Všichni to známe, osud si hraje s člověkem, a člověk, aby si to morálně vykompenzoval, hraje na různé dechové nástroje. Někdo píská na píšťalku, jiný hraje na flétničku, a jsou i tací co dokážou zahrát i celkem složité melodie na flétny z vodovodních trubek. V takovém případě je nejdůležitější dostatečný objem plic. Ale kam všude se tito pištci podějí, když na ně zapíská osud.
Ale někdy osud na člověka nepíská, ale hraje si s ním. Výsledkem může být leccos. S člověkem, samozřejmě, ne s osudem. Osud nikdy neprohrává.
S lidmi, se kterými si osud hraje, je to jinak. Ti častěji prohrávají, i když se stává, že vyhrají. Záleží jak má kdo štěstí.
Se strýčkem to vypadalo bledě. Zatčení v Singapuru i v Hongkongu prováděla místní koloniální policie a místním vedením, konkrétně guvernérem Hongkongu, bylo to považováno za rutinní, nepříliš závažnou věc. Zpočátku guvernér ani nepovažoval za nutné informovat o tom Londýn. Všelijakých strýčků bylo v kolonii i tak dost, úřadům byl na nic, a protože žádný zločin na území kolonie spáchat nestihl, a jediné, co se mu dalo oficiálně klást za vinu, byla absence dokumentů a z toho vyplývající nelegálnost pobytu v Hongkongu. Takže bylo rozhodnuto ho deportovat.
Ale tady se to nějak zadrhlo. Deportovat strýčka nebyl problém, ale okamžitě vyvstala otázka – když deportovat, tak kam? Dokumenty Ho neměl a při předběžných výsleších kategoricky popřel, že by byl Nguyenem Patriotem. Prohlásil, že se jmenuje Song Man Čo a že je národností Číňan. Kromě toho prohlásil, že je nacionalistou a popřel jakékoliv spojení s komunisty. Pokusil se popřít i jakoukoliv souvislost s Ducrua-Lefrankem, tu mu ovšem prokázali pomocí dopisu se zpáteční adresou nalezeného u Ducrua a podepsaného Ho.
Strýček propadl panice, když v tom, jako blesk z čistého nebe, dorazila pomoc ze strany člověka, jenž se v právnických kličkách vyznal daleko lépe, než on. Ten člověk se jmenoval Frank Loesby, byl to Angličan a zároveň místní hongkongský advokát. Jak se o případu dověděl, nebo jak se dověděl o existenci strýčka, není známo. Jsou uváděny nejrůznější, vzájemně se vylučující verze. Říká se (dnes), že byl s Ho spojen společným členstvím v International Red Aid (oddělení této organizace, jež se nacházelo v Sovětském Rusku, bylo vedeno známou Jelenou Stasovovou, nazývalo se Mezinárodní organizace pomoci bojovníkům revoluce a zabývalo se poskytováním právní a materiální pomoci revolucionářům, kteří se dostali do problémů se zákonem). Je-li to pravda, nikdo neví, ale ať už to bylo jakkoliv, spadlý z nebe Loesby prohlásil, že bude před soudem zastupovat zájmy strýčka Ho, nebo Čo.
A pustil se do toho zostra. Což bylo vyvoláno tím, že přání, aby byl vydán právě jí, vyjádřila Francouzská republika. Hongkongské úřady si s ulehčením oddechly, bylo jim naprosto jedno, kam a komu střelit “Číňana Čo”, tak proč ne Francouzům. Takže Loesby se objevil právě včas, a když se objevil, první, co udělal, bylo to, že přesvědčil soud, že se jedná o politickou kauzu, a že, podle v té době platných smluv, si Britské Impérium a Francie vzájemně vydávají pouze kriminální zločince, nikoliv lidi pronásledované z politických důvodů.
V této etapě se do věci zamíchal francouzský konzul v Hongkongu, zajímající se o to, kdy a hlavně kam budou deportováni Nguyen Patriot a Laj Sam (ta dívenka, která tak nevčas navštívila v noci strýčka, chuděrka seděla ve stejné vazební věznici). Hongkongský guvernér pochopil, že té mrzuté a otravné věci s “kominternovským agentem” se dostává nepatřičné publicity a uznal za nutné informovat o situaci Londýn. Dodržujíc subordinaci, poslal depeši do Colonial Office, tedy na Ministerstvo kolonií, a navrhl, že nejlepším řešením problému by bylo propustit ten páreček a nařídit mu opustit teritorium kolonie do sedmi dnů. A dál ať si dělají, co chtějí.
Zda měl Loesby nějaký vztah ke Kominterně není známo, ale zatímco se jako bengálský tygr pustil do obhajoby budoucího vietnamského prezidenta, přidaly se k jeho úsilí kominternovské noviny v Evropě, které začaly o procesu referovat, z příslušného hlediska, samozřejmě.
A tady udělali Francouzi chybu. Jules Cambon, francouzský velvyslanec v Londýně, vystoupil s prohlášením, že Francie je situací mimořádně znepokojena vzhledem k tomu, že Nguyen Patriot představuje hrozbu mezinárodních rozměrů a že Francouzi očekávají jeho vypovězení do Indočíny, kde se jím spáchanými zločiny bude zabývat generální guvernér. Protože Cambon byl velvyslancem a diplomacie je doménou Foreign Office, o Nguyenovi Patriotovi se tím pádem dověděli i tam. Když se dověděli, tak si vzpomněli, a když si vzpomněli, podivili se. A když se dodivili, zaradovali se.
Do této chvíle, vše co se dělo okolo Nguyena nepřipadalo Angličanům příliš důležité. Z jejich úhlu pohledu to byla malinká hra malinkými figurkami s nepatrnými sázkami. Ovšem když se do hry na úrovni velvyslanců zapojila Francie, Anglie si uvědomila, že drží v rukou špendlík, kterým může velmi bolestivě píchat, a zdaleka ne jen do galské domýšlivosti.
“Kdo by to byl řekl …”, pomysleli si v Londýně, ” jak je vidět, podcenili jsme tě, Nguyene, vyhnali jsme tě tehdy jako obtížný hmyz, a podívejme se, jak si vyrostl, jak jsi ty Francouze dokázal naštvat, podívejme, jaký jsi … pašák.”
Jak se ukázalo, Nguyen nebyl jenom Patriotem a navíc ještě pašákem. Vzhledem k tomu, že se vůlí osudu ocitl v gravitačním poli dvou imperiálních struktur, a konkrétně Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva kolonií, stal se platidlem také uvnitř anglické politiky, protože, jak známo, ministerstva jsou vždy soupeři. Nguyen nabral svou cenu.
Čím více ho Francouzi chtěli, tím cennější se stával v očích Angličanů, a čím více rostla jeho cena v Anglii, tím více ho chtěla Francie. Z pěšce vyrobeného Američany, udělali Angličané a Francouzi rukou společnou a nerozdílnou (k užitku však nikoliv vzájemnému) koně. A kůň na šachovnici táhne jinak než pěšec.
Podívejte se, jak s ním táhlo Britské Impérium.
Hongkongský guvernér, řídě se instrukcemi obdrženými z Foreign Offce, začal proceduru vydání Nguyena Patriota do Indočíny. Loesby, hájící zájmy klienta, okamžitě naťukal odvolání k Nejvyššímu soudu Hongkongu. Po několik týdnů trvajícím projednávání jednání skončilo bez výsledku a vrátilo se do výchozího bodu, ale zato byla rozhodnutím Nejvyššího soudu osvobozena Laj Sam. Vyvedli ji za bránu věznice a řekli jí, že je volná, a že může jít, kam chce.
Nguyen zůstal sedět. Ovšem jeho osud již nyní ani v nejmenším nezávisel na rozhodnutí hongkongských úřadů, protože Loesby podal odvolání, tentokrát ne k soudním orgánům, ale podstatně výš – k Privy Council. Poradit mu tento postup mohl pouze velmi dobře informovaný a velmi vlivný člověk. Privy Council je totiž jakýsi nadstátní orgán řízení státu, v podstatě Tajná rada monarchy, poskytující mu odborné rady ke všelikým ožehavým otázkám. Privy Council je těžké přecenit. Kromě jiného také proto, že tajnými rádci se automaticky stávají členové vládnoucího Kabinetu.
Odvolání jsou Tajnou Radou projednávána podle pořadníku a předem bylo jasné, že případ, týkající se sedícího v hongkongské base Nguyena, přijde na řadu až za několik měsíců. Loesby dosáhl toho, že Nguyena na tu dobu přemístili z cely do nemocnice, údajně kvůli tuberkulóze propuknuvší u vězně. Nguyen sice nevypadal nemocně, ale na Loesbyho radu se tak tvářil a tak se dostal do nemocnice (nikoliv vězeňské). A protože podal oficiální žalobu na to, že jeho zdraví utrpělo újmu, krmili ho v nemocnici jídlem z blízké restaurace. Času měl dost i ve vězení, ale teď k tomu přibyl ještě i komfort a Nguyen, který bez psaní nemohl existovat, začal psát další nesmrtelné dílo, tentokrát filosofický traktát. Traktát, mimochodem, psal anglicky.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Převzato z ostrova Janiky
