Brána sebeurčení
Kamenná zeď, brána poseta mechem a lišejníky
se vine do dáli, nedohledna.
Bože, proč nemůžu psát?
Hlava mě bolí a myšlenky mě nutí k dávení.
Dělám něco špatně, něco nedokážu pochopit a příjmout.
Můj vnitřní hlas se motá labyrintem mé mysle jako opilý pastýř.
Rvu se sama se sebou. Biji se hlava nehlava.
Tlačím kolo svého osudu do kopce a bortím se jeho tíhou.
Otázky se na mne sypou jako kroupy velikosti holubího vejce.
Dotírají na mne jako hmyz, sají mi krev a odhodlání.
Bože,proč jsem jen tak strašně k ničemu?
Do čeho jsem to jenom zabředla?
Nesmírná energie stlačená uvnitř mojí duše jako v pístu
nedokáže pohnout pekelným strojem,
jenž by měl správně pohánět mé konání ke kreativitě.
Místo toho jen rezivím a slábnu,
jako starý traktor uvnitř rozpadlé stodoly.
Sám a sám, nikde ani živáčka
co by pustil trochu vody do mého mlýna.
Sám a sám, vleču se po polích a vyschlými koryty řek.
Sám, bez cíle i východiska,
hledám Boha, který by mi pomohl
najít sám sebe.
Copyright © 2005 Dominika Dery
