Dveře ve zdi – 102: Vítězná válka bez jediné kapky krve

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


Co je na kultuře zajímavého? Na kultuře je zajímavá kultura. Čím je zajímavý člověk? Tím, že je to člověk, jasná zpráva. Jenomže člověk považuje za kulturu to, co se líbí jemu osobně a upírá právo nazývat se kulturou tomu, co neodpovídá jeho vysokým individuálním požadavkům. Jestliže postavit kulturu a člověka tváří v tvář, nejzajímavějším výsledkem takovéto opozice bude ten banální fakt, že kultura z vysoka kašle na názor, který o ní chová jedna konkrétní kriticky myslící osobnost, protože kultura sebou zaplňuje prostor, měřitelný vnitřním světem ne člověka, ale lidstva.


A to, co si o kultuře myslí jeden člověk, má mizivě malý význam v porovnání s názorem na kulturu miliard lidí, kteří svůj názor na kulturu vyjadřují v podobě spotřeby ne čisté kultury, nýbrž výtvorů kultury, které můžeme klasifikovat stejně, jako lidé klasifikují živé organismy – říše, kmen, třída, řád a tak dále. Občas kultura zasouvá svá neviditelná chapadla do našich hlav tak, že si její přítomnosti ani nevšimneme, jindy zas hlučný kulturní prostor tvořený sedmi miliardami lidských hlav reaguje ne jenom zvukem, ale i obrazem a nabývá viditelné rysy. Viditelné celým lidstvem.


Tak například, architektura měst. Co je to downtown, ví dnes kterýkoliv obyvatel Země ať už hovoří jakýmkoliv jazykem, a jestli se něčím skyline Šanghaje liší od zubatého panorámatu kteréhokoliv přístavního města Severní Ameriky, tak snad jedině rozměry, což je pochopitelné, neboť v Šanghaji žije více Číňanů, než žije Američanů v Portlandu nebo Kanaďanů ve Vancouveru. I když nic podobného nebylo pozorováno v okamžiku “prvního amerického příchodu”, jenž se udál po Druhé světové válce, kdy záběry amerických měst zachycené na pohlednicích ohromovaly Evropany svým futurismem stejně, jako kdyby pocházely z jiné planety.


Totéž se týká i oblečení. Ve veselých padesátých letech bylo lze rozeznat Američana na kilometr daleko podle účesu a bílých ponožek. Dnes to už neplatí, dnes se celý svět obléká stejně a zdrojem této stejnosti jsou vzory spatřené na plátně a plátno je zaplněno vizuální produkcí, jež opustila výrobní pás kalifornského zábavního průmyslu. Ať se vám to líbí nebo ne, to, jak se oblékáte, je kultura. A oblékáte se ne v souladu s kánony vysoké módy, nýbrž pop- neboli globální- kultury, která si z pouhé skromnosti říká popkultura, ale ve skutečnosti je tato kultura bezchybně americká. A tak se oblékáte nejenom vy, v Číně se oblékají stejně a nikdo si tam neholí lebku a nesplétá cop ani nenosí hedvábný župan vyšitý draky, přesto, že vše vyjmenované je neoddělitelnou součástí čínské kultury. A té je, jak známo, pět tisíc let. A říká se, že díky své kulturnosti Číňané vynalezli střelný prach a papír. Jestli je to pravda, nevím, ale přít se nebudu, protože Číňané kulturu rozhodně mají, kulturní revoluci přeci nedělali zbytečně, a návyky vynálezectví v žádném případě nepozbyli, před několika týdny oznámila Jižní Korea světu, že v důsledku operace provedené jejími celníky bylo zadrženo dvacet devět pašeráků pokoušejících se provézt z Číny do Koreje 11 000 tabletek obsahujících lidskou tkáň. Jak vyšlo najevo, Číňané suší lidská embrya a mrtvě narozené novorozence, poté je rozetřou na prášek a ten pašují do sousedních zemí, kde ho prodávají jako spolehlivý prostředek proti všem nemocem. A Konfucius se v hrobě určitě nepřevrací, nýbrž klidně leží, protože dnes se můžeme pouze dohadovat, co v Číně jedli a čím že se to léčili za jeho života. Tento příběh je poučný proto, že mnozí Rusové považují Čínu za zemi nejenom velmi kulturní, ale ještě i komunistickou. Ruská prostoduchost je jako vesmír, to i to nemá hranic.


Leč vraťme se od kultury výroby medikamentů k předmětům odívání. Známe džínsy a víme, odkud pocházejí. No a džínsy, to je nesporný fenomén kultury a vliv tohoto fenoménu na lidstvo je těžké přecenit, džínsy měly na lidstvo větší vliv než italský neorealismus spolu s neorealismem indickým. A staly se fenoménem proto, že je nosili kovbojové, a kovbojové byli hrdiny westernů, a westerny to je filmový žánr, a ty filmy se natáčely v Hollywoodu. A dál už je to jasné, nebudu se opakovat.


Co je to fast food business? Dnes to vědí všichni. Ale začalo to ne dnes a ne včera. V roce 1994 se na plátnech kin objevil film tehdy neznámého režiséra Tarantina s názvem Pulp Fiction. Dnes už je ten film rozebraný na citáty, jako je tento:


Vincent: And you know what they call a… a… a Quarter Pounder with Cheese in Paris?

Jules: They don’t call it a Quarter Pounder with cheese?

Vincent: No man, they got the metric system. They wouldn’t know what the fuck a Quarter Pounder is.

Jules: Then what do they call it?

Vincent: They call it a Royale with cheese.

Jules: A Royale with cheese. What do they call a Big Mac?

Vincent: Well, a Big Mac’s a Big Mac, but they call it le Big-Mac.

Jules: Le Big-Mac. Ha ha ha ha. What do they call a Whopper?

Vincent: I dunno, I didn’t go into Burger King.


Zasmějme se spolu s Julesem – cha-cha-cha. Proč bychom se nezasmáli, když se rozesmálo celé civilizované lidstvo.


Ukázalo se, že vtipný dialog, cílený původně na americké obecenstvo, je srozumitelný “světu”. To o Slzičce dítěte to není celému světu srozumitelné, ale o McDonald’s a o Burger King – celému. Mám takové podezření, že pro samotné Američany to bylo překvapení. Vždyť to je rok 1994, ještě není internet a nejsou ještě “sociální sítě”, pomocí kterých si můžete vyměňovat názory a učinit ten či jiný fakt událostí v měřítku Zeměkoule. (Mimochodem, je vám jasné, co je to internet jako fenomén kultury? Globální kultury? Je vám jasný rozsah tohoto jevu? Vlastně, omlouvám se, určitě je jasný, to byla zbytečná otázka. Poprosím vás pouze nezapomínat, čím že úsilím se internet zrodil.) No a v roce 1994 Američané neztratili hlavu a jali se kout železo, dokud bylo žhavé. Na celém světě se podniky amerického veřejného stravování vynořovaly ze země jako houby po dešti. Ve filmu vypráví Vincent Julesovi o McDonaldu v Paříži. V Paříži?! McDonald´s?! “Wow!”  – jak je nyní zvykem se vyjadřovat v Severní Palmyře, kde se také nachází McDonald´s.


Vzpomínáte si na Talleyranda s jeho “třicet dva náboženství a pouze jeden kulinární recept”? Nevím jak kdo, ale Talleyrand se v hrobě obrací naprosto jistě. Dnes je ve Francii McDonaldů fůra. 12 000. Veuve Clicquot, žabí stehýnka a tisíc dvěstě McDonaldů. “Bon Appétit!” Nejlépe se směje ten, kdo se směje jako poslední. A Talleyrand se smál jako první.


Dnes všichni vědí co to je Pulp Fiction. Nejen, co to označuje, ale vědí také, jak se to překládá. Znají slova. Dnešní svět mluví anglicky. A ne prostě anglicky, ale americkým dialektem angličtiny, která se od anglické angličtiny dosti liší. When the World talks it talks American. Ve všech významech. A těch je podstatně více, než jen význam lingvistický. V padesátých letech nikdo nevěděl co je to Halloween a co je to st. Valentine’s Day. Dnes to vědí všichni. A i když ne všichni, tak velmi mnozí to i  “slaví”. Dokonce i ve Francii, jejíž politika chrání všechno skutečně národní. A svět nejenom mluví, ale i čte. A když čte, čte také American.


Je Německo kulturní země? A ještě jak! Podle názoru některých lidí až příliš. No a pochopitelně se v kulturní zemi píší knihy. Jenomže dnes na jednu německou knížku, přeloženou z němčiny a vydanou v USA, se v Německu vydává devět amerických knížek přeložených z angličtiny. Skóre 9:1 ve prospěch USA. “To bolí!” Špatné knížky? Vám se nelíbí? Němci se vás zapomněli zeptat. Nikdo je nenutí ty knihy překládat a nikdo jim nepřikládá Colt k hlavě, aby je četli. “Sami, všechno sami.” Sami dokonce za to i platí peníze.


A při tom existují ještě i počítače. Jsou operační systémy. Jsou počítačové hry. Je iPad. IPod. Je Amazon a je E-bay. “Maminkooooooooo.” Asi si myslíte, že francouzský ministr zahraničních věcí Hubert Védrine začal o dominanci americké kultury křičet jen tak. Z nedostatku lepší zábavy. A mimochodem on nekřičel, ale sípal zkrze železnými prsty sevřené hrdlo.


V ruskojazyčné části světa se o tom všem dokonce ani nepřemýšlí. K čemu?! Podle názoru drahých Rusů se to Američanům nepodaří. Proč? No proto! “Protože voni sou bezduchovní!


Bože. Bože, Bože, Bože…


No když chcete o duchovnosti, tak o duchovnosti.


Před několika lety jsem vůlí osudu dostal možnost zúčastnit se hudebního festivalu. Jmenuje se Blossom Festival a jedná se o každoroční festival klasické hudby. Koná se ve státě Ohio a nekoná se v koncertním sále, ale “v přírodě” ve speciálně k tomuto účelu postaveném Blossom Music Center. Blossom Music Center se nachází na hranici národního parku, zhruba padesát kilometrů jižně od Clevelandu. Z ptačího pohledu vypadá takto:


dvere 102 1


Toto je Pavilion s kapacitou téměř šest tisíc posluchačů:


dvere 102 2


Venku na trávu se vejde ještě dalších třináct tisíc, takže posluchačů se schází okolo dvaceti tisíc. Celý ten komplex byl postaven jako letní rezidence Clevelandského symfonického orchestru (The Cleveland Orchestra). Orchestr je považován za jeden z nejlepších na světě (na můj amatérský vkus je – nejlepší), orchestr je to starý, zasloužený, s “tradicemi”, střídají se v něm dirigenti – všechno světové hvězdy – stejně jako hudebníci, no a po zimní sezóně provedené ve vlastním koncertním sále Severance Hall, orchestr v průběhu šesti letních týdnů uvádí sérii koncertů v Blossom Music Center, postaveném koncem šedesátých let minulého již století. Bylo nalezeno unikátní místo s přirozeným akustickým efektem, centrum stavěl známý architekt Peter Van Dijck, ke stavbě byli přizváni odborníci na akustiku, a to, co vzniklo, by se dalo nazvat čarodějnictvím. Z nezvyku to prostě šokuje, sedíš a automaticky očekáváš stejný zvuk jako v sále, ale jen co orchestr začne, zalije valící se hudba vše kolem, zaplňujíc sebou celou úžlabinu, doslova se v hudbě topíš. Jednou, v nějaké lepší budoucnosti, budou hudbu, s výjimkou komorní, hrát pouze takto.


Koncert začíná za soumraku a končí pozdě, za tmy, ale lidé přicházejí zavčas:


dvere 102 3


Místa do Pavilionu stojí $40, na louku – dvacku. Tedy, pro dospělé, děti a mládež do 18 pouští zadarmo. No a tady se lidé shromáždili a čekají na začátek:


dvere 102 4


A zde se již dočkali, poslouchají:


dvere 102 5


Toto je současný šéfdirigent Clevelandského, Franz Welser-Möst:


dvere 102 6


Oficiální zahájení letní sezóny se koná na Den nezávislosti, diváci přicházejí oblečeni v barvách státní vlajky a orchestr vybírá repertoir z něčeho patriotického s povinným přednesem Imperálního Pochodu z Hvězdných válek:


dvere102 7


Když jsem tam byl, hráli čtvrtou symfonii Brahmse a jeho Double Concerto. Popisovat dojmy nebudu, když sedíš v temnotě, nad tebou hvězdy, kolem šeptá doubrava a tu náhle na tebe jako lokomotiva najede Váňa Brahms, to se slovy vypovědět nedá.


A nyní navrhnu vysoce duchovním Rusům, aby sami sobě odpověděli, ale upřímně, dáte dohromady dvacet tisíc lidí, kteří by si chtěli poslechnout Šostakovičův “První koncert pro violoncello a orchestr”? A když bude potřeba poslouchat ne v sále, ale jet nějakých padesát kilometrů za Moskvu? A sedět tam v čistém poli? A když nejde o jeden koncert, ale dvanáct-patnáct v průběhu léta? A Blossomem za léto projde až půl miliónu lidí. A když nejde o jedno léto, ale těch půl miliónu se tam každý rok nabere již téměř celé půl století? Tak jak? Kdo nám to vychází duchovním?


A ještě – celou tuhle ideu někdo vymyslel. Někdo jezdil po státu a hledal “to pravé místo”, někdo hledal dodavatele, někdo vyhlašoval architektonický konkurs, někdo projekt financoval, někdo to všechno dával dohromady a celkově to řídil. Celý ten záměr je zjevně záležitost státní, i když se stát schovával za “sponzory”. A znamená to následující – ve státě existuje vlivná vrstva lidí, které v současné RF nazývají elitou, a tato elita, i když na sebe samozřejmě nezapomíná, má na paměti i lid, nevnímá své postavení jako privilegium, ale jako závazek. Dluh lidu. Dluh, který je třeba vracet. Přitom vracet nejen “pracovními příležitostmi”, ale i takto – hudbou. Vracet tím, co se líbí samotné elitě. Vracet vysokou kulturou, pomyslným “Brahmsem”. A lid to dobře chápe a určitě to cítí. Lid je přeci jako dítě, skromné dítě, je třeba ho občas pochválit, mimoděk pohladit po hlavě, a ne slovy, výrazem tváře ukázat – “no ty jsi ale pašák, koukejme, jaká dobrá hudba se ti líbí!”


A právě tím se Blossom festival liší od takového Salzburgského festivalu, je festivalem hudby ne pro snoby, ale pro lidi. Lidový festival, na kterém dávají lidem hudbu nejvyšší kvality, dávají nejlepší orchestr, dávají nejlepší hudebníky, dávají nejlepší zvuk. A lidé jedou, lidé poslouchají, lidé si s sebou berou děti, ať si také poslechnou.


A protože jsme začali zajímavostí, tak zajímavostí také skončíme. Podívejte se na ty fotografie, vidíte na nich lidi poslouchající hudbu. Ale ve skutečnosti je na těch fotografiích – válka. Válka Ameriky se zbytkem světa. Válka, kterou Amerika vyhrává.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku