Dveře ve zdi – 30

Reklama


Únor 20, 2012

bílí


Ponechme důvěru důvěrou, reakcionáře reakcionáři, Francouze Francouzi, a pátý bod pátým bodem, daleko zajímavější je šestý bod, proto se k němu pojďme vrátit.


Věc se má tak: V červenci roku 1918 Sovětské Rusko Leninovými ústy deklarovalo válečný stav s Dohodou. Reakce v podobě "intervence" následovala velmi rychle. Uvozovky jsou zde zcela na místě. Nehledě na to, že sami "spojenci" svoje jednání nazvali intervencí a sebe – interventy. Ve skutečnosti nazývat intervencí to, co se odehrávalo, by bylo určitým zveličením, přinejmenším vzhledem k rozsahu celé operace. Dohoda doslova nemohla popadnout dech vzhledem k nedostatku živé síly na Západní frontě a titíž Francouzi v polovině roku 1918 zoufale ječeli, požadujíce, aby USA posílaly do Francie i nevycvičené vojáky (Američané, vstoupivší do války před rokem, posílali do Evropy vojáky mající za sebou osmiměsíční přípravu, avšak v polovině 18. roku to Francouzům přestalo vyhovovat). Takže podle měřítek Západní fronty počet posílaných do Ruska "interventů" byl prostě nicotným. S jednou, pravda, výjimkou, ke které se vrátíme o něco později.


To, že Dohoda bude muset, co se týče Ruska, něco podniknout, bylo jasné již v dubnu roku 1918, kdy Němci, přepravujíce svá vojska na Západ po podepsání míru v Brestu-Litevském, neopomněli část jich přesunout i do Finska. Což jim umožňovalo kdykoliv odříznout Murmansk a Archangelsk od centrálního Ruska. A protože nikdo nevěděl, jak dlouho ještě bude válka trvat, a vzhledem k tomu, že nikomu nebylo známo, zda se bolševici udrží (a to nedovolovalo uhasnout slabé naději na obnovení "východní fronty"), potřebovali Němci tento na severu zavěšený "Damoklův meč" jako další možnost nátlaku na bolševiky. Proto první kroky "interventů" směřovaly k eliminaci této hrozby. Později, jak se rozvíjela občanská válka v Rusku, se "interventi" objevili i v jiných, z jejich hlediska klíčových, místech, jako například Angličané v Baku "za účelem ochrany naftových polí".


A teď se podívejte, máme "čtrnáct bodů prezidenta Wilsona" a mezi nimi i šestý bod týkající se "odchodu všech cizích vojsk z území Ruska". Tento bod zůstává v nezměněné podobě v průběhu půldruhého roku a nakonec je schválen ve Versailles. Ovšem maloměšťák, čtoucí v novinách slovo za slovem tento bod, nechápe, že původně šla řeč o jednom, a potom bod znamenal cosi úplně jiného, při zachování své původní formy. Když v lednu roku 1918 president Wilson tento bod vyhlásil, na území Ruska nebyla, kromě německých, žádná cizí vojska, takže řeč byla právě o nich. Ale v polovině roku 1919 řeč už nebyla o Němcích, ale o vojskách samotné Dohody, o "interventech".


Diplomaticky byla tato finta provedena virtuózně. Ale k čemu byla zapotřebí? Když v říjnu 1918 strany (USA na jedné a Britské impérium a Francie na druhé) uzavřely úmluvu o poválečném přebudování světa, uzavřely jí ústně. A Pařížská konference se protahovala tak dlouho proto, protože Francie dané slovo nehodlala dodržet. Proto z Paříže odjížděl Lloyd George i Wilson, a pak se tam opět vraceli, proto se přihodil atentát na Clemenceaua, po kterém se s ním dalo konečně trochu mluvit.


S Angličany to bylo jinak.


Angličany je zvykem pokládat za prohnané cyniky a pokrytce. Ovšem, nehledě na tyto jim (stejně jako mnohým jiným) vlastní nedostatky, Angličané budou jediní, kdo bude držet dané slovo, oni jediní budou dodržovat jistou tajnou dohodu, byť uzavřenou pouze ústně. "Obraz" vytvořený jimi pro vnější použití, obraz gentlemana, je zároveň jejich názorem na sebe sama, a už pro to jsou nuceni obrazu "odpovídat". Kromě toho, vzhledem k mnohasetletým zkušenostem, nemohou nevědět, že reputace gentlemana držícího dané slovo je vždy výhodná.


Takže, když v říjnu 18. roku Američané (zatím jen ústně) požadovali odchod všech vojsk z území Ruska, Angličané souhlasili. A nechystali se, na rozdíl od Francouzů, své slovo porušit. Ovšem nebyli by to Angličané, kdyby nezkusili následující trik – sami odcházejíce, vypustili do ohrady svého bojového psa – Japonsko.


A právě tato okolnost donutila Američany ponechat bod šest mezi svými požadavky, neupřesňujíce, kdo konkrétně má odejít. Bod znamenal odchod z Ruska "všech", tj. nejenom samotných Američanů, nejenom Angličanů, Francouzů, Italů, Řeků, Srbů a Číňanů, ale i všech ostatních, včetně Japonců a Bašibozuků.


Nyní tedy o té výjimce mezi "interventy".


Američané, vstoupivše do arény za První světové války, okamžitě předvedli záviděníhodnou úroveň chápání pravidel Hry. Podle všeho předvídali možné odvetné kroky ze strany Britského Impéria. Jedině tak se dá objasnit jejich iniciativa k vytvoření "mnohonárodostních sil", které se vysadily na Dálném východě. Samy USA prozíravě navrhly Japoncům účast v těchto silách a určily velikost japonského kontingentu na 7 000 mužů. Japonci souhlasili, jenomže když se vysadili ve Vladivostoku, ukázalo se, že jich dorazilo ne sedm, ale devět tisíc, a nejhorší na tom bylo, že se odmítli podřídit jednotnému velení a začali provádět to, čemu se současným jazykem říká "eskalace". Za krátký čas, kdy počet Japonců dosáhl 70 000 mužů, si Američané uvědomili, že sedí na sudu s prachem, a že stačí škrtnout zápalkou a bude následovat výbuch.


Původně, když v roce 1918 Dohoda započala "intervencí" v Rusku, sledovala následující cíle – nedopustit, aby do rukou Němců padly sklady s vojenským materiálem, který dodali "spojenci" do Ruska, vyvézt z Ruska "Československé legie" a vzkřísit "východní frontu". Na konci roku 1918 žádný z těchto cílů již nebyl aktuální a další pobyt "interventů" v Rusku vyžadoval propagandistické krytí. Tak na svět přišla "bolševická hrozba". Bojem s tímto strašidlem se ospravedlňoval pokračující pobyt sil "spojenců" v Rusku. Ti však ani tak nebojovali s "bolševizmem", jako spíše ostražitě hlídali jeden druhého, kolíkujíce jako zlatokopové Jacka Londona hranice svých "zájmů". To bylo pochopitelné a z hlediska hráčů dokonce přípustné, jenomže brzy se ukázalo, že to, co dělají Japonci nelze objasnit bojem s bolševiky – Japonsko horečnatě budovalo nárazníkový stát mezi sebou a Ruskem, což kategoricky odporovalo americkým zájmům. (Poznamenám, že tento stav trvá i dnes. Americkým zájmům neodpovídá jakékoliv narušení rovnováhy sil na Dálném východě.)


Tím se vysvětluje i příčina americké tvrdohlavosti. Američané se "zašprajcovali" a nepovolili, dokud ve Versailles nedosáhli svého. A nebylo to jednoduché, Angličané, v zákulisí podporujíce Japonsko, se snažili donutit Američany vést současně dvě "diplomatické bitvy", jednu v Evropě a druhou na Dálném východě, a dělali to proto, aby Amerika z Evropy "odešla". Úplně stejnou hru hráli Angličané také po Druhé světové, když se snažili donutit Američany, aby se "rozdvojili" mezi Evropou a Čínou. Ovšem jestli v prvním případě Anglie vystrkovala Američany z Evropy, tak v druhém naopak, bojíce se, že Amerika odejde z Evropy, dělala vše pro to, aby Američané "unavíce se", opustili Čínu a přenesli celou svou váhu na tu nohu, kterou stáli v Evropě.


No a tehdy, ve Versailles, měli Američané zájem na tom, aby Rusku "dali pokoj" a svého cíle dosáhli. A "dát mu pokoj" kromě jiného znamenalo ukončení "vměšování se do vnitřních záležitostí", což ale znamenalo zastavení pomoci "bílé věci". Obdivovatelé "bílého hnutí" by měli Ameriku a Američany nenávidět černou nenávistí. Vždyť to kvůli nim Rusko zapomnělo "křupot francouzkého loupáčku".


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku