Dva povstalečtí velitelé

Reklama


  Září 02, 2011

V době, kdy si svět v Paříži porcuje libyjskou kořist, není od věci se podívat blíž na velitele libyjských povstalců – jejich jednota totiž jakžtakž držela jen do dosažení společného cíle, tedy svržení Kaddáfího.

Předním členem vojenského velení rebelů je Chalífa Haftár, jeden z úzkého kruhu nových libyjských elit, které budou rozhodovat o budoucnosti země. Haftár si přitom svůj vliv uchoval i navzdory tomu, že se mu na bitevním poli, především na východě Libye, proti Kaddáfího silám příliš nevedlo. Jeho postavení ale bude podle všeho dál sílit, hlavně kvůli pevným vazbám na USA, kde žil bezmála dvacet let, než byl měsíc po počátku povstání ze 17. února převezen do Libye.

Haftár je bývalý plukovník libyjské armády a pochází z kmene Fardžání, jehož kořeny jsou v Bání Hilálu, konfederaci arabských beduínských klanů, které na severu Afriky žijí po staletí. V roce 1986 Kaddáfí Haftára pověřil velením libyjských sil během konfliktu v Čadu. Čad byl tehdy podporován francouzským letectvem a s jeho pomocí Libyjce snadno porazil. Haftár byl v roce 1987 v Čadu zatčen, spolu se stovkami libyjských vojáků. Lidé z Kaddáfího okolí ho obvinili ze zrady za to, že opustil své jednotky a dovolil, aby jeho muži padli do zajetí. Haftár a jeho muži se ve vězení v roce 1988 přidali k Národní frontě za spásu Libye (NFSL), přičemž utvořili její ozbrojené křídlo, Libyjskou národní armádu (LNA). V roce 1990 byl čadský prezident Hissene Habré svržen Idríssem Debym a Haftár byl se svými muži přemístěn do tehdejšího Zairu, dnes Demokratické republiky Kongo. Později prošli výcvikem v americké Virginii nedaleko sídla CIA v Langley, přičemž tento fakt, spolu s tím, že mnozí členové LNA zůstali v USA, potvrdila kongresová zpráva v roce 1996.

K povstání se Haftár přidal v polovině března, když do Libye vstoupil z Egypta. Převzal velení povstalecké armády, které chyběl schopný stratég. Podle dostupných zpráv se ale Haftár na bitevním poli příliš neosvědčil a své neúspěchy se v několika případech snažil zastřít vydáváním smyšlených zpráv o situaci na bojišti. Někteří povstalci ho činí zodpovědným za těžké ztráty na východní frontě. Poté, co do boje vstoupilo NATO, Haftára nahradili důstojníci, kteří vesměs zběhli z Kaddáfího armády. Do čela povstalecké armády byl jmenován jeden z největších Haftárových odpůrců, generál Abdal Fatáh Júnis, který byl ale 28. července zavražděn.

Haftárovy akcie nejspíš ještě porostou, protože podle některých zdrojů do něj Washington vkládá naději, že bude s to neutralizovat islamistické skupiny uvnitř povstaleckého hnutí a reorganizovat libyjskou armádu. Některé komentáře dokonce tvrdí, že Západ Haftára jmenuje premiérem přechodné libyjské vlády. Zdá se totiž, že je vůči USA dostatečně loajální a přitom má v Libyi dostatek respektu, aby byl s to dát do pořádku armádu a ukončit chaos vyvolávaný pokračujícími boji i rozbroji mezi jednotlivými povstaleckými silami.

Haftárova cesta na vrchol ale nebude podle všeho snadná. I v řadách povstalců má mnoho nepřátel, kteří mu předhazují, že byl agentem CIA nejspíš už v době, kdy ho Kaddáfí vyslal velet armádě do Čadu. Podle této teorie bylo pak jeho zatčení v Čadu sehráno americkými tajnými službami, aby Kaddáfí utržil co nejtvrdší úder. Pokud by prý nebyl agentem CIA už dávno, nebylo by se mu dostalo tak rychlého výcviku v USA, neboť v té době byly vztahy mezi Libyí a USA kvůli atentátu nad Lockerbie značně napjaté.

Podobná podezření do určité míry podporují i dokumenty z USA, z nichž vyplývá, že Haftárova LNA byla vyzbrojována a financována z Ameriky. Podpora to byla v mnohém podobná americké pomoci nikaragujským contras, kteří ve stejné době bojovali za svržení sandinovců.

New York Times v květnu 1991 o patronátu CIA nad Haftárem a jeho lidmi psal s tím, že je americká tajná služba nejprve cvičila na základně nedaleko čadské metropole Ndjameny. Když následně Kaddáfí vyzval novou čadskou Debyho vládu k Haftárovu vydání, byl odmítnut a Haftárovy oddíly byly přesunuty do Konga. Odtud se ale asi polovina Haftárových bojovníků rozhodla vrátit domů do Libye, zatímco zbytek s Haftárem v čele do USA pokračoval přes krátký pobyt v Keni. Ve Spojených státech pak příslušníci LNA dostali politický azyl, prošli dalším výcvikem a vláda jim zajistila lékařské a finanční zabezpečení.

 

Ukázkovým protipólem agenta CIA Haftára v rámci libyjského povstaleckého hnutí je Abdal Hakím Belhádž, „dobyvatel Kaddáfího paláce Báb Azízíja". Je to někdejší vůdce Libyjské islámské bojové skupiny (LIFG), radikální islamistické organizace, která byla aktivní na počátku 90. let minulého století. Z Kaddáfího vězení vyšel sice teprve před rokem, ale i tak představuje důležitý proud libyjského povstání.

Narodil se v roce 1966 a studoval architekturu, ale zanícení pro islám ho v 80. letech proměnilo v jednoho z nejaktivnějších „arabských Afghánců", kteří odjeli do Afghánistánu bojovat proti sovětské okupaci. Právě tam Belhádž v roce 1989 založil Islámskou bojovou skupinu, která válčila po boku afghánských mudžáhidů. Zkušenosti, které tam nabyl, si přivezl domů do Libye a nakonec je uplatnil i při boji proti Kaddáfího režimu. Zkušenosti ale nesbíral jen v Afghánistánu – coby džihádista se prohnal prý až dvacítkou zemí, včetně Pákistánu, Turecka, Súdánu a Malajsie. Do Libye se vrátil v roce 1993 a usadil se v Benghází v naději, že tam bude moci uplatnit svůj džihád v zemi trpící pod Kaddáfího extravagantním režimem revolučních výborů. Benghází se vůči Tripolisu vždy stavělo s rezervou, a tak Belhádž doufal, že právě tam dokáže zrekrutovat mladé Libyjce k boji. Chtěl navíc infiltrovat i revoluční výbory a rozložit je zevnitř. Přitom dokonce v horách východní Libye založil i výcvikový tábor, který byl schopen i vyzbrojit, nicméně Kaddáfího tajná policie vše odhalila v zárodku, při útoku zabila mnoho Belhádžových stoupenců a přeživší zavřela do vězení. Samotnému Belhádžovi se ale podařilo z Libye odjet – následně se pohyboval mezi Afghánistánem a několika dalšími islámskými zeměmi, až ho CIA v roce 2004 zatkla v Malajsii, odkud se chystal do Súdánu. Převezli ho do vězení do Thajska, mučili, ale jakmile se vyjasnilo, že není členem Al Kajdy, předali ho Američané libyjské straně. Tam ale vévodil seznamu nejhledanějších islámských „kacířů" a byl okamžitě uvězněn.

Za mřížemi nechvalně proslulé věznice Abú Sálim zůstal do března 2010, kdy byl propuštěn spolu s opozičním duchovním šajchem Alím Salabím a dalšími 213 vězni. Na svobodu se dostali za odměnu – celé roky totiž společně museli sepisovat knihu o umírněném islámu a džihádu bez použití násilí proti tyranskému režimu. Bláznivý Kaddáfí knihu pojal jako náznak jejich rehabilitace a dal jim svobodu.

Spoluatorství pochybné knihy nyní ale Belhádžovi předhazují členové radikálních saláfistických a jiných džihádistických skupin. Viní ho ze zrady a přehlížení těžkého osudu svých spolubratří. Přesto se Belhádžovi podařilo zajistit si místo v nejvyšším vojenském velení povstalců, přičemž je provedl těmi nejtěžšími bitvami půlroční občanské války. Belhádž přitom ale není jediný islamista v libyjské revoluci – účastní se jí i stovky členů jeho někdejší LIFG. A jak se bude Belhádž a jeho islámští stoupenci stavět k dominanci NATO a Západu, který ho už jednou zradil vydáním do Libye? Pohled do Afghánistánu nejspíš napovídá…

 

A z Libye fakt už jen stručně: zapeklitý problém města Syrty se z nedostatku dobrých řešení odkládá, protože rebelové prodloužili své ultimátum o týden. Do toho se objevují zvěsti, že Kaddáfí byl po potlačení povstání připraven uzavřít mírovou smlouvu s Izraelem, ale alláhví, čemu se dá věřit, tím spíš, že to tvrdí Kaddáfího synek Sáif Islam, protřelý propagandista, mimochodem, stále na svobodě. Sám Kaddáfí zase odkudsi promluvil, a namísto svého dosavadního „státu mas" už diktátorsky osvědčeně mluví o „státu kmenů", přičemž varuje své věrné před očividným, tedy okupací Západem. A aby legrace nebylo málo, libyjská povstalecká rozháraná a nedůvěryhodná vláda prohlašuje, že začne od Libyjců vybírat zpátky střelné zbraně…

Povstalci mezi tím po tisících zavírají černé africké gastarbeitery a viní je, že jsou žoldáky Kaddáfího režimu. Právě četnými případy, kdy povstalci Afričany bijí, mučí a vraždí, argumentuje Africká unii, když se rozhodla neuznat libyjskou povstaleckou vládu.

 

 

— Britský The Guardian zajímavě rozebírá mocenské vakuum v Palestině v době, kdy se schyluje k hlasování o její nezávislosti. Za Palestinu mluví lidé, jejichž mandát dávno vypršel, nejsou to politici s vizemi, ale jen tu lokajové Západu, tu „muži z lidu", kteří se k moci dostali shodou náhod, a s tím souvisí i jejich snaha udržet se u vesla bez ohledu na skutečné potřeby Palestinců. Jak konstatoval Jeff Halper pro Literárky, palestinský prezident (s prošlým mandátem) Mahmúd Abbás opravdu není žádný Ben Gurion.

 

— Západ odmítl íránskou nabídku spolupráce v oblasti jádra, protože dobrá vůle Teheránu je to poslední, co požadujeme. Naopak, jakákoli vstřícnost nám brání v osvědčeném řešení – válce.

— Zajímavý text otiskl i americký židovský týdeník The Forward; expert na PR v něm pod titulkem „Značka Izrael selhala" konstatuje: „Je očividné, že světu jsou ukradená izraelská vína, jeho architektura Bauhausu, jeho móda, přitažlivé ženy, sexy gay muži, pláže, balet nebo hummus. Svět, jeho média, univerzitní kampusy se soustředí na izraelské vztahy s Palestinci, stejně jako na stav izraelské demokracie." K tématu je i článek z Ynetu o kampani bojkotu Izraele kvůli jeho politice vůči Palestincům: největší izraelský pěstitel květin, firma Agrexco, vyhlásil částečně i kvůli globálnímu bojkotu bankrot – proti kytkám pěstovaným na okupovaných palestinských územích se postavilo na dvacet organizací ze 13 evropských zemí. V 80. letech minulého století byl přitom Izrael druhým největším exportérem květin na světě.

A do toho ještě mnou uctívaný Zygmunt Bauman: Izrael „využívá holocaustu, aby legitimizoval činy, které jsou nad rámec svědomí" a zeď oddělující Izrael od okupovaných území přirovnal ke zdi kolem varšavského ghetta.

V OSN se konečně objevil dokument o loňském masakru na turecké lodi Mavi Marmara: takže izraelští commandos, kteří se z vrtulníku slanili na palubu plnou neozbrojených aktivistů bránících svou loď, prý přehnali sebeobranu (oprávněnou) a zabili přitom devět lidí (a na 50 dalších zranili). Izrael z této zprávy čtením mezi řádky vyvozuje, že jeho blokáda Gazy je legální, Turci i z hlavních řádků zuří. (Celá zpráva v PDF). „Pitevní důkazy ukazují, že většina zabitých byla střelena mnohonásobně, včetně do zad nebo z bezprostřední blízkosti, což nebylo adekvátně zaznamenáno v materiálu dodaném Izraelem," konstatuje ale zpráva mimo jiné, zatímco flotila prý na druhé straně jednala „nezodpovědně ve snaze prolomit námořní blokádu". Zpráva námořní blokádu Gazy považuje čistě za bezpečnostní nástroj s cílem zabránit dodávkám zbraní do Gazy po moři.

Vraždění lidí, zdá se, je tedy zase se spláchnuto. Cengiz Akyüz, Çetin Topçuoglu, Necdet Yildirim, Furkan Dogan a Ibrahim Bilgen přitom byli zastřeleni do zad

— Nová vláda nového Jižního Súdánu, která je už po odtržení od severu obviňována z masakrů civilního obyvatelstva a porušování lidských práv, si za místo svého velvyslanectví v Izraeli údajně zvolila Jeruzalém.

— Lidi, kteří doma v Sýrii zkoušejí svrhnout Asadův režim, jsou naštvaní, že se v poklidném zahraničí ustavují různé organizace, které z bezpečí mluví jejich jménem: „Ať si opozice jde do Turecka nebo bůhvíkam a vytváří si tam různé výbory a alternativy, ale nic přitom nevědí. Ať přijedou sem a začnou se bát o své životy a životy svých dětí, jako my každý den."

 

Převzato z Literárek

 

Přejít do diskuze k článku