Dveře ve zdi – 52: Poválečný „koncert velmocí“

Reklama


Červenec 20, 2012


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


hiroshima

Než se vrátíme z makra do mikra, ze světa velkých rozměrů do světa, který vidíme našima lidskýma očima, věnujeme ještě jeden příspěvek kontextu. Rázně řízneme do tehdejších událostí, ne skalpelem, ale tesákem. Řez vedený tesákem nám dá obraz tehdejšího světa a aby nebyl plochým, nebude dílem okamžiku, ale zabere několik let, což okamžitě přidá obrazu hloubku. Tu hloubku, do které se lze potopit, ze které se lze vynořit a kde si můžeme zaplavat. A kde lze i utonout. Ovšem my tonout nebudeme, máme ještě cosi na práci na tomto světě.


Rámec řezu – konec Druhé světové války a první poválečná léta. Atlas je otevřen na té stránce, na které se nachází mapa Jihovýchodní Asie vybarvená všemi barvami duhy, a my velmi dobře vidíme, co se od této křižovatky táhne nahoru a co se od ní spouští dolů. Červenec 1943 je již za námi a Amerika již ví, že postoupila do finále. Stejně tak ví, že druhým finalistou je Rusko. Obrysy poválečného světa jsou s každým dnem zřetelnější a Amerika si stále jasněji uvědomuje, že vše se vyvíjí tak, jak předpokládala. Amerika je připravena k příchodu právě této varianty budoucnosti.


A přestože válka stále ještě probíhá, USA začínají stavět Velký bariérový útes ve snaze izolovat tichou oceánskou zátoku od Eurasie. Ovšem na rozdíl od matky přírody nemají k dispozici milióny let, ale pouze několikrát 365 dní.


Stojí před nimi následující úkoly: jako první musí vyčistit paseku, vyčistit staveniště, odklidit z Asie “kolonizátory”, odklidit všechny, nejenom nepřátele, ale i ty, kteří “jsou považováni” za spojence. Koloniální říše Japonska, Británie, Francie a Holandska je třeba vyhodit na skládku a z jejich trosek je třeba nadělat cihličky “národních států”. Zkušenost v tom už Američané mají, něco podobného provedli ve Versailles, když rozbili Rakousko-Uhersko. Pravda, ta stavba byla tehdy menších rozměrů, ale stavělo se v daleko horších podmínkách, kdežto nyní se USA nemusí na nikoho ohlížet, protože pro druhého vítěze, SSSR, je to, co Američané dělají v Jihovýchodní Asii, výhodné, protože to oslabuje staré evropské mocnosti a omezuje jejich schopnost ovlivňovat situaci nejenom v poválečném SSSR, ale i ve východní Evropě.


Starost dělá Američanům pouze jedna věc – čas. To je jediný faktor, se kterým musí počítat a důvod je ten, že nejsou lidi. Amerika není Čína, nemůže zaplavit Asii vojáky. A nemůže ji zaplavit také proto, že musí “být přítomna” v Evropě. Proto, uvádějíc do života své plány, musí stavět realitu tak, aby bylo možné využít v americkém zájmu ozbrojené síly těch států, jejichž koloniální říše demontuje.


USA musí ukončit válku, a ukončit ji co možná nejrychleji. Jediné co může mít vliv na jejich plány je protahování války na Tichooceánském bojišti, a hlavní překážkou je pro ně Britské Impérium, které si, co se týče amerických plánů ve vztahu k němu samému, nedělá žádných iluzí. V zájmu Angličanů je protahování války, což umožní BI získat čas. Z amerického pohledu ovšem protahování může vést k tomu, čeho se Američané od počátku báli, a totiž, že japonská propaganda dostane možnost vylíčit válku jako válku Bílého Muže proti Asiatovi. Druhá světová válka jako “Rasová válka”.


V Indočíně se situace komplikovala tím, že se Francouzi pokusili udělat Američanům stejný trik, který jim Američané provedli v První světové válce. V roce 1945 začala Francie z jednotek umístěných na jihu Francie, v severní Africe a na Madagaskaru vytvářet takzvané “síly osvobození Indočíny” které měly vjet do Indočíny na amerických zádech. Okamžitě sebou hodili také Angličané a nabídli Francii lodě pro převoz “osvobozeneckých sil” do oblasti Jihovýchodní Asie. V roce 1945 Britské Impérium přeci jenom stále ještě existovalo, stejně jako jeho námořnictvo. Američané se museli uchýlit k diplomatickému nátlaku, aby donutili Angličany “stáhnout” jejich lákavou nabídku a tehdy začalo to, o čem se v roce 1945 nejenom mluvilo nahlas, ale čemu se zcela otevřeně říkalo “francouzské vydírání”.


V březnu 1945, ještě do kapitulace Německa, si de Gaulle pozval amerického velvyslance a začal ze sebe “dělat blbce”. Prohlásil, že “Francie nechápe americkou politiku. Kam nás to tlačíte? To chcete, abychom se stali jednou z federativních republik SSSR? Německo bude každou chvíli poraženo a Rusové se objeví na našich hranicích. Až francouzské veřejné mínění pochopí, že v Indočíně jednáte proti nám, nikdo neví, co se může stát. Nechceme, aby se Francie stala komunistickou. Nechceme se dostat do sféry vlivu Ruska a já doufám, že nás nedonutíte zajít tak daleko.”

 

(Američané tehdy de Gaulla jednoduše odbyli, ale to bylo v březnu roku 1945, Roosevelt byl ještě živ, a ten de Gaulla, ne že neměl rád, ani slyšet o něm nemohl, zaslechne o de Gaullovi a ztratí chuť k jídlu. De Gaulle na Roosevelta působil jako rudý hadr na býka. A to byl při tom Roosevelt člověkem velmi vychovaným, pečlivě si hlídajícím svoje emoce. Když už jsme v tom – Angličané dodnes nemohou Rusům a Američanům zapomenout, jak Stalin a Truman jednali s Churchillem. Roosevelt dodržoval určitý bonton a rád si občas s Churchillem popovídal, ovšem Stalin a Truman byli lidé ne snad jednodušší, jenom oba měli za to, že čas k dílu a čas k povídání jsou dvě různé věci a oba díky svému postavení věděli o skutečném postavení Churchilla v hierarchii, takže nutnost vést státnická jednání s člověkem na nižší úrovni je nutně musela rozčilovat. Kromě toho se zdá, že Angličané dráždili Američany úmyslně, když BI za jednacím stolem v Postupimi reprezentoval Churchill, který prohrál volby, jehož poté vystřídal Attlee, ale přes to musel Truman, aby to “dořešil”, vyrazit do Anglie a setkat se tam s králem Jiřím. A jestliže v Jaltě se Roosevelt snažil jakž takž “urovnávat” vzájemné antipatie Stalina a Churchilla, pak v Postupimi již Roosevelt nebyl, nebyl nikdo, kdo by urovnával, a z toho, nebo jiného, důvodu jak Stalin, tak Truman jednali s Churchilem s neskrývaným opovržením, možná i pro to, že oba představovali vítězné státy, zatímco Churchill reprezentoval stát, který vítězové začali okamžitě rozebírat na náhradní díly.)


No a protože Američané potřebovali jako vzduch ne prostě vítězství, ale rychlé vítězství, velmi vítali sovětskou účast ve válce s Japonskem. Aby si Spojené státy zajistily, že SSSR vyhlásí Japonsku válku, donutily Čankajška již na počátku roku 1945 předat sovětské straně do pronájmu Port Arthur, prohlásit Dairen (dnešní Ta-lien) za otevřený přístav a uznat Vnější Mongolsko za sféru zájmů SSSR. Dnes si to nikdo nechce připomínat, ale právě z tohoto důvodu Mao nazval Stalina člověkem, jenž čínským komunistům zákeřně vrazil nůž do zad, a Josef Visarionovič, dobrodušně si ušklíbnuv pod vousy, mu to vrátil tím, že nazval Maa avanturistou.


Mimochodem, potom, po kapitulaci Japonska, Američané několik let váhali, vybírajíce, na koho si mají ve věci industrializace vsadit – jestli na Japonce, nebo na Číňany. Nakonec je “unavilo čekat” na konec občanské války v Číně (celou tu dobu tlačili na Maa, aby zastavil válečné operace, a zároveň tlačili na Čankajška, aby přizval komunisty do vlády) a vybrali si Japonsko. To bylo taktické vítězství SSSR, protože silná, industrializovaná Čína se, nezávisle na vládnoucí ideologii, stávala hrozbou, která by donutila SSSR bojovat ve Studené válce na dvou frontách již v padesátých letech. Japonsko, jako prostředek nátlaku na SSSR a působiště amerických sil, bylo mnohem méně nebezpečné než Čína.


Výběr Japonska coby hlavního asijského tygra představoval pro Američany další výzvu, protože Japonsko se po válce dusilo nedostatkem dolarů. V Japonsku se odehrával stejný příběh jako v Anglii, která potřebovala po válce reorganizovat národní hospodářství a na to potřebovala dolary, a aby získala dolary, potřebovala něco prodávat, ovšem prodávat nebylo co a tak vznikal uzavřený kruh. Američané dávali půjčky (podmiňujíce je politickými požadavky, což bylo přirozené), ovšem, stejně jako Angličané, Japonci byli nuceni velkou část těchto půjček utrácet ne na industrializaci, ale na nákup potravin, aby se vyhnuli hladovým bouřím. A tady to začíná být zajímavé, a zajímavé hlavně pro ty, kteří se domnívají, že světem vládnou peníze. Podívejte – Američané potřebovali, aby se Japonsko “reorganizovalo” a stalo se moderní průmyslovou mocností, a při tom potřebovali co nejvíce omezit všelijaké “levé nálady” nutně doprovázející industrializaci (Japonsko bylo od konce 40. do počátku 50. let polem sociálních bitev, na které jsme k dnešku již šťastně zapomněli). Přitom ten stav, který v Japonsku existoval po válce, byl pro Američany výhodný takříkajíc “z peněžního hlediska”. Japonsko si půjčovalo v Americe dolary, a za tyto dolary nakupovalo v Americe zařízení a rýži. To znamená, že poražené Japonsko si stále více a více utahovalo opasek a přitom stimulovalo americký průmysl a amerického farmáře. A obohacovalo amerického bankéře, a průmysl + zemědělství + finance, což je, celkově, stát.


No ale přesto Američané udělali všechno, aby tuto pohodu zničili. A řešení uviděli právě v Indočíně.  Vzpomínáte ještě, jak za války dostávalo Japonsko rýži právě odtamtud? A USA rozhodly, že Japonsko se musí do Indočíny vrátit. Ne vojáky, ale průmyslovou produkcí, která vzhledem ke své špatné kvalitě nenacházela odbyt v Americe, ale pro Indočínu byla tak akorát. A platit za “Japonské spotřební zboží” měla Indočína dodávkami rýže a vypůjčené dolary mohli nyní Japonci utrácet na nákupy výrobních linek a chemických kombinátů. Jednoduché, jako všechno geniální. Ovšem k tomu, aby se tato jednoduchost stala skutečností, museli Američané ještě donutit Indočíňany zapomenout na radosti japonské “přítomnosti” za Druhé světové války a tak se pustili do ideologického krytí japonského návratu, malujíce svého včerejšího nepřítele lepším, než ve skutečnosti byl.


Ale kromě nepřátel jsou ještě také přátelé. Jako jsou Angličané, se kterými, jak se všichni domnívají, udržují jakési “zvláštní vztahy”. A tyto zvláštní vztahy umožnily Angličanům dokonce účast v projektu Manhattan. A díky tomu věděli o existenci atomové bomby. A protože o její existenci věděli, a protože pro ně bylo výhodné válku protahovat, začali přesvědčovat Američany, aby netrvali na účasti SSSR ve válce s Japonskem. Oficiálně říkali, že nemá smysl posilovat SSSR, který i tak vyjde z války velmi posílen. Ovšem skutečný cíl BI spočíval v něčem úplně jiném, střízlivě hodnotíce z “demografického” hlediska nedostatečné americké síly, vytlačovali SSSR z “velké trojky” s cílem získat v Japonsku svou okupační zónu. Jenomže Američané nejen že nechtěli dávat nějaké nové zóny, ale dokonce plánovali zbavit BI i těch kolonií, které ještě mělo.


Mělo to ovšem jeden háček. Kdyby Spojené státy “odebraly” Angličany z Jihovýchodní Asie najednou, musely by samy převzít to hroutící se hospodářství. Vzpomínáte na Roosevelta s jeho “ještě nejsou připraveni k vlastní státnosti”? A proto, když se pustili do vykořeňování “přežitků kolonialismu”, začali Američané od toho slabšího článku, od francouzského, a Angličanům dali zatím pokoj. Například v Malajsku. Ovšem jestliže se domníváte, že pro Angličany to bylo velkým ulehčením, pak se mýlíte.


Výše jsem vzpomenul podobnost postavení, ve kterém se po válce nacházely Japonsko a Anglie. Oba dva dusil nedostatek valut, dolarů. Kvůli tomu se mezi USA a BI vedla dlouhá a vyčerpávající jednání, vše se odsouhlasovávalo, vše se urovnávalo, procenta, termíny, podmínky půjček a podmínky splácení, zkrátka vášně. “Boj býků.” Ovšem Anglie měla nějaké drobné i mimo americké půjčky. Nic moc, leda dětem na mlíčko, ale nemusí pršet, stačí, když kape. Jedním z hlavních zdrojů dolarů byly pro anglickou státní pokladnu malajské kaučukovníkové plantáže. Něco málo z nich Angličanům kapalo. A Američané z této skutečnosti okamžitě udělali součást Hry. Začali manipulovat s cenami kaučuku, zvyšujíce nebo snižujíce produkci umělého kaučuku. Takovým způsobem tu přivírali Angličanům kohoutek, tu ho naopak otevírali. Bez nějakých půjček, státních delegací, jednání a ostatní úředničiny. Jinými slovy, Angličané Malajsko “měli” a měli ho jakoby pro sebe, ale současně se z Malajska stal další nástroj nátlaku na BI.


A v srpnu pětačtyřicátého shodili Američané bombu na Japonsko a SSSR se zapojil do Tichooceánské války. A válka v okamihu skončila. A žádné okupační zóny v Japonsku Angličané nedostali. A vše se zakroutilo a zavrtělo. Všude, i v Indočíně.


Takové jsou hry, které hrají státy.


Složité hry. Vždyť to je jenom Jihovýchodní Asie, a kromě ní byl i Blízký Východ, a také Afrika, a také Jižní Amerika. Co to je nějaký Blízký Východ, kromě Jihovýchodní Asie byla kdesi ještě jakási Evropa.


hra+hra+hra+hra=Hra

složitost+složitost+složitost+složitost=Složitost


A jestliže na tu složitost nejste připraveni, je lepší se do toho nepouštět. Nebo dopadnete jako jakýsi Miljukov.

Přejít do diskuze k článku