Dveře ve zdi – 53: Strýček Ho se vrací na scénu

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


Vo Nguyen Giap


Balík karet, který se tehdy míchal, vypadal následovně.


I když již od roku 1943 bylo jasné, že Německo válku v Evropě prohrálo, jak dlouho ještě bude válka trvat, nikdo, z celkem pochopitelných důvodů, nevěděl. Totéž se týká i Dálného východu. A navíc, není prohra jako prohra, a proto jak vyhrávající, tak prohrávající musí bojovat až do konce, na vzdávání se je vždy času dost. Když už jsme se pustili do Vietnamu, pojďme se ho držet, tím spíše, že Vietnamský příklad je příkladem přímo učebnicovým, můžeme na něm nejen rozpoznat množství architektonických detailů, ale i pochopit, jak je výstavba státu řízena, jaké jsou používány stavební materiály, kdo je architektem, kdo je polírem, kdo klade cihly a kdo běhá pro pivo.


Ve Vietnamu se střetly zájmy Britského Impéria, Francie, Japonska a samozřejmě USA. Koncem války (Ještě jednou připomenu, že nikdo nevěděl, jak je ten konec daleko, a je třeba mít na paměti, že všichni účastníci, držíce v hlavách konečný cíl, vycházeli ze situace existující v daném okamžiku. My dnes víme, že tehdy jednali “koncem války”, oni to nevěděli.) vznikla situace, ve které na co nejrychlejším ukončení války byly zainteresovány pouze USA, všichni ostatni, nezávisle na tom, na které straně bojovali, měli zájem válku protahovat.


Nahlas to nikdo neříkal (a neříká), ale jedním z důvodů (a zdaleka ne posledním z hlediska důležitosti) použití atomové bomby bylo to, že Američané chtěli válku v Tichém oceánu zakončit co nejrychleji, aby vznikla časová prodleva mezi koncem války a návratem “kolonizátorů” do Asie. Stejný důvod měla i americká účast v evropských záležitostech. Poválečnou Evropou Američané Evropany “svazovali”, “vázali”. Například bez problémů souhlasili s vydělením okupační zóny v Německu Francii (poznamenám, že stejně tak lehce a ze stejného důvodu souhlasil i Stalin), protože čím více francouzských sil bylo vázáno v Evropě, tím méně jich zůstávalo na všechno ostatní. Včetně Indočíny.


Čas mezi odchodem Japonců z Asie a návratem Evropanů byl potřeba k vytvoření “nezávislých států”.


Amerika, bojujíc s Japonskem, bojovala za to, co jí nepatřilo, a odebírajíc Asii Japoncům, odebírala Asii také Evropě. A odebírat lze pouze válkou (téměř vždy otevřenou), a když nechcete (nebo z nějakých důvodů nemůžete) válčit sami, pak sama podstata věci vás donutí vytvořit situaci, ve které za vás bude bojovat někdo jiný. Jenže lidé už jsou tací, že nejlépe bojují, když bojují ne za někoho, ale za sebe.


A masové vědomí chápe válku za sebe jako “válku za nezávislost”.


Takové bylo skutečné pozadí tehdejších událostí, takové byly základy na kterých byla postavena ta Asie, kterou známe dnes.


První tah provedli Japonci. 9. března 1945 “darovali” Vietnamcům nezávislost. Vztahy s Francií, nehledě na japonsko-francouzskou smlouvu o vzájemné obraně, byly přervány, francouzská koloniální administrativa rozehnána a francouzská armáda odzbrojena. Některým francouzským vojákům se podařilo přesunout se do Jižní Číny, ostatní skončili v zajateckých táborech. Za hlavu státu byl Japonci dosazen císař Bao Dai a sám nový stát dostal název “Vietnamské císařství”.


Japonci to udělali, aby všem zasolili, i Francouzům, i Angličanům, i Američanům. Vycházeli z toho, že nezávislý Vietnam se z okupované země změní v jejich spojence v boji s “bílými ďábly”. Nápad to byl dobrý, jenom trochu opožděný, tohle měli Japonci udělat o pár let dříve, jenomže o pár let dříve za prvé potřebovali pracovní síly, a ne spojence, a za druhé Japonsko nebylo dostatečně silné, aby samo “udrželo” Indočínu, proto potřebovalo “spojenectví” s Francií. A Američané, bojujíce na Tichooceánském válčišti, dávkovali své úsilí tak, aby Japonsku nezbylo dostatek sil, které by mohlo použít v Indočíně. Kromě toho si USA bystrým zrakem hlídaly, aby pozice Francie (a ta, připomenu, byla nepřítelem) v Asii příliš neslábla, protože se obávali, že v případě, že Francouzi nebudou stačit na své vlastní hospodářství, do rukou ho vezme Německo. “Určitě nám tady v Asii chybělo něco pochmurného německého genia” – mysleli si zřejmě Američané.


Takové jsou hry, které hrají státy. Složité, ale co se dá dělat, takový je život.


No a to je v podstatě všechno. Zdá se, že jsem na nic nezapomněl, a zdá se, že obrázek je úplný. Stiskneme klávesu “pause” aby se obrázek na obrazovce zastavil, a nadešel čas vrátit se k strýčkovi Ho. Jsme bez něj jako bez rukou.


Opustili jsme ho v Jaltě, vzpomínáte? Bylo mu tam dobře. A z Jalty se vrátil do Moskvy a několik let se zabýval “veřejnou činností”, ať už se pod tímto pojmem chápalo cokoliv. A ještě učil. Jednak studenty, jednak i lidi, kteří studentský věk již opustili, a dokonce si našel čas, aby se učil sám. To poslední u mě vyvolává upřímný obdiv, líbí se mi lidé, kteří se učí celý život a snaží se něco nového se dovědět, jsou mi sympatičtí lidé “zvědaví”. Takových je bohužel velmi málo, jinak by náš život byl jiný.


Je zajímavé, že strýček prožil bez jakýchkoliv následků třicátá léta, pro pracovníky Kominterny nelehká. A pak, ať už pod dojmem před očima mu probíhající nelehkosti, nebo že už ho Moskva nudila, rozhodl se vrátit se tam, kde byl přerván jeho let bouřliváka.


Nguyen Ái Quoc, jež se již dlouho takto nazývat nebude, rozepjal křídla a letěl na jih.


V červnu 1938 překročil v Kazachstánu státní hranici SSSR a opět se ocitl v Číně. Tam se připojil k velbloudí karavaně a kráčel po klikatých čínských cestách. Mimořádný zájem o něj nikdo neprojevoval, vzhledem k tomu, že Číňané měli plné ruce práce s Japonci. Když dosáhl jeskynního komplexu Jün-kang, setkal se strýček s čínskými, a nejen čínskými, soudruhy, které již znal z jiných kominternovských hrátek. Aby si trochu zpestřil život, začal používat další pseudonym (za celý svůj život měl strýček Ho více než dvěstě pseudonymů) tentokrát na čínský způsob – Hu Guan. Oficiálně se soudruh Hu zabýval tím, že se vydával za novináře. Podle vzpomínek těch, kdo ho v té době znali, veškerý čas trávil tím, že buď četl, nebo ťukal do psacího stroje.


V roce 1940 k němu do Číny dorazili dva, v budoucnu velmi známí spolubojovníci – Pham Van Dong a Vo Nguyen Giap. Ti dva, na rozdíl od Ho (nebo Hu? popletl mě strýček, a teď si představte, jaké to asi bylo, vést na něj svazek) nebyli venkovskými balíky, nebyli rolnického původu, nýbrž pocházeli z rodin mandarinů, nepotřebovali se zabývat samostudiem, neboť podle indočínských měřítek měli velmi solidní vzdělání. Giap, ještě než dosáhl hodnosti generála a když ještě nebyl tvůrcem vietnamských vítězství v obou indočínských válkách, ale byl dítětem, studoval v Národním Lyceu v Hue, kteréžto lyceum pro talentované vietnamské děti založil Ngo Dinh Ka, otec celkem známého Ngo Dinh Diema. “Jak je svět malý.” Když Giap vyrostl, nespokojil se s vyučováním historie, vstoupil do Komunistické strany, založené strýčkem Ho, a když byla zakázána, odešel do Číny a jeho žena a sestra byly rozhodnutím strany ponechány ve Vietnamu coby spojky, potom byly prozrazeny, byly souzeny, načež Giapově sestře usekli Francouzi hlavu gilotinou a jeho žena dostala patnáct let žaláře, kam ji poslali spolu s pětiletou dcerkou. Za několik let ji, kvůli jakémusi provinění, Francouzi ve vězení umlátili a Giapova dcerka tam zahynula neznámo jak, takže jistě chápete, že důvody pociťovat jakési sentimentální emoce ve vztahu k vysoké francouzské kultuře neměl ani ty nejmenší.


No a kromě toho to vysvětluje i jeho proslulou nemilosrdnost, jež našla své vyjádření ve známém Giapově výroku – “každou minutu na světě umírají statisíce lidí a proto život či smrt jdoucích do boje deseti tisíc lidí, i když jsou to tvoji krajané, znamená velmi málo”. Mimochodem, knihou, kterou, podle jeho vlastních slov, Giap stále vozil sebou, byla kniha Sedm pilířů moudrosti (Seven Pillars of Wisdom) T. E. Lawrence, lidstvu více známému coby Lawrence z Arábie. Svět není prostě malý, je tak malý, že se neprotlačíš.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku