Dveře ve zdi – 47: Strýčkova Odyssea zakončená „jaltským zázrakem“

Reklama


Červen 21, 2012


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Soong Ching-ling

Soong Ching-ling


Takže, rozhodnutí (mimosoudní, což znamenalo, že všechno, co se Nguyenovi kladlo za vinu, zůstávalo v platnosti) znělo – "propustit". Ovšem propuštění člověka bez dokumentů znamenalo deportaci. Slovo "deportace" proneseno nebylo, místo toho se Nguyena Patriota zeptali, jestli je ochoten dobrovolně opustit kolonii. Ten jim radostně odpověděl, že ano, že je ochoten (Bodejť by nebyl! Vždyť seděl a ležel v té době již rok a půl, a nejenom že Hongkong už nebavil Nguyena, ale i Nguyen už nebavil Honkong). Na logickou otázku, kterým směrem hodlá kolonii opustit, lišácký Nguyen prohlásil, že chce získat dočasný azyl v Londýně, a pak že se uvidí.


Z toho je vidět, že Nguyen nebyl žádný hlupák.

Ovšem hlupáky nebyli ani Angličané.

Souhlasili.


Nguyen se pustil do balení, ale uprostřed příprav mu náhle došlo to, co již předtím došlo Angličanům, když mu dávali “zelenou”. Loď, na které měl Nguyen plout ke břehům mlhavého Albionu, po cestě proplouvala Suezským průplavem, a v Port Saidu ji, stejně jako ostatní lodě, čekala prohlídka. Což znamenalo, že na palubu vstoupí zástupce Francouzské republiky v doprovodu četníků s pouty v pohotovostní poloze.


Nguyen se opotil chladným potem a prohlásil, že Londýn je, samozřejmě, městem jeho snů, ale dopravit se tam musí mimo Suez. "No hay problema", odpověděli plynulou angličtinou Angličané, "jak ti bude libo, drahý. Můžeš klidně jet do staré dobré Anglie, aniž překročíš hranice Britského Impéria, jenom je třeba vyřídit takovou maličkost, jakou je souhlas Austrálie a Jižní Afriky. Pojď, zeptáme se jich."

Austrálie a Jižní Afrika požadavek kategoricky odmítly.


"No teda", pravili Angličané, "je to celé nějaké pošpatnělé. Co budeme dělat?"


Nguyen těžce vzdychl a rozhodl se vrátit do SSSR, i když se mu tam moc nechtělo. Ale tady vznikl další problém – Britské Impérium nepovolovalo sovětským lodím přistávat v Hongkongu, a nejbližším místem, kde se dala stopnout loď plující pod srpem a kladivem, byl Singapur. "Chci do Singapuru" řekl zamračený Nguyen. "Jak je ctěná libost", odpověděli veselí Angličané a Nguyen se ocitl v Singapuru.


Ale v intervalu mezi "chci" a "ocitl se" se děly velmi, velmi zajímavé věci. Nguyena propustili s hongkongského vězení, ale proběhlo to v tajnosti. Není divu, vždyť jeho osudem se zabývala Tajná rada. Ovšem všechna tajemství, dříve či později tajemstvími býti přestanou, a Nguyena, který byl mimo pevné stěny vězení naprosto bezbranný, bylo třeba nějak utajit před agenty Sureté šmejdícími v úzkých hongkongských uličkách, i před agenty ostatních francouzských tajných služeb.


A Nguyen se schoval v domě svého nezištného dobrodince Loesbyho, který se s prokázaným dobrodiním nespokojil a začal nezištně šířit zvěsti o náhlé Nguyenově smrti na souchotě v nemocnici. Alespoň tak se to dodnes traduje. Nevím, nakolik byl Loesby úspěšný v šíření drbů, ale věc se má tak, že byly zfalšovány i nemocniční dokumenty, a k těm Loesby přístup neměl a ani mít nemohl. Ale vzhledem k tomu, že nepodváděl prodavač na trhu zákazníka, ale jeden stát (BI) podváděl druhý stát (Francouzskou republiku), tak podvod musel být zorganizován tak, aby se nic neprolátlo, i když do toho bude druhá strana šťourat. A také se nic neprolátlo celých deset let. Celých deset let Francie věřila v Nguyenovu smrt v Hongkongské nemocnici, celých deset let Francouzi všechny zprávy o tom, že Nguyen je živ a zdráv, považovali za dezinformace.


Takže nyní se vraťme zpět, do ledna 1933, v ten den, kdy Nguyen dorazil do zamračeného Singapuru. Jen co uvolněně vstoupil na břeh, přístavní úřady ho okamžitě zatkly. Stále totiž neměl žádné doklady. Patriot se pokoušel protestovat, ale odvedli ho zpátky na loď a řekli mu: "Pluj zpátky, takové, jako jsi ty, tady nepotřebujeme". Nguyen tedy plul zpátky, co měl také dělat? "Zpátky" znamenalo Hongkong a Nguyen plul, a hlavou se mu honily všelijaké černé myšlenky a jak se ukázalo, zcela opodstatněné. Hongkongské úřady ho zatkly stejně jako ty singapurské, ze stejného důvodu. "Bez dokladů nejsi nic."


Nguyena zaháněli do rohu.


A zahnali ho tam. A když ho zahnali, tak se zatvářili, jako by mu dělali velikou milost, neočekávaně ho vyvedli z vězení a pravili: "Jsi volný. Dáváme ti tři dny. Tři dny na to, abys zmizel. Jestli po vypršení této lhůty budeš ještě v Hongkongu, následky si přičti sám."


Strýček pochopil, že legrace už bylo dost, a že Angličané nejenže nechtějí, aby se objevil v Londýně, ale že mu ani nechtějí legálně pomáhat, nechtějí se s ním "ukazovat". Angličané chtěli, aby se dostal z Číny do SSSR stejně, jako se dostal do Číny – nelegálně.


Lidé, ocitnuvší se v situaci, ve které se ocitl Nguyen Patriot, v sobě objevují dříve netušené schopnosti, a nezapomínejme také, že Strýček v té době už nebyl žádným nováčkem. Po chvíli intenzivního přemýšlení si vzpomněl na ženu. Kdo, když ne žena, pomůže muži v těžké chvíli? Mozek, unavený intenzivním přemýšlením mu, pravda, nepřipomněl jeho ženu, ani milovanou spolubojovnici Laj Sam, ale to, že kdesi v Šanghaji žije, ne příliš osaměle, Sunjatsenova vdova.


A jak si pomyslel, tak i učinil, a aniž vyčkal vypršení lhůty, vyrazil do Šanghaje. Podařilo se mu tam dostat a, aniž by na sebe upoutal pozornost francouzských agentů, navázat kontakt s vdovou velkého člověka, Soong Ching-ling (Madame Soong, jak ji nazývali sami Číňané). Pak už to bylo jenom otázkou rutiny, jak zkontaktovat soudruhy ze soudruhem Sneevlietem založené Komunistické strany Číny, kteří tajně dopravili strýčka na palubu sovětské lodě mířící do Vladivostoku.


Pohádka to sice byla dlouhá, ale nakonec jel strýček Ho Sibiří opačným směrem. Jel jí ovšem již v jiné roli. Prošlo všehovšudy sedm let a do Moskvy se vracel borec těžké váhy, i když z vnějšku na to rozhodně nevypadal. Teď ho znala spousta lidí, spousta lidí (a jakých!) s ním měla co do činění. Znal teorii, praxi i jazyky, měl za sebou i pobyt ve vězení, a vždyť nikdo menší než Mahátma Gándhí nepravil, že kdo nebyl zavřený, toho nelze pokládat za plnohodnotnou osobnost.


V Moskvě ho přivítali jako hrdinu. A nejenom jako hrdinu, ale jako hrdinu, který se vrátil z onoho světa. V Moskvě přece také četli noviny, a studenti z Indočíny, stejně jako Francouzi, majíce za to, že Nguyen již není mezi živými, dokonce zorganizovali smuteční obřad. Ale Strýček se objevil, podoben bájnému ptáku Fénixovi, a aura neoblomného revolucionáře, která ho obklopovala, se rozzářila ještě jasnějším světlem.


A potom odjel na Krym, léčit si chronickou tuberkulózu, přivezenou z hongkongského vězení. A stal se zázrak, poté, co opustil sanatorium, prožil Strýček dalších téměř čtyřicet let. Není na světě účinnějšího léku, než zázračný jaltský vzduch.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku