Dveře ve zdi – 100: New Reality of the Transnational State

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Je jasné, že vyhrávat je lepší než prohrávat, ale stejně tak je jasné, že bez proher se neobejdeme. Tím spíše, že k dosažení výhry je nutné rvát si žíly, kdežto k porážce si nic rvát netřeba, prohrává se lehce. Vítězství a porážka jsou jako vdech a výdech, jsou to dvě strany téže mince a nezávisle na tom, kolikrát za sebou padl orel, dříve nebo později padne panna.


Ale jak se k tomu máme postavit? Filosoficky? Co se dá dělat, život, jak víme, není peříčko. Mnozí tak činí a nedělají z prohry tragédii. Prohrál, no a co? Až se v pondělí probudím, začnu vyhrávat.


“Najdu si jinou práci, najdu si jinou holku, vydělám peníze, odjedu na vesnici. Vyměním meč za pluh!”


A protože prohra je prohra, je lepší na ní co nejdříve zapomenout jako na ošklivý sen. Žádná prohra se nekonala, byla pouze oslnivá řada vítězství.


Dá se k tomu tak přistoupit? Samozřejmě, že dá. Ovšem pouze v tom případě, že chcete znovu prohrát. Prohra – je cenná, prohra je proto prohrou, aby vás něčemu naučila, jenže když se učit nechcete a chcete zapomenout, život vás praští znova. A znova. Jenom aby vám připomněl, že není peříčko.


Co je na prohře to nejdůležitější? To nejdůležitější na prohře je – zkušenost prohry. A stává se, že tato zkušenost se ukáže být cennější než zkušenost vítězství, když už pro nic jiného, tak proto, že čím déle si budete pamatovat hořkou zkušenost porážky, tím déle vám vydrží touha vyhrávat. To ovšem není všechno, není prohra jako prohra, dá se, prohrávaje, přijít jen o něco málo a dá se také přijít o všechno.


Tak například ve XX. století se mezi poraženými ocitly všechny “velmoci” kromě USA. Prohrávaly různě. Někdo prohrál a zmizel. A někdo se jako by udržel. No, v poněkud, takříkajíc, okleštěné podobě, nicméně alespoň zůstal na mapě. Zmizel Německý Reich, ale zůstalo Německo, zmizelo Britské Impérium, ale zůstala Velká Británie. Dalo by se říci, že Angličané a Němci jsou na tom stejně, že?


Ne. Nejsou na tom stejně.


Podívejte, co by se asi stalo, kdyby Německo neprohrálo Druhou světovou válku “německy”, tak jak ji prohrálo ve skutečnosti, ale “anglicky”?


Německo by odevzdalo “území”, odevzdalo by Východní Prusko, Slezsko, Sudety, Alsasko-Lotrinsko, odevzdalo by část “vlivu” (ne všechen!) ve Východní Evropě, na Blízkém Východě a v Severní Africe, sedíce na potravinových lístcích, vyplatilo by reparace, pod záminkou přezbrojení armády by částečně odzbrojilo a… No a to je asi tak všechno.


Ale při tom, kdyby prohrálo podobným způsobem a odevzdalo výše vyjmenované, Německo by neodevzdalo sebe, neodevzdalo by sebe takovým, jakým se vyvinulo do poloviny XX. století. Na svém místě by zůstal “vůdce německého národa”, nikam by se nepoděl “národní socialismus”, nic by se nestalo s vládnoucí státní ideologií, nikdo by Německo nedělil na okupační zóny, nikdo by nikam neodvezl vědce ani vybavení továren, nemluvě už o tom, že žádní cizinci by nikoho v Německu nesoudili a zcela jistě by nikdo nikoho nevěšel, nikdo by Němce nenazýval zločinným národem a viníkem všech neštěstí lidstva.


Skutečnost je však proto skutečností, že se v ní děje, to co se v ní děje, a ne to, co by se mohlo stát, a tak Němci neprohráli jako Angličané, ale prohráli jako Němci. Prohráli špatně.


Již na tomto jednom případu je vidět, že nejenom že je třeba studovat zkušenost porážky spolu se zkušeností vítězství, ale že dokonce bývají případy, kdy je nutno zkušenost porážky studovat dokonce důkladněji než zkušenost vítězství.


Mířím k tomuto: počátkem šedesátých let utrpěly USA v kulturní válce porážku od Evropanů. A prohráli ji ne proto, že by v celkové dominaci podcenili kulturní složku, to vůbec ne, při slově kultura Američané v žádném případě nesahali po revolveru, příčina porážky byla spíše v přílišné sebedůvěře, v závrati z úspěchů, a závrať vznikla nejenom z pocitu síly, ale i od zjevné připravenosti lidstva s neutuchajícím apetitem vychutnávat americké kulturní produkty. Kromě toho Američany oklamal dojem lehkosti, na rozšíření svého kulturního prostoru nemuseli ani vynakládat nějaké mimořádné úsilí, vše se dařilo jakoby samo sebou. O to větší byla hořkost porážky.


Vzhledem k tomu, že Američané jsou lidé mimořádně zvědaví a také šťouralové, začali, aniž by při tom soutěž na poli kultury přerušili, problém mimořádně důkladně studovat a dokázali najít nutnou rovnováhu mezi různými složkami své “moci”.  Kromě toho USA jako stát, odlišuje od jiných států výjimečně vzácné umění učit se dokonce i na malých chybách. Amerika zužitkovává nejenom výhry, ale i prohry, a daří se jí to, co se zatím nikomu nedařilo – naučila se získávat z malých proher velmi vysoké výhry.


Poté, co se Spojeným státům nepodařilo úplně realizovat své mimořádné postavení, ve kterém se ocitli po Druhé světové válce, a jedním z ne úplně nepodstatných důvodů bylo to, že kolosální politická, ekonomická a vojenská síla amerického státu nebyla podpírána stejně bezpodmínečně světem přijímanou kulturou, byly USA, jež byly na základě výsledku Studené války jejím jediným vítězem, připraveny na situaci, jež byla do značné míry podobná té v “letech padesátých”.


Rozdíl byl pouze v tom, že nyní, poté, co měly důkladně prostudovanou zkušenost porážky, přistoupili k věci se vší vážností.


V RF, kde je takzvané “společenské myšlení” hluboce provinciální, nevidí (připouštím, že nechce vidět) to, co například vidí v Evropě. Rusové nevidí (nebo nechtějí vidět, což je ale neomlouvá) novou realitu, ve které se ocitl svět.


Tu novou realitu, jež se zrodila v průběhu posledních dvaceti let. Podobně, jako se ve vývojce pomalu objevovala stará fotografie, první obrysy nového světa vystoupily koncem 80. let minulého století, a svět, který pociťoval, že se “něco děje”, zneklidněl, rozhlížel se, ale jeho pozornost byla převedena ze skutečných změn na atrapu “globalizace”, “nadnárodních korporací” a podobných nesmyslů, se kterými začali všichni nadšeně bojovat, někteří házeli kameny, jiní (těch byla drtivá většina) nahlas vyjadřovali svůj názor, poté co si v novinách přečetli o těch, co házejí kameny.


A mezi tím, pod pláštíkem “nadnárodních korporací” se jako za dýmovou clonou důkladně a úporně stavěla new reality – a stavěla se ne nějakými mlhavými nadnárodními korporacemi, ale naprosto konkrétním státem, který se činil ne kvůli jakýmsi “korporacím”, ale kvůli sobě.


Jestli chcete, můžete ho nazývat transnational state.

Přejít do diskuze k článku