Dveře ve zdi – 101: Kulturní letadlová loď

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud

Stejně jako “nadnárodní korporace” vždy bez jediné výjimky znamená globálně působící národní firmu, za níž stojí ten či onen konkrétní a naprosto národní stát, tak naprosto stejně to vypadá i s nadnárodním státem. Takových států je velice málo, v každém případě podstatně méně než nadnárodních korporací a myslím, že máme plné právo prohlásit, že v plném (vyčerpávajícím) smyslu toho slova je nadnárodním státem dnes pouze jeden stát planety Země a my všichni ho moc dobře známe.


A nadnárodním státem dělá USA ani ne tak (ne pouze a ne hlavně) drtivá ekonomická, vojenská a diplomatická síla, jako spíše kulturní dominance, zajišťovaná globální kulturní “přítomností”.


Víme co je to “vojenská přítomnost” existující ve formě “vojenských základen”, ovšem málokdo je si vědom toho, co znamená “přítomnost” toho či onoho státu ve formě ne military, ale culture base. To proto, že kulturní přítomnost nemá formu plotem ohrazeného areálu, ze kterého čas od času vyjíždějí džípy a tanky, s řevem startují letadla a na vycházku vycházejí ne cínoví, nýbrž živí vojáčci a námořníčci.


Na rozdíl od vojenské, je kulturní přítomnost omezena pouze objemem naší vlastní lebky, ale vzhledem k tomu, že na sebe nemůžeme pohlédnout zvenčí a stejně tak nedokážeme ostrým zrakem nakouknout pod vlastní temeno, nejsme schopni cizí kulturní základnu zpozorovat. Přes veškerou zjevnost její existence.


Brání tomu i to, že neexistuje všeobecně přijímané chápání kultury. Stejně jako, poznamenám, neexistuje jednotný výklad takových fenoménů našeho bytí, jako jsou “stát”, “moc” a “válka”. Ale vraťme se ke kultuře, slovu tak strašidelnému, že někteří zvláště nervózní soudruzi, hned jak ho uslyší, okamžitě se chytají za srdce nebo za střelnou zbraň.


V ruštině vypadá více méně přijatelná definice takto: historicky daná úroveň rozvoje společnosti a člověka, projevující se ve způsobech a formách organizace života a činnosti lidí, a také v jimi vytvářených materiálních a duchovních hodnotách”.

 

Významově shodná americká formulace je přesnější i širší současně: the totality of socially transmitted behavior patterns, arts, beliefs, institutions, and all other products of human work and thoughts. (“Totální souhrn modelů chování, umění, přesvědčení, institucí a jakýchkoliv výtvorů lidské činnosti a mysli šířená pomocí sociálních istitutů.”)


Totálnost je pochopitelná, vše co dělá a o čem přemýšlí ta nebo jiná konkrétní společnost je její, tedy té společnosti, kulturou.


Přitom kulturou bezesporu národní, splést si jednu kulturu s druhou je velmi těžké, to je jako splést si dva lidi, kteří jsou různě vysocí, různě staří a různého pohlaví. A kultury se ještě podobají lidem i tím, že stejně tak jako lidé, bývají introvertní nebo extrovertní, z důvodů národnostních a historických mohou být národní kultury zaměřeny na oddělování se a uzavírání se do sebe, nebo mohou být agresivně expanzivní. Například čínská kultura obohatila vnější svět leda tak jídelními hůlkami, kdežto v širokém smyslu slova západní kultura (přesnější by asi bylo nazvat ji křesťanskou) je naprosto zjevně kulturou žijící duchem mesianismu, “civilizování”.


No a v tomto civilizačním významu, v touze “nésti světu Slovo”, klíčovou roli hraje slůvko transmit – předávat, rozšiřovat. Je jasné, že ve šlechetném díle civilizování se ve předem vyhrané pozici nachází ten stát, který disponuje většími možnostmi k šíření svých kulturních vzorců, své “matrice”.


Z toho vyplývá jeden zajímavý závěr – technický pokrok, ať už si o něm myslíme cokoliv, není “věcí v sobě”, pokrokem kvůli pokroku, za pokrokem techniky, “hmoty”, se schovává myšlenka na pokrok ducha, technický pokrok to je nástroj, nebo, chcete-li, zbraň, ale v žádném případě cíl sám o sobě. A teprve nyní, po uplynutí více než sta let, začíná být pochopitelné přání tehdejších USA již na přelomu XIX. a XX. století stanout v čele technologického soutěžení, postavit pokrok jako široce chápané “všechno pokrokové” do služby právě sobě. Ostatní svět to tehdy nechápal, nechápe to ani dnes, omezujíce pokrok na “ulehčení pracovních podmínek”, “boj o zdroje”, nebo vůbec na “touhu po zisku”, zatímco vše výše vyjmenované a ještě mnoho, mnoho jiného jsou pouhé stimuly v průběhu postupu k cíli, ale v žádném případě cíl sám.


I když všem musí být i bez nějakých příkladů jasné, jakou výhodu představuje kulturní dominance sama o sobě, aniž by byla podepřena dalšími komponentami státní moci, přesto si pro každý případ rozebereme několik příkladů. Tak například následující – pomocí čeho nejlépe šířit “vzorce chování”, “umění” a “přesvědčení” v našem překrásném novém světě? Odpověď je zjevná – pomocí televizoru, pomocí “obrázků”.


Kdopak že to je ne pouhým zákonodárcem v dané oblasti, ale tím kdo určuje dokonce ne módu, tu vzal čert, módu, i když on určuje také módu, ale tím, kdo “určuje vektor”? Ten vektor určuje Hollywood. A jestliže se etalon metru, jako jednotky délky, nalézá v Paříži, pak všechny etalony všeho, co je nějak spojeno se sériovou výrobou “snů”, se nacházejí ve státě Kalifornie. Je produkce snů kulturou? A ještě jakou! To je kultura ve své nejčistší podobě. Přitom kultura, která dosáhla vytoužených, leč ostatnímu světu nedostupných výšin. A není to v tom, že se Hollywoodu již dnes podařilo dosáhnout hrozivého stupně věrohodnosti napodobení reality, ale v tom, že byla vytvořena kultura výroby snů.


Je kultura výroby kulturou? Kdo by to popíral. Přitom kultura výroby je odrazem národního charakteru a na celém světě si nikdo nesplete čínskou kulturu výroby s německou. Tak tedy výrobní kultura Hollywoodu je totožná s kulturou výroby stíhačů páté generace. Jedna od druhé se ničím neodlišují. Kritérium? Poptávka!


Stejně tak, jako všichni chtějí jezdit “Mercedesem” a nikdo nechce jezdit (i když některým nic jiného nezbývá) automobilem s pozoruhodným názvem “Mahindra”, chce se lidstvo dívat na filmy vzniklé pomocí hollywoodského výrobního pásu a ne na “kusovky” nebo “nemající analogy” exempláře smontované na koleně nějakého jiného státu.


Existuje taková stránka, jmenuje se Boxofficemojo a je tam uveden seznam téměř pětiset největších kasových trháků všech dob. S výjimkou dvou pochází všech pět set filmů – z Hollywoodu. První neamerický film se nachází na 142. místě a jmenuje se “Králova řeč”. Druhým filmem je čínský “Plížící se tygr, schovávající se drak” a ten se ocitl na 439 místě přes to, že ho vidělo půldruhé miliardy všech Číňanů co jich je na světě. Lidé, kteří se pokoušejí tvrdit, že hollywoodská produkce není umění a tudíž to není ani kultura, vypadají poněkud divně. Zde například názor kritiky a obecenstva o jistém hudebním díle – “…dokázal bych to samé zahrát kdybych si sedl zadkem na klávesy klavíru” a “stejnou hudbu nám může doma předvést naše kočka”. Tak ruští kritikové a ruská veřejnost ztrhali premiéru “Druhého koncertu pro klavír a orchestr” Sergeje Prokofjeva. A to je přeci nejen jedno z největších hudebních děl, ale navíc je ještě velmi ruské. No a tu máš… Nekultura a tečka!


Hamižnost, řikáte? A proč se nenapít, když dávají? A dávají proto, že kulturní člověk peněz nelituje. Byl jsem líný spočítat tržbu, kterou přineslo všech pět set filmů, takže jsem přibližně odhadl vývar pouze z první stránky, z prvních stovky filmečků. Vyšlo přibližně 74 miliard dolarů. Asi 60 % příjmů pochází z distribuce v zahraničí, to je 45 miliard dolarů. Chápete, co to znamená? Pouze za zhlédnutí sta filmů z pětiset vděčný svět věnoval kulturní Americe čtyřicet pět miliard  dolarů. V současnosti staví USA letadlovou loď nové generace “Gerald Ford”, supermoderní a “neskutečně drahou”. Celých třicet miliard! Ale co je na tom neskutečného, když jenom na lístcích do kina toho Američané zkasírovali podstatně více?


“Kulturní letadlová loď pro kulturní lidi.”

 

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku