Dveře ve zdi – 50: Platí ten, kdo prohrál

Červenec 09, 2012


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


teheran

Stalin, Roosevelt a Churchill v Teheránu


Křižovatka a na ní policista, řídící dopravu.

Tento pochopitelný a všem známý obrázek nám pomůže lépe si představit podstatu událostí, týkajících se námi probíraného fragmentu geopolitické reality, pouze jednoho, jednoho z mnoha, a jestliže hra jenom v samotné Jihovýchodní Asii je mimořádně složitá, pak asi dovedete odhadnout stupeň složitosti hry jako celku. Ale nebudeme se rozptylovat. Tedy, Indočína jako křižovatka a policista jako… Koho tam máme coby policistu? Aha, už si vzpomínám, byla tam Francie. A přidali se k ní samurajové.


No, a zatím co Francouzi s Japonci si mysleli, že jsou přece Francouzi a Japonci, v křižovatce našli zalíbení lidé serióznější, a proč by také ne, všem se líbí ukazovat pruhovanou hůlkou. “Ty nalevo, ty napravo, ty stůj, ty, lumpe, si připrav pokutu, a vy, milý občane – pojďte s námi!”


Mimochodem, ať si myslí kdo chce, co chce, ale vzájemné vztahy států jsou touto policejní skicou popsány lépe, než vysoce inteligentními pojednáními analytiků, kteří si myslí, že jsou analytici. My je ale nebudeme rušit v přemýšlení a vypravíme se rovnou do roku 1943. Není to vůbec těžké, zvoláme francouzsky “voila” a jsme tam.


Takže jsme – v roce 1943. Rok Velkého Zlomu. Rok, kdy se usadila protřepaná kávová sedlina, a obrazec na dně šálku pověděl zvídavému pohledu celou pravdu o tom, kdo je ze všech nejkrásnější, kdo je nejbělejší, kdo do Norimberka, kdo zaplatí reparace, a koho vůbec praštíme zrcadlem po hlavě.


No, a protože vše se vyjasnilo, státnická mysl zapracovala směrem ukázaným kávovou sedlinou, ten směr byl diktován neúprosnou logikou událostí, a jen co tím směrem vyrazila, oblékla se mysl do slov. Do slov jednoduchých a pochopitelných, která později přijala formu státních dokumentů, například memorand State Departamentu a služebních vzkazů prezidenta Roosevelta státnímu tajemníkovi Hullovi.


Podstatu dokumentů není nutné dešifrovat.


Máme: If France is denied its former status in Indochina it will be, to a certain extent, further weakened as a world power.


K tomu, aby se z “jestliže” stalo “je”, je nutné, aby se slova proměnila v činy.


A činy se dostavily: I [President Roosevelt] saw Halifax [Lord Halifax, British Ambassador to the United States] last week and told him quite frankly that… …Indo-China should not go back to France.


Rok Velkého Zlomu se vyznačoval dvěmi konferencemi – Káhirskou a Teheránskou. V Káhiře se 22. – 26.listopadu setkali Roosevelt, Churchill a Čankajšek. O dva dny později proběhla schůzka na nejvyšší úrovni za účasti Roosevelta, Churchilla a Stalina. V Káhiře se jednání týkala Tichooceánského bojiště, a protože SSSR v té době nebyl s Japonskem ve válečném stavu, konference proběhla bez účasti Stalina. Posuzuje na káhirském setkání plány nejenom válečné, ale i poválečné, Roosevelt udělal Čankajškovi lákavou nabídku. Řekl, že USA jsou připraveny předat Indočínu Číně. Předat v pravém smyslu toho slova, nikoliv začlenit do sféry čínských zájmů, ale začlenit ji jako integrální součást čínského státu. Jinými slovy to znamenalo, že Američané navrhují Číně bojovat s Francií o Indočínu a v tomto boji jí slibují svou zákulisní podporu. Roosevelt nahodil návnadu, schoval ostrý pohled a nastavil ucho v očekávání odpovědi.


Čan odmítl. Okamžitě a kategoricky.


A tím se měl spokojit, jenomže on chtěl ještě vysvětlit důvod svého odmítnutí a s vojenskou otevřeností dodal: “…nepotřebujeme Indočínu, máme příliš dlouhou zkušenost se vzájemnými vztahy s Vietnamci a již předem víme, že je nedokážeme asimilovat.”


Tohle Čan neměl říkat, ale on to řekl, a Američané si to dobře zapamatovali.


V Teheránu Roosevelt zformuloval otázku trochu jinak. Na “soukromém” setkání se Stalinem (setkali se na schůzce mezi čtyřma očima, Churchillovi podobnou schůzku odmítl, stejně jako odmítli Angličanům dvoustranné jednání před Teheránem, a to proto, že Američané nechtěli u SSSR vyvolat dojem, že se “paktují” s Angličany. Roosevelt, počítaje s tím, že se to k sovětským uším donese, dokonce prohlásil, že “Angličané nedělají to, co Rusům slíbili a celý ten podnik – měl na mysli spojenectví – funguje jenom díky tomu, že my své sliby plníme.”) zavedl řeč na “koloniální otázku”.


Povšimněte si, že iniciátorem nebyla sovětská strana. Když na setkání řeč zašla na vstup SSSR do války s Japonskem, Roosevelt se zeptal “co si pan Stalin myslí o koloniálních územích v Asii?” Stalin, který správně pochopil (oni dva vůbec jeden druhého správně chápali i “chápali”) o čem je řeč, odpověděl, že je proti tomu, aby spojenci (Rusové-Američané-Angličané) prolévali krev, obnovujíce francouzský vliv v Asii.


Roosevelta odpověď uspokojila. Ale Stalin pokračoval.


Vzápětí dodal: Francie nesmí dostat zpátky Indočínu, Francouzi musí být potrestáni za zločinnou spolupráci s Německem.”


To jsou slova popisující skutečnost. Tu skutečnost, jak ji v té době viděli SSSR a USA.


To je skutečnost vítězů. Již nepřátel, ale stále ještě spojenců. To je takzvaná “shoda zájmů”. Film o šarmantních letcích z eskadry “Normandie-Němen” a Yves Montand, to je pro noviny. Pro lid, pro měšťáky. A nejenom pro měšťáky, ale i pro Erenburga, který si myslí, že není měšťák.


Dvě strany. Skutečnost a skutečnost, jedné z nich je souzeno stát se iluzí. Zájmy a zájmy, a jedny z nich se změní v “zájmy”. Svoje a cizí. “My” a “oni”.


Francie a ničeho nelitující Edith Piaf, a skutečnost, ve které Francie musí být potrestána za svou zločinnou spolupráci s Německem.


Je možné nelitovat chyb, je možné o tom vyprávět prózou, ve verších a dokonce o tom lze i zpívat, ale chyby mají svou cenu, a tuto cenu od těch, kteří je udělali, vymáhají.


Ten, kdo udělal chybu, platí. Platí ten, kdo prohrál.


Nechcete zaplatit dnes? No prosím, neplaťte. Zaplatíte zítra. S úrokem připsaným k vašim chybám. Cože, nechcete platit ani zítra? No Bóže, zaplatíte pozítří. Můžete i za měsíc. Můžete i za šest dní.


Cena chyb s časem pouze vzrůstá. A cena historických chyb také. Lze zkusit neplatit. Lze říci “já nejsem já”, lze Rusy nazvat “občany Ruské federace”, ale až bude třeba zaplatit účet, nebudou platit občané RF, zaplatí ho Rusové.


Jako by to Rusové neznali.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku