šavli či vojáčka pro kteréhosi z kluků, nebo panenku a kus nábytečku pro jednu z malých štěbetalek.Není divu, že ho všude rádi vítali. Však se taky jmenoval Benvenuto, to to znamená „vítaný“, tak možná Vítek.
Zato ten druhý… Na všechny se tuze kabonil, za každé oslovení odplácel nevrlým odseknutím a láním, holčičkám se potměšile vysmíval a na kluky házel kamení nebo je honil holí. A tak si vysloužil přezdívku Gufo, to je stejné jako český Výr nebo Kakabus.
I stalo se jednoho dne,že ten hodný hrbáček se vrátil ze své cesty celý změněný. Byl krásně rovný jako svíčka a nadto měl kapsy plné zlaťáků. To byla novina a sousto pro místní klepny! Na jejich pokřik se sběhla celá ves, shlukli se kolem něho, nikdo ani nechtěl věřit svým očím. A hned pršely zvědavé otázky – jedna za druhou. Ale jindy tak družný a sdílný Benvenuto se jen dobromyslně usmíval, vrtěl hlavou a nehodlal nic prozradit. Pouze svému příteli Gufovi, který tak těžce nesl své znetvoření a zanevřel proto na celý svět, svěřil své tajemství a doufal, že i jemu kyne stejná naděje na nápravu. A teď poslouchejte i vy jeho úžasný příběh!
Tento pátek se vydal prosit o almužnu do Beneventa, tedy po česku do Dobrovětrova. Když se druhého dne vracel, zabloudil a noc jej zastihla v lese. Celý utrmácený se rozhodl přenocovat na mýtince pod obrovským věkovitým ořešákem. Natáhl se do trávy, přikryl se pláštěm a vmžiku spal tvrdě jako dudek. Uprostřed noci ho však náhle vzbudil nezvyklý hluk. Vyskočil, rozhlédl se … a spatřil zástup bytůstek, podivně oblečených a tenince prozpěvujících ještě podivnější písně, jak se blížily k mýtince. Napnul uši, ale moc nerozuměl. Znělo mu to asi takto :
„Šupsem šuptam šupito
elcepelce kotrmelce
zastrč vystrč kopyto.
Koštišťata frrr a hup
mordyhadry lokopéde
krutibrko dupcupdup!“
Neváhal ani okamžik a rychle se vyšplhal na strom, pod kterým ještě před chviličkou pokojně pochrupoval. A tak přikrčený na jedné z nejhořejších větví se zúčastnil sabatu, kde tančili a hodovali čarodějníci, čarodějnice, čerti a všelijaká tajemná stvoření. Byla totiž sobota, a ten ořešák byl rejdištěm pekelných bytostí. Sešly se tam ze všech koutů, aby se vydováděly. S hubama mastnýma od všelijakých dobrot na sebe pokřikovaly novinky, žertovaly, skákaly a chechtaly se opravdu ďábelsky. Potom se čarodějnice vzaly za ruce, udělaly kruh, začaly se v něm točit a spustily obřadný zpěv:
„Sobota a neděle,
sobota a neděle,
noc kouzel a naděje,
jež zvábí tě do reje.“
Zpívaly sladce a mámivě. A Benvenuto zaujat tím čarozpěvem, neodolal a připojil se shůry :
„Pondělí a úterý
pondělí a úterý,
dozvuk harfy,citery,
cítím lehkost pápěry.“
Čarodějnice,které již tak dlouho zpívaly jednu a tutéž píseň, přerušily tanec, okouzleně naslouchaly, šťastné,že mohou připojit další sloku. Však to také hned zkusily podle Benvenutovy taktovky :
„Pondělí a úterý,
pondělí a úterý,
dozvuk harfy,citery,
cítím lehkost pápěry.“
A vida,šlo jim to moc pěkně,a to je rozradostnilo. Šuškaly chvíli mezi sebou a pak poslaly nejmladší čarodějničku směrem k ořešáku. Přitančila plavným krokem pod strom, pokývla prstíčkem nahorů na Benvenuta a zavolala: „Vítej,poutníku,zveme tě mezi nás.“
Benvenuto chutě pozvání přijal,slezl dolů a připojil se do kola. A protože tančil s půvabem, hezky zpíval a choval se zdvořile, zalíbil se čarodějnicím ještě více. Rozhodly se jej odměnit. Nejstarší z nich poslala zase tu mladičkou pro máslovou pilu a tou mu přejemně odřízly hrb. A když se s ním vřele loučily, nasypaly mu do kapes zlaťáky.
Gufo to vyslechl a rozhodl se taky pokusit svůj osud. Ihned se odebral směrem k Beneventu. Již za sobotního podvečerního soumraku byl pod oním ořešákema a šplhal vzhůru, aby pohodlně usazen očekával sabatový rej čarodějnic. A ony pak přišly i s ostatními bytostmi, hodovaly, bavily se a tančily. Nakonec zase udělaly kolo a spustily :
„Sobota a neděle,
sobota a neděle,
noc kouzel a naděje,
jež zvábí tě do reje.“
A hned nato pokračovaly :
„Pondělí a úterý,
pondělí a úterý,
dozvuk harfy,citery,
cítím lehkost pápěry.“
Nedočkavý Gufo seshora vskočil do jejich zpěvu hlasem ochraptělým a falešným:
„Středa a čtvrtek,
středa a čtvrtek,
utek krtek a pak trk tě …“
Celý se zamotal a zarazil se, protože nevěděl, jak dál. V tu ránu čarodějnice vyskočily, jako když píchne do vos. Zkusily zpívat nejnovější, třetí sloku,ale vždyť to vůbec nešlo! … Radily se a pak poslaly zase tu nejmladší, ať pozve vetřelce do kola. Gufo tedy slezl se stromu a snažil se zapojit do tance. Ale ouha, byla to pohroma. Té šlápl na nohu, té dal kopanec, jiné zase štulec loktem. Odpovídal nekale a nerudně, nedodržoval rytmus, pletl krok, řehnil se jak pomatený.
Na konec sabatu se mu čarodějnice chtěly odměnit. Nejstarší z nich pokynula učednici, ta nasedla na koště a odfrčela. Ale v cukuletu byla zpátky. V jedné ruce držela odříznutý hrb předchozího hosta a v druhé vědérko smůly. Se smíchem pak nalepily milému Gufovi druhý hrb dopředu, a ještě navíc mu obrátily kapsy vzhůru nohama a pobraly mu všechnu almužnu.A poslaly ho domů.
A tu máte poučení :
„Kdo se plete do umění,
bez talentu,zanícení,
jen zištností osedlán,
dopadne jako ten kmán.“
Toskánskou pohádku „Due gobbi“ volně převyprávěla jednoho červencového podvečera 1993 Jenka.
Foto: zdroj
