Dveře ve zdi – 110: Sto tisíc sluncí

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Někteří z nás vědí, že skutečnost není uspořádána tak, jak vypráví hlava v televizi a mnozí, i když nevědí, to alespoň tuší. Ale ani ti vědoucí si zdaleka nedokážou představit do jaké míry je skutečnost složitá. Mnohovrstevná. A pro milovníky jednoduchých řešení se problém komplikuje tím, že skutečnost je nejen zašmodrchaná hůře než tisíc gordických uzlů, ale nedá se ani rozetnout. Ani jedním, ba ani tisícem úderů meče.


Pojďte se ještě trochu pohrabat v japonských událostech, stojí to za to. Tím spíše, že zkušenost přestavby japonského státu ze stavu, ve kterém se nacházel v polovině XX. Století, je drahocenná a její rozměr prostě bezprecedentní, když si uvědomíme, že japonský národ, nacházející se ve stavu typickém pro společnost konce XVII. století, skokem přemístili do druhé poloviny století XX. A protože se to dělo ne ve vakuu, ale na naší planetě, tak všechny tyto perturbace se nutně musely dotýkat i zájmů států sousedících s Japonskem, jedním z nichž bylo i Rusko, které se tehdy nazývalo SSSR, což nám umožní rozebrat předmět hovoru i z tohoto aspektu.


A tento aspekt je zajímavý tím, že umožňuje pochopit tu, pro obyčejného člověka nedostupnou, složitost života států.


Tak například atomové bombardování.


Masové vědomí nejen že nechce myslet složitě, ono vůbec není schopné myslet, a proto považuje použití atomových bomb za nesmyslnou krutost, přestože stát (kterýkoliv) zkrátka a dobře neuvažuje v pojmech jako je “krutost” nebo “humanismus”, to i to je jazykem novin, kdežto stát činí to, co činí, řídíce se pouze a jedině kritériem účelnosti. Hlavním, jestli ne jediným účelem je pro stát jeho vlastní přežití. A jestliže stát potřebuje k přežití krutost, bude krutým, a když to bude nutné, bude naopak humánním. Zdálo by se, že je to celkem jednoduché. Ale kdepak, jednoduchost je přeci horší než zlodějina, a zlodějina je z hlediska státu něco jako epidemie moru a léčí se velmi podobně, spoustou dobrých doktorů, jenomže tito nesepisují recepty, nýbrž seznamy rozsudků smrti.


Jenomže dvojakost krutost/humánnost vypadá jen zdánlivě jednoduše, ve skutečnosti je vše podstatně složitější, protože stát může být krutým dovnitř a milým navenek. Dovnitř – železné rukavice, kdežto navenek – dobrota sama. Svým – vyceněné zuby, kdežto cizím – holubice míru. A přitom tentýž stát se může v jediném okamžiku proměnit a náhle být hodným na své a cenit zuby na cizí. A ještě může být holubem jak dovnitř tak i ven. A ještě může být tam i tam – vlkem. A ještě může stát tyto čtyři hypostáze skládat do různých kombinací. A ještě může, jsouce ve skutečnosti vlkem, vydávat se za ovci. Nebo, jsouce ovcí, strašně cenit zuby a řvát beraním hlasem jak na poddané, tak na opravdové vlky, kteří považovali za nutné hrát býložravce a simulovat strach z bečení. No a tak dále.


Kromě toho je důležité ještě něco – je třeba si uvědomit, že stát není vlk, a že stát není holub. Prostě jen hraje tyto role. Před svými i před cizími. Jiná věc je, že někdy stát hraje špatně, nebo si plete role a pak je to pro ty, kdo v tom státě žijí, špatné. A ještě se také stává, že stát zapomíná, že pouze hraje a vžije se do role tak, že začíná upřímně věřit tomu, že je buď vlk, nebo naopak. No a v takovém případě je to pro stát začátek konce.


Jenomže my jsme se zapovídali a zapomněli jsme, že na nás čeká atomová bomba a ta, jak známo, čeká nerada. Takže – holubi “mají zato”, že atomové bombardování bylo nesmyslné, kdežto tehdejší i současní vlci jsou přesvědčeni, že bombami přesvědčili Japonsko o nevyhnutelnosti kapitulace. Ani jedno, ani druhé není správně.


Shození atomových bomb nebylo nesmyslným, protože státy nekonají nesmyslné činy, vždy vychází z nějaké logiky. To se týká i kapitulace. Problém je v tom, že všichni se dívají ne na skutečný obraz událostí, ale na obraz vymyšlený potom, a posteriori. Atomové bombardování bylo důkladně promyšlenou akcí, která sledovala několik cílů najednou. Jenom v novinách se o těch cílech nezmiňovali.


Verzi o podlomení vůle a připravenosti Japonců k odporu rovnou zavrhneme. Jaderný výbuch mohl cosi prodemonstrovat japonskému generálnímu štábu, ale japonskému masovému vědomí ukazoval pouze to, co již vidělo, a vyvolat po dříve uviděném v masovém vědomí šok atomová bomba nemohla. Počínaje březnem 1945 Američané zjistili, že “přesné” údery po infrastruktuře nepřináší požadovaný efekt a přešli k masovým náletům stovek bombardérů, bombardujíce japonská města “plošně”. A vnější, “psychologický” efekt této taktiky se od následků atomového výbuchu ničím nelišil.


Toto je všem známá fotografie Hirošimy:


1 hiroshima_bombing_enola_gay


A zde je fotografie stejně velkého města Šizuoka po náletu 137 bombardérů B-29 dne 19.června 1945.


2 Shizuoka_following_United_States_air_raids


V Hirošimě sice zahynulo více lidí než v Šizuoce, ale to se nepovažovalo za výhodu, neboť se mělo za to (a to platí i dnes), že je výhodnější vytvořit bombardovanému státu problém spočívající ve starosti o lidi bez přístřeší a bez prostředků k existenci, nemluvě o tom, že v průběhu náletu na Tokio v noci z 9. na 10. března byla způsobena škoda podstatně větší a zahynulo více lidí než v Hirošimě – přibližně sto tisíc. Jinými slovy, z hlediska obyčejného Japonce, rozdíl byl pouze v počtu letadel na obloze, rozsah zkázy na zemi se z jeho pohledu ničím nelišil. Pro pozorovatele následky jak jaderného výbuchu, tak masového náletu klasických bombardérů vypadaly stejně, a proto počítat s tím, že jaderné bombardování vyvolá šok ve společenském vědomí, bylo nesmyslné a také s tím nikdo nepočítal. Ještě jednou zopakuji, japonskému generálnímu štábu byl rozdíl jasný, ale jak ukázaly další události, nebyl to generální štáb, kdo rozhodoval o tom, zda pokračovat v odporu či nikoliv.


Leč bombu přesto nechali vybuchnout. A když rozsvěcují hvězdy, tak proto, že to někdo potřebuje, není-liž pravda? Tak proč ji tedy vybuchli? No, aby ukázali, že vůbec existuje, to je jasné. Aby ji vyzkoušeli v praxi, když už je pro to záminka, to je také jasné. Aby učinili japonskou “soldatesku” povolnější, to také. Aby co nejvíc “zkrátili válku”, dokud si na ní nestihli ohřát svou polívčičku “anglo-francouzi” – to také. Jakou skvělou věcí byla ta atomová bomba, kolik problémů umožnila řešit najednou! A vždyť existuje i taková verze, že bomba bouchla proto, že s ní Američané hrozili Stalinovi. No a já se domnívám, že tento důvod byl v dlouhé řadě dalších důvodů tím hlavním. Jenomže Američané ne “hrozili”, ale – “demonstrovali”, a demonstrovali ne člověku, ne Stalinovi, ale jeden stát – USA, demonstroval druhému státu – SSSR.


Abychom pochopili, co konkrétně demonstrovali a proč to demonstrovali, je zapotřebí udělat malou odbočku.


Představte si v duchu Kanadu.


Proč právě Kanadu? Protože Kanada je velmi ilustrativní v jedné věci, umožňuje pochopit, čím se skutečnost liší od iluzí existujících v našich hlavách. Kanada okamžitě se zjevující v našich hlavách vypadá takto:


3 lj_canada_map


Velký stát, že? To není žádná legrace, podle velikosti jde o druhý největší stát na světě. To ovšem platí pouze na mapě. Kterýkoliv stát, to není jednou barvou vybarvené místo na mapě, ale – lidé. Nejsou lidé, není stát. Někdy se sice, pravda, stává, že lidé jsou a stát stejně není, ale my se teď nebavíme o krajnostech. V našem případě jsou lidé a stát na místě. Na místě Kanady, jasná zpráva. Jenomže ve skutečnosti vypadá stát Kanada takto:


4 lj_canada_population_density_a


Ve skutečné skutečnosti je Kanada toto souostroví vzájemně nesouvislých ostrovů. A ve skutečné skutečnosti právě takto vypadá kterýkoliv jiný stát. Kanadu jsem jako příklad uvedl proto, protože je to příklad ilustrativní díky velké rozloze a nevelkému počtu ostrovů. A také proto, že je velmi dobře vidět, jak jednoduché by bylo přestřihnout tenké nitky komunikací spojující kanadské ostrovy do jednotného celku.


Takže podívejte, v obraze Druhé světové války nic nepochopíme, nebudeme-li mít na paměti tu skutečnost (skutečnou, samozřejmě), že hlavním bojištěm byl pro USA Pacifik, kdežto to, co Evropané považují za hlavní bojiště, bylo pro Američany svého druhu “druhou frontou”, nebo také zastíracím manévrem. Odvádějícím pozornost od z jejich hlediska hlavní válečné trofeje – úmoří Tichého oceánu.


A Hirošima-Nagasaki ukázaly SSSR (a ukázaly velmi přesvědčivě), že v případě, kdyby porušil Jaltské dohody a pokusil se přenést těžiště na Dálný východ, odříznou Dálný východ spolu s Východní Sibiří. A stačit na to bude jediný bombardér.


A nepředváděli to Stalinovi. Stalin nic porušovat nehodlal. Demonstrace Bomby byla provedena pro ten případ, kdyby SSSR “nezvládl sám sebe”. S člověkem, dokonce i když se jmenuje Stalin, se může přihodit ledacos a zaměnit ho může leckdo a tomu se může v hlavě zrodit leccos, no a pro takový případ vzplálo nad Hirošimou sto tisíc sluncí.


Jestliže na dnešní realitu pohlédneme z tohoto úhlu pohledu, okamžitě uvidíme analogii tehdejších událostí.


Současnou Čínu Američané pevně “obkládají” ze všech stran z týchž důvodů a vůbec ne proto, že je děsí hypotetická čínská hrozba.  Čína zabírá niku, která jí perfektně vyhovuje a sama na rožeň v žádném případě nepoleze. Jenomže to platí – dnes. A co bude zítra, to nikdo neví a pro ten případ, že by Čína v budoucnu “nezvládla sama sebe” a projevila v současnosti nepřítomné ambice, jsou prováděny přípravy.


Normální státy se nepřipravují pouze k tomu, co se bude dít zítra, ale i k tomu co by se mohlo stát. Protože až se to stane – bude pozdě se připravovat.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku