Dveře ve zdi – 107: McArthurovo lepení Japonska

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Když už jsme se pustili do Japonska, nebudeme se ho pouštět, ale naopak vetkneme do něj další drápek, přitáhneme si ho k sobě a sami se přitáhneme k němu, soustředíme pohled a zahledíme se na Japonsko pozorněji, je přece zajímavé, co tam bylo a co z toho vzniklo. Jak co se týče kultury, tak co se týče vůbec všeho, kteréžto “vůbec všechno” se celé vejde do pojmu “kultura” a ještě zbude nějaké to volné místo.


No a budeme-li uvažovat v pojmech “bylo/vzniklo”, nikam se nepodějeme od toho, že japonské “vzniklo” se od japonského “bylo” liší podstatně více než se nebe liší od našeho hříšného zemského povrchu.


A nejde jen o to, že celá viditelná vnější slupka současného japonského státu se skládá z přímo či nepřímo převzatých amerických reálií jako jsou politické strany, architektura, uspořádání měst a silniční sítě, televize a film, reklama, systém vzdělávání, vědecké instituce, móda, odívání, golf, bejsbol, pop a komiksy. To hlavní spočívá v něčem jiném – ve výměně podstatně hlubší kulturní “vrstvy”.


Do roku 1945 bylo Japonsko státem, který sice byl schopen postavit bitevní loď nebo ponorku, ovšem sociálně-politicky představovalo Japonsko mimořádně primitivně uspořádanou feudální společnost, kterou bylo možno považovat za monarchii pouze z čistě formálního hlediska, ve skutečnosti bylo Japonsko tím, co jakýsi vtipný jazykospytec nazval “kmotrostátem”.


V Japonsku byl císař, považovaný zcela oficiálně za poloboha vznášejícího se v jakýchsi vyšších sférách a posvěcujícího svou božskou vládou stávající řád věcí, ovšem řád věcí se utvářel takovým způsobem, že ve skutečnosti ve zdánlivě monarchistickém Japonsku všechno ovládala ne aristokracie, ale takzvané Zaibatsu. V nóbl ruské výslovnosti toto slovo zní jako Dzajbacu, kdežto v přízemní japonské realitě se Dzajbacu vyslovuje zlehka jinak, což je jasné, protože pro někoho je Dzajbacu – Dzajbacu, a pro někoho, jak říkají Japonci – Zaibacu. Leč nebudeme vulgární a nebudeme se přít, nýbrž vrátíme se k japonským záležitostem.


Zaibacu je finančně-průmyslový konglomerát mající monopol v té či oné sféře výroby nebo provozu státu. Organizačně bylo každé Zaibacu vystavěno tak, jako vám v ruských reáliích dobře známá “mocenská vertikála”. Každé Zaibacu bylo řízeno jednou konkrétní rodinou (rodinou v přímém smyslu toho slova – táta, máma, syn a dcera) a bylo autonomním podnikem, podobně jako je autonomní ledoborec plavící se po moři. Autonomie se dosahovalo tím, že každé Zaibacu kromě vlastních průmyslových a výrobních kapacit disponovalo i vlastní bankou. A co monopolně chtělo, to monopolně i vyrábělo a samo sebe jak chtělo, tak i monopolně financovalo. No a samozřejmě, jakou cenu na monopolně vyráběnou produkci chtělo, takovou též monopolně určovalo. To není život, to je japonská malina. A malina o to větší, že zákony se “rodin” netýkaly.


Se zákony to v Japonsku vůbec nebylo nic moc. Podle evropských měřítek byla japonská společnost společností nepokrytě barbarskou. A je zcela nepochopitelné (nebo naopak velmi dobře pochopitelné) jakým způsobem Japonci hodlali vybudovat a potom udržet japonské Impérium, když místo toho aby si získávali “hlavy a srdce” svých nových poddaných, dávali průchod svým instinktům, a že je Japonci měli takové, že Asiaté, a zvláště pak žádným mimořádným lidumilstvím se nevyznačující Korejci a Číňané sebou při vzpomínce na starobylou japonskou kulturu pěkně škubnou. Velmi mnohé o Japoncích napoví takovýto detail – poté, co podepsali akt o kapitulaci, se v myšlenkách vcítili do kůže vítěze a uvítali Američany tím, co očekávali v poražených zemích pro sebe – a ještě než noha interventa vstoupila na velkou, bohyní Amaterasu ozářenou, posvátnou japonskou půdu, zorganizovali Japonci několik set (!) veřejných domů k dispozici drahým vítězům. Takový “chléb a sůl” po japonsku. Dělalo se to pro zajištění bezpečnosti Japonek, neboť japonský stát očekával, že vysadivší se Američané začnou okamžitě lovit s pískotem se rozbíhající Japonky a jednu po druhé je znásilňovat. Kromě vytvoření sítě veřejných domů bylo též organizováno rozdávání pilulek s kyanidem draselným, aby se ty Japonky, které si budou přát nebýt zhanobeny, mohly bez meškání odebrat na onen lepší svět. Američané ovšem asiatským dárkem zhrdli a okamžitě veřejné domy rozehnali, ani ne tak z důvodů morálně etických, jako proto, že tato doupata byla semeništěm pohlavních nemocí.


Ovšem morálka sem, morálka tam, ale život je život. A život si žádal, aby se s Japonskem něco udělalo. S Japonskem bojovali, Japonsko porazili a… Co dál?


Celý svět, včetně vás, když uslyší významové spojení slov “Japonsko” a “Amerika”, okamžitě si vzpomene na atomovou bombu. Pak se již tohoto zářivého obrazu zbavit nedokážete, neboť nedokážete přemýšlet o ničem jiném. To nejzajímavější na tom je to, americká propagandistická mašinerie, která by vám mohla, co se týče Japonska, leccos vyprávět, taktéž dává přednost tomu dál za bombu nezacházet. Děje se tak proto, že obraz “Bomby” umožňuje skrýt pod sebou všechnu kvetoucí složitost tehdejších událostí, přitom samy události jsou takového rázu, že pro někoho by mohly být až příliš přitažlivé a naopak, někoho jiného by mohly “polekat”. Ani to, ani ono lovec v žádném případě nepotřebuje. Nechce předčasně kořist vylekat a stejně tak nechce bezděčně lákat ty, kterým není návnada určena.


Co tedy za sebou skrývá japonský jaderný hřib?


Technicky měli Američané před sebou tři úkoly – demilitarizace, demokratizace a decentralizace Japonska.


Tou nejjednodušší z nich se zdála býti demilitarizace, ovšem ve skutečnosti se lehkou stala až po desakralizaci císařské moci. Toho se podařilo dosáhnout tím, že garancemi, které mu poskytli, si Američané koupili jeho “spolupráci” a poté ho McArthur vyslal cestovat po zemi. Japonské “masy” do té doby živého císaře nikdy neviděly, když tu náhle se začal téměř denně objevovat na různých zahájeních, prezentacích a podobných akcích. Božský císař se stal tím, kdo “stříhá pásky”, představil se lidu jako člověk z masa a kostí a klaněl se, klaněl se, klaněl se. Bereme li do úvahy to, že Američané nejenom v teorii, ale i v praxi oddělili církev (šintoismus) od státu, začíná být pochopitelné, v jak mimořádně krátkém čase ztratila stará vláda sakrálnost. To se dělo uvnitř Japonska. Ovšem formální uchování konstituční monarchie Amerika potřebovala nejen pro to, aby císař sloužil jako symbol jednoty národa, ale také pro to, aby svým slovem donutil složit zbraně japonské posádky, roztroušené po nespočetných ostrovech a ostrůvcích Tichého oceánu.


Dnes je velmi těžké si představit rozsah těch událostí, po kapitulaci a ukončení bojových akcí bylo Američany do Japonska přepraveno téměř šest miliónů lidí. Tři milióny vojáků císařské armády a téměř tři miliony civilistů. Japonce dopravené do vlasti prostě vypouštěli na ulici. Úroveň vyspělosti japonské společnosti pěkně ilustruje ten fakt, že bičem se staly tuberkulóza, dizenterie a tyfus. Japonci měli naivně za to, že lidé umírající na tuberkulózu umírají hlady. První co USA udělaly, bylo, že dvakrát provedly všeobecnou vakcinaci obyvatel (více než 80 milionů lidí), čímž okamžitě snížili na polovinu úmrtnost na tuberkulózu a o 90 % úmrtnost na dysenterii a tyfus.


Společenské vědomí Japonců, poté co se setkalo s Američany, okamžitě zažilo kulturní šok. McArthur vydal jemu podřízeným jednotkám rozkaz vyžadující, aby si příslušníci armády USA při vstupu do japonských domů zouvali boty. Z pochopitelných důvodů byla v Japonsku velmi špatná situace s potravinami a vezmeme-li do úvahy, že byl ukončen dovoz zemědělské produkce z Koreje, Číny a jihovýchodní Asie, můžeme situaci s jídlem směle nazvat katastrofickou. A protože “hladovému člověku se velmi těžko vysvětluje, co je to demokracie”, byli Američané nuceni se do tohoto problému pustit. Potravinová pomoc je stála milion dolarů denně. Kulminačního bodu bylo dosaženo v roce 1949, kdy USA vyvezly do Japonska potraviny a léky za 517 milionů dolarů, což byla v té době cifra opravdu vysoká. Kromě toho McArthur organizoval na náklady armády krmení dětí školními snídaněmi, dělo se to s postranním úmyslem přinutit děti chodit do školy, neboť navštěvujíce školu, děti se učí a učit je začali podle nových učebnic. A podle nových učebnic je začali učit i noví učitelé.


K učitelům se vrátíme o něco později a zatím si připomeneme Zaibacu. Šestnáct největších bylo Američany zlikvidováno a dalších dvacet šest rozpuštěno a poté obnoveno v nové podobě. Zvláštní pozornost byla věnována “velké čtyřce” – Mitsui, Mitsubishi, Sumitomo a Yasuda, které ovládaly třetinu průmyslu a polovinu financí Japonska. Fakticky se takto uskutečňovala decentralizace japonského průmyslu prováděná pod pláštíkem boje s monopoly. Nikomu neodpovědné giganty byly rozbity na množství středních a malých firem a společností. Tolik o tom, co se týkalo forem vlastnictví a zájmů poválečného státu. Jenomže Američané nezapomněli ani na ty dole, na ty, co pracují a neřídí. Na základě nové japonské ústavy (kterou sami napsali) USA stvořily japonské odbory. Japonci dostali nejenom organizace pracujících, bránící jejich zájmy a uzavírající kolektivní smlouvy se zaměstnavateli, ale nová ústava jim dávala právo dokonce i na stávky.


No a v tom chumlu okamžitě se objevivších odborových organizací byly i odbory učitelů. A jako ve všech odborových organizacích vedoucí posty v nich zaujali lidé levého smýšlení, rozhodně neučící japonská dítka tomu, že sluníčko Hirohito vychází na východě. A když vezmeme v úvahu, že nejdůležitějšími politickými stranami, jež stanuly v čele politického procesu v zemi, se staly strany liberálů a socialistů, vidíme, že vznikl určitý náklon na levobok, který bylo třeba nějak vyrovnat. A jak to udělat, vymyslel opět McArthur.


Dnes si nejen těžko dovedeme představit velikost tehdejších událostí, ale ani velikost tehdejších lidí. Vemte si například takového McArthura, armádního generála, jenž fakticky vybudoval celý stát, který známe jako současné Japonsko. Ke svému postavení měl vztah jako k misi a na jednáních v americkém Senátu, když vysvětloval proč v té či oné situaci jedná právě takto a ne jinak, řekl – “musíte pochopit, že jsme nuceni jednat s nimi jako s dvanáctiletými dětmi.” Jenže z pohledu politiky se Američané, ocitnuvše se v Japonsku, skutečně ocitli v situaci pozemšťanů na “obydleném ostrově”.


Liberálové nejsou levicová strana, ovšem v Japonsku vznikla situace, kdy jak liberálové, tak socialisté sdíleli zhruba tytéž hodnoty a postavit proti nim nabízející se pravicovou, militaristicky-nacionalistickou stranu nebylo možné, situace vypadala neřešitelně, ale východisko se našlo. A našel ho člověk, zdálo by se k tomu naprosto nepříslušný – McArthur, když navrhl provést pozemkovou reformu. Více než polovina práceschopného obyvatelstva císařského Japonska se zabývala zemědělstvím. A podstatně větší polovina této poloviny (až 70% rolníků) byla buď čeledíny, pacholky, nebo drobnými nájemci, pronajímajícími si půdu u bohatých vlastníků půdy, venkovských “magnátů”. V japonském zemědělství to vypadalo podobně jako v japonském průmyslu s jeho Zaibacu.


McArthur byl jižanem, opravdovým republikánem, zuřivým antikomunistou a velmi nábožným člověkem, za každým druhým slovem vhod i nevhod připomínajícím Boha. Zdálo by se tedy, že jeho sympatie by měly být zcela na straně “skutečných vlastníků”, leč okupační správa, v jejímž čele stál, provedla následující – Američané prakticky sebrali půdu nejenom velkým vlastníkům, ale i těm, kteří při hospodaření na své půdě používali pacholky. Každému hospodářství byl ponechán příděl půdy, který bylo možné obhospodařovat silami majitelovy rodiny, a zbytek byl vykoupen za symbolický peníz a za symbolický peníz předán včerejším pomocným dělníkům a nájemcům. A jelikož inflace okamžitě spolkla platby za výkup, dostali rolníci “šlechtickou” a “kulackou” půdu fakticky bez náhrady. Naráz byla vytvořena celá třída drobných vlastníků, kteří, jak prorocky prohlásil McArthur, “ať už chtějí či nechtějí, ale budou nuceni hájit své zájmy politickými prostředky”.


***


Vzdělání

Starý systém vzdělávání, převzatý Japonci z Pruska, byl nahrazen americkým, který vypadá následovně: 6-3-3-4, šest let základní škola, tři roky nižší střední, tři roky vyšší střední a universita. Co se týče universit, vytvořili Američané stav, kdy je každá japonská prefektura povinna mít minimálně jednu univerzitu.


A protože si povídáme o kultuře jako kultuře, je třeba poznamenat, že americká okupační správa za své prostředky zrestaurovala chrámové komplexy v Nikkó a Kjóto a otevřela muzea, jež byla po dobu války z důvodu nedostatku prostředků zavřena. Ovšem to jsou všechno drobnosti, nejvýznamnějším faktorem ve směně kulturní matrice se stala tvrdě provedená, nehledě na odpor přívrženců japonské tradice, ženská emancipace. V roce 1945 se japonská žena poprvé v dějinách stala rovnou muži.


Žena dostala právo hlasu ve volbách. Žena dostala stejná práva jako muž. Od teď mohla vlastnit nemovitost a mohla se s mužem rozvést ze stejných důvodů jako on s ní, dcery získaly právo dědit stejně jako synové, muž od 18 a žena od 16 se mohli ženit a vdávat, aniž by k tomu potřebovali souhlas rodičů. Prostituce se stala nelegální a současně dostala žena právo na potrat. Abychom si dokázali představit, co to všechno znamenalo v roce 1945, je dobré vědět, že když do ležení americké armády přijížděly ženy vojáků, vyvolávala mezi Japonci senzaci podívaná na muže a ženu držící se na procházce za ruce. A když se líbali, tak to byl málem konec světa.


Ale to bylo dávno, a co bylo, to minulo. K prvním volbám do parlamentu přišly k volebním urnám dvě třetiny japonských žen a 39 poslanců prvního poválečného japonského parlamentu byly osvobozené ženy Východu.


Není těžké povšimnout si, že to, co Američané udělali, když okupovali Japonsko, byla skutečná revoluce shora. Přitom revoluce nepochybně levá.  Stejně tak není těžké povšimnout si toho, že probíhala souběžně s levou revolucí shora, jež v téže době probíhala v Anglii. Rozdíl je jen v tom, že v Anglii revoluci shora prováděl monarcha opírající se o elitu, kdežto v Japonsku byla uskutečněna vnější silou, “okupanty”.


To Japonsko, které znáte, slepili Američané z kousku plastelíny.


Je to dobře nebo špatně? Kdo ví. Podle posledních průzkumů považuje velká část japonských výrostků McDonald’s za staré japonské zařízení, jež se tam i zrodilo, a jako subkultura mládeže v Japonsku kvete a voní sakurou hiphop. Japonci ho, pravda, nazývají hippu hoppu a recitativ mají svůj původní, japonský. Žádnou mimořádnou roli to, mimochodem, nehraje, v neposlední řadě proto, že slova jsou pouze fragmentem hiphopu a při tom fragmentem zdaleka ne nejdůležitějším. Konec konců i sami Američané, když náhodou zaslechnou něco jako anglický text nejnovějšího hiphopového hitu, špatně chápou, o čem to je. A proč.

 

Převzato z ostrova Janiky


Přejít do diskuze k článku