Červen 15, 2012
Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Necháme ne chvíli strýčka být, ať si filosofuje, a my se zatím budeme zabývat něčím jiným. Ale zabývat se tím budeme k věci, protože kdybychom si nevyjasnili některé skutečnosti, těžko bychom chápali to, co bude následovat.
Například, masové vědomí není schopno pochopit účel takzvaných “mezinárodních organizací”. Jedním z důvodů je to, že masové vědomí nemůže něco “chápat”, může pouze něco “cítit” a z toho důvodu řečník, obracející se k davu, obrací se ne k rozumu, ale k pocitům a emocím. Kdežto proces čtení vyžaduje jakousi vnitřní osamocenost, a právě proto psaným textem lze působit na rozum, na každému, v té či oné míře, vlastní racionalitu.
A racionalita to je to, co nám může pomoci, když už ne pochopit celý kouzelnický trik, tak pochopit alespoň princip na kterém je postaven. Vezměme takové staré, dnes již z módy vyšlé kouzlo, které se jmenuje “Kominterna”.
Byly doby, kdy toto kouzlo předváděli na všech světových pódiích dokonce častěji, než nám dnes ukazují trik “Al Kaida”, který nahradil již omrzevší “Globalizaci” a “Transnacionální korporace” (pamatujete si na ně?). Zlověstná Kominterna byla považována za něco neskutečně mocného. Za cosi stojícího nejenom mimo státy, ale stojícího dokonce nad státy. A v boji s touto tajnou silou státy byly nuceny uzavírat spojenectví s jinými státy, aby mohly čelit jiným státům, kterým Kominterna vyjadřovala demonstrativně (to je důležité) podporu.
A v tomto šlechetném boji dobra se zlem se mezi spojenci na straně dobra ocitly nejrůznější státy, které, kromě tohoto boje, neměly vůbec nic společného.
Už jen tento fakt vyvolává určité myšlenky, ale nebudeme se jimi zdržovat, neomezíme se na narážky, ale pustíme se do faktů.
Takže máme stát, Francii. V tom státě žije spořádaný občan jménem Josef Ducrua. Národností je Francouz. A jeho matka i otec jsou také Francouzi. A jeho žena je Francouzka. A jeho malé děti, ať už chtějí či nechtějí, jsou také Francouzi. Ten člověk má kromě pravého ještě i padělaný pas. A ten padělaný pas je také pasem občana Francie. A jméno v tom padělaném pasu je sice falešné ale dokonale francouzské – Serge Lefranc.
A potom dvakrát, nebo třikrát, nebo čtyřikrát je ten Francouz chycen na druhé polokouli, kde vytváří nelegální organizace v BRITSKÉM Malajsku.
Ještě jednou – francouzský občan provádí podvratnou činnost uvnitř Britského Impéria a je chycen při činu.
Co musí ve skutečnosti následovat je každému jasné – demarše, nóty, protesty, odvolání velvyslanců, uzavření konzulátů, “zostření dvoustranných vztahů” a pro pobavení články v novinách, demonstrace organizované mládežnickými organizacemi a vrhání kalamářů na cizí velvyslanectví. “Život bije kladivem.” S vdechem, výdechem, rozmachem.
Tedy ve skutečnosti.
My ale žijeme ve světě, ve kterém je pro stát hračkou vyměnit jednu skutečnost za jinou. K tomu mu stačí pouze vyslovit kouzelné zaklínadlo – “Kominterna”. A tak ho bez zakoktání vysloví.
A tu se v okamžení jedna skutečnost vymění za jinou. A v té nové skutečnosti kamsi odplyne Francie s Francouzi, Francouzkami a pasy, a zůstane pouze paprskem reflektoru nasvícený, překvapeně mžourající vrah, diversant a špión. “Chyťte Kominternovce!” A všichni sborem nadšeně běží lovit, jako zajíc prchajícího “agenta Kominterny” a většinou ho uloví. “Potom ženicha chytili a dlouho bili.”
Pohodlné, není-liž pravda.
Přitom pohodlné to je nejenom pro Francouzskou republiku, ale i pro Britské Impérium, protože jestliže jsou v Kominterně občané Francie, je tam také spousta poddaných britské koruny. I němečtí občané tam jsou. I američtí. I občané SSSR, a co jste si mysleli. Je tam místo pro Indy, Číňany a jak se zdá, také pro Vietnamce. A zvednuvše nad hlavu líbivá hesla, ve skutečnosti dělají to, co dělal v Malajsku Ducrua – škodí. Svinčík dělají všichni, a ty bobky dělají ne u sebe, ale jeden u druhého. “Mezinárodní organizace” to je něco jako banka, do které se místo vkladů ukládají podrazy, a když je zapotřebí, tak se z účtu vyberou a použijí. A to, co zbyde, se tam zase vrátí zpátky. “Ať si poleží.” Do příště. Vklad se nekazí, kvalita se nezhoršuje, a při tom ještě nabíhají procenta. Praktické, nezdá se vám?
A skutečně důležité je pouze to, kdo v daný konkrétní moment tu banku ovládá. Který stát. A takoví hlavní “akcionáři” jsou obvykle tři, čtyři a právě oni se perou o vliv, a drobnému střadateli není do vlivu, pro něj je důležité, aby banka nezkrachovala, drobný střadatel je maličký, a jeho bobky také.
Mimochodem, “organizace” může být i jedním člověkem. “Cecilem Rhodesem” nebo “Rothschildem”.
Británie i Německo provádějí koloniální “expanzi” v Africe, což nevyhnutelně vede ke “střetu zájmů”. Střet zájmů států znamená válku. Ovšem ani Británie, ani Německo nemají zájem na horké válce, a už vůbec ne kvůli nějakému “Pobřeží koster”. A tehdy se na světě objevuje odvážný samotář nebo divoký dobrodruh (záleží na novinářích, jak to podají), který se vydá na své vlastní triko “rozšiřovat horizonty”. S dobrodruhem se okamžitě spojí soukromý bankéř, který ho vybaví vším potřebným, samozřejmě za své vlastní peníze (zajímavé, že se dosud vyskytují lidé, kteří těmto pohádkám Matky husy věří). A potom odvážný dobrodruh kolíkuje parcelu za parcelou, korumpuje místní náčelníky, tráví studně, pohybuje se k východu (nebo západu) dokud nenarazí na “dobrodruha” úplně stejného jako je on sám. Načež si ti dva začnou vyjasňovat vztahy.
V reálné skutečnosti si vztahy vyjasňují Británie a Německo, ale ve skutečnosti stvořené na novinami oblepeném jevišti světového divadélka, se kdesi v Africe perou dva soukromníci. Dva muži, nafouknutí do takové velikosti, že za každého z nich se schová po Impériu. Cecil Rhodes se pere s Carlem Petersem. A nepotřebujete žádné protestní nóty a diplomatické demarše. Jaké by asi mohly být diplomatické demarše mezi dvěma soukromníky?
Chytré.
Skoro stejně chytré jako v tom příběhu, o který se zajímáme. Pojďme se k němu tedy vrátit, vyrušíme strýčka, už si dost poležel, je odpočatý.
Takže, celá věc byla nyní v rukou Tajné Rady. Osud Nguyena Patriota závisel na tom, jak rozhodne. Určitě se bál a byl nervózní. Kdyby ale věděl, jak vypadá situace, nervozita by zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.
Francouzi, vidíce, kam se situace vyvíjí, pochopili, že to přehnali, a ještě před projednáváním případu Tajnou Radou, zkusili o něco ustoupit. Nový velvyslanec Francie v Londýně Jacques Truel prohlásil, že, přestože francouzská vláda má k dispozici nezvratné důkazy o účastenství Nguyena Patriota na krvavých nepokojích v Indočíně, a přestože byl vládou Annamu Nguyen odsouzen k smrti, přesto v případě vydání zaručuje nepředpojatý soud i to, že nebude odsouzen k absolutnímu trestu. Ale stejně se Truel neudržel a dodal, že vydání bude především v anglickém zájmu, protože Nguyen byl údajně spojkou Malajských ilegálů. Čímž jenom upevnil anglickou stranu v názoru, že pro Francouze je Nguyen – figura. Místo toho aby jeho hodnotu v očích Angličanů snížili, dosáhli Francouzi efektu zcela opačného.
Což se projevilo tím, že hájením zájmů kolonie Honkong před Tajnou Radou byl pověřen Stafford Cripps.
Abychom chápali, o čem je řeč, budeme muset opět poněkud odbočit.
Když říkají (obyčejně plačtivým tónem), že po rozpadu SSSR začal Západ přepisovat Dějiny, tak stejně nechápou, že Dějiny se přepisují nejenom v té části týkající se Druhé světové války. Když už se pouštíte do přepisování nějakého fragmentu Dějin, nutně budete muset překrucovat i sousedící kousky mozaiky, jinak tam ten nový kousek prostě nenacpete. A to nemluvím o zlém úmyslu, kdy jsou ty či ony osobnosti (například House) úmyslně a důkladně z Dějin odstraňovány. A jednou z takových osobností je i objevivší se v našem příběhu člověk, který se jmenoval Stafford Cripps.
Byl to člověk vynikajícího původu, kterému se dostalo skvělého vzdělání a, což je také důležité, osobně velmi bohatý, který se přes to přeze všechno stal politikem krajně levicovým. V okamžiku, kdy předstoupil před Tajnou Radu, zaujímal v hierarchii Labour Party třetí místo.
Hned následující rok po námi popisovaných událostech založil takzvanou Socialistickou Ligu. V roce 1936 byl jedním ze zakladatelů Jednotné Fronty, což byl pokus sjednotit levé křídlo labouristů, nezávislé socialisty a Komunistickou stranu Anglie do jedné strany schopné čelit konzervativcům. Jelikož však vytvoření nové strany by učinilo Labour Party zbytečnou, vedení labouristů vyloučilo Crippse ze strany. Založil populární noviny (dnes je to týdeník) Tribune. V roce 1940 byl vyslán do Moskvy jako velvyslanec Britského Imperia v SSSR, neboť se mělo za to, že pokud někdo je schopen najít společný jazyk se Stalinem, je to Cripps. V roce 1942 se vrátil do Londýna a stal se členem takzvané Válečné (nebo také Malé) vlády. Tam ostře kritizoval Churchilla za jeho vnitrostátní politiku. Na rozdíl od dnešní verze Dějin se ve skutečnosti od určitého okamžiku nedařilo Churchillovi zvládat ani ty jemu příslušející “reprezentační” povinnosti a v Buckinghamském paláci přemýšleli o jeho výměně. Kandidátem přicházejícím do úvahy byl právě Cripps. Jedním z důvodů, proč to Churchill ustál, byly jeho výborné osobní vztahy s Rooseveltem. Osobní vztahy znamenají v politice velmi mnoho. Po zralé úvaze bylo rozhodnuto, že nekompromisní, suchý a ironický Cripps by nebyl dobrou “tváří Impéria”.
(I když opravdový Politik si nemůže dovolit to potěšení, aby jeho osobní sympatie nebo antipatie ovlivňovaly jím přijímaná rozhodnutí, ovšem politici jsou také jenom lidé a když s vaším partnerem máte dobré vztahy, tak to minimálně umožňuje nerozptylovat se překonáváním nějakých vnitřních záporných emocí. Řekněme takový Chruščov a Kennedy se jeden druhému strašně nelíbili. Byli natolik různými lidmi, že nemohli najít žádné společné body. Opačný příklad – Nixon a Brežněv si byli v osobnostní rovině vzájemně sympatičtí a i z tohoto důvodu dokázali vyřešit nejednu výbušnou situaci.)
Poté, co bylo rozhodnuto ponechat Churchilla premiérem, Crippsovo setrvání v Malém Kabinetu nebylo nadále vhodné a tak byl v roce 1942 jmenován Ministrem leteckého průmyslu. Formálně to byla degradace, ale když si uvědomíme, co pro Anglii v roce 1942 letecký průmysl znamenal, bylo to, ze strany mocných tehdejší Anglie, uznání Crippsových pracovních a organizačních schopností. Kromě toho Buckinghamský palác využil Crippsovy služby i v trochu nezvyklé oblasti, dostal za úkol odjet do Indie a vyjednat s Ghándím a Džinnou, aby Indie zachovala loyalitu Impériu. Prostřednictvím Crippse byly Indům poskytnuty garance poskytnutí nezávislosti po ukončení války.
Po vítězství ve volbách roku 1945 Attlee okamžitě nominoval Crippse do vlády, aby ho v roce 1946 použil na specifickou diplomatickou misi, jako šéf Cabinet Mission řešil otázky spojené s udělením nezávislosti Indii. Ještě než se stačil vrátit do Anglie, byl jmenován ministrem financí. Na tomto postu prováděl drakonická opatření ke znárodňování anglického hospodářství. Pracoval do úplného vyčerpání a v přímém smyslu toho slova “shořel” v práci. Kromě jiného byl Cripps (jako všichni mimořádní lidé) zajímavý svou nejednoznačností, a jestli Attlee v sobě spojoval socialistu a imperialistu (dle mého soudu politický ideál), Cripps spojoval krajní levičáctví s krajní religiozitou, byl totiž hluboce věřícím člověkem.
Je zajímavé, že tento byrokrat, takříkajíc nejvyšší kvality, byl po válce velmi nepopulární mezi masami, což je celkem pochopitelné, protože prováděl tvrdou až krutou politiku utahování opasků, ale paradoxně, při všeobecné neoblíbenosti, se těšil všeobecné vážnosti, protože celá země chápala, že to, co dělá, nedělá pro své potěšení a už vůbec ne pro své obohacení. Jistý George Orwell o něm napsal: “…ani nejhorší nepřítel nemůže Crippse obvinit z toho, že by někdy něco dělal kvůli penězům, popularitě nebo osobní moci.”
Takže teď už chápete, jakého kalibru byl člověk, jež zaujal pozici v bitvě o budoucnost strýčka Ho, strádajícího v honkongské temnici. Cripps, to nebyl nějaký kulomet, Cripps byl jedno z děl ostrova Navarone. Na Tajnou radu udělal Stafford Cripps takový dojem, že nejenom bylo rozhodnuto vězně okamžitě propustit, ale dokonce soudní výlohy zaplatila pokladna Jeho Veličenstva.
Převzato z ostrova Janiky
