Dveře ve zdi – 55: Americký špión Ho

Reklama


Srpen 10, 2012


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


chennault

Claire Lee Chennault


Ujít bylo nutné pořádný kus cesty, od vietnamské hranice je to do Kchun-mingu 300 kilometrů, Ho Či Min je ale prošel bez problémů, na cestování pěšky byl zvyklý, a nesmíme také zapomínat na takovou věc, jako je cíl, kterou je dnes zvykem nazývat podle Pavlova “motivace”.


Kchun-ming je administrativním centrem čínské provincie Jün-nan. Počátkem 20. století byl provinčním městečkem, vše se ale změnilo po napadení Číny Japonskem. Příběh vzestupu Kchun-mingu je pěkně popsán ruským příslovím “pro někoho válka, a pro jiného matka rodná”. Jen co začala válka, ukázalo se, že Kchun-ming je ze strategického hlediska umístěn velice výhodně, přitom z hlediska lidí bohatých výhoda jeho polohy spočívala v neposlední řadě v tom, že byl daleko od velkých měst na pobřeží, jako byla Japonci okupovaná Šanghaj anebo Hongkong. Čínští boháči vyrazili do provinční díry jako o závod. A když tam dorazili, začali se tam zařizovat tak, jak se zabydlují v jakémkoliv městě lidé, co mají peníze.


Severně od Kchun-mingu se nacházelo dočasné hlavní město Číny Čchung-čching se soudruhem Čankajškem a jeho státním aparátem a směrem na jih se vinula cesta spojující hlavní město se zadními dvířky, které představovala Indočína a Barma. Velmi pohodlné. A toto pohodlí ocenili nejenom lidé bohatí se svým vypjatým pudem sebezáchovy, ale i lidé chytří. Jako například pracovníci amerických zvláštních služeb.


“Zvláštní” má různé stupně, je zvláštní a je zvláštní. Například výše zmíněná AGAS rozhodně byla zvláštní službou a lidé, kteří v ní sloužili, řešili problém státní důležitosti – zachraňovali piloty sestřelené nad Jihovýchodní Asií. Ovšem nebyli to tajní agenti tak, jak je chápou obyčejní lidé, nýbrž byli to úplně obyčejní vojáci úplně obyčejné americké armády. A už z tohoto jednoduchého důvodu nebyli schopní ocenit dárek, kterého se jim dostalo v osobě Ho Či Mina. Pro ně byl pouze bezejmenným domorodcem, který z dobrého srdce zachránil v neštěstí se ocitnuvšího Američana.


A mezitím Ho Či Min dorazivše do Kchun-mingu zamířil rovnou do místa dislokace AGAS a když tam vstoupil, skromně pronesl: “Dobrý den, to jsem já.”


Poznali ho, a když ho poznali, tak si pomysleli, že tu dlouhou cestu absolvoval proto, aby se mu dostalo zasloužené odměny za správnou věc. To bylo pochopitelné, to bylo rozumné, a tak mu Američané položili tu nejameričtější ze všech amerických otázek, zeptali se ho: “How much?”


Odpověď je poněkud rozhodila, neboť Ho Či Min pravil, že peníze nepotřebuje. “Čeho si tedy žádáš, cizinče?”


A v tom okamžiku se na Ho Či Mina usmála Štěstěna. Štěstěna ho, mimochodem, provázela celým životem, najdou se občas takoví lidé. Tentokrát to štěstí spočívalo v tom, že ke zvláštním agentům z AGAS z toho důvodu, že se občas ocitli na území sousedních států, byl přidělen opravdový a skutečný zvláštní agent. Špion. Který, když se dostal “za řeku”, ani tak nezachraňoval, ale rozhlížel se kolem sebe ostrým zrakem a pamatoval si to, co uviděl. Měl hodnost poručíka, a i když ho všichni měli za záchranáře, ve skutečnosti byl příslušníkem OSS (Office of Strategic Services, jak se tehdy nazývala zahraniční rozvědka USA, po válce, za Trumana, reorganizovaná a přejmenovaná na CIA). Poručík se jmenoval Charles Fenn a byl nadán fantazií a představivostí, o čemž svědčí ani ne tak obdržená vyznamenání, jako fakt, že se po válce stal profesionálním spisovatelem a napsal několik románů a her. A kromě toho, zřejmě jako rozcvičku ducha, naklepal na psacím stroji také velmi dobrý Ho Či Minův životopis, když už měl ty vzpomínky.


Takže Fenn se na scéně objevil v pravý okamžik, a když se objevil, začal zjišťovat, co se vlastně děje. A děje se to, řekli mu, že tady ten divnej fešák chce něco, pánbůh ví co. Odvedl tedy strýčka do rohu a ten mu tam, jako kdyby mluvil o úplné maličkosti, sdělil, že je Vietnamec, že na druhé straně hranice existuje jemu podřízená organizace, že chce poskytovat Američanům špionážní informace, a že jediné co potřebuje je kontakt s “člověkem vybaveným plnými mocemi”.


Načež mu Fenn okamžitě odpověděl: “Pojď se mnou, vím o někom, komu bys mohl být užitečný.”


A odvedl ho do objektu Čtrnácté letecké armády USA ke generálu Claire Chennaultovi. Claire Chennault byl tehdy (a zůstává i dnes) velmi známou osobností, začínal jako Čankajškův poradce, a potom, když začala válka s Japonskem, vytvořil a velel “Létajícím tygrům”, jak se jmenoval v Číně bojující americký analog v Rusku známé eskadry Normandie-Němen. Tygrů bylo zhruba 300 mužů, 100 pilotů a 200 mechaniků, vedeni byli jako “dobrovolníci”, piloti dostávali 700 dolarů měsíčně, což bylo třikrát více než plat pilotů vojenského letectva USA (700 dolarů tehdy stál nový automobil), létali na amerických stíhačích a na bombardérech TB-3 dodaných Čankajškovi ze SSSR, v době, kdy si ještě říkal soudruh. Později, když Amerika vstoupila do války, byla na základě “Tygrů” vytvořena Čtrnáctá letecká armáda a Chennault byl povýšen na generála. Většina “tygrů” poté sice jednotku urychleně opustila, byli uvyklí životu nejenom bohatému, ale též nezávislému, armáda znamenala disciplínu, a seržant Hartman není zdaleka všem po chuti. Ale Chennault zůstal. Rád si hrál na vojáky. A tak se stalo, že Ho Či Min stanul před světlýma generálskýma očima.


Fenn, který se kromě jiných svých předností také vyznal v lidech, vysvětlil po cestě Ho Či Minovi, jak najít klíček ke generálovu srdci. Chennault byl mimořádně ješitný a tak strýček začal z toho, že toho o něm spoustu slyšel, a že celý život snil o tom mít generálovu fotografii s jeho vlastnoručním generálským podpisem. Chennault se nadmul pýchou, bodejť by ne, jak je vidět, vědí o něm i lidé v džunglích z druhé strany hranice, zmáčkl knoflík, nařídil sekretářce aby přinesla jeho parádní foto, ta jich přinesla hned celý svazek a generál milostivě nabídl strýčkovi, aby si vybral, které se mu líbí, a potom slavnostně dárek podepsal.


Poté si mohl Ho Či Min přát cokoliv, ale on si nepřál, on nabízel a jeho nabídka byla přijata stejně tak, jako by bylo bývalo splněno jakékoliv jeho přání.


Zpátky už nešel sám, ale s celou skupinou lidí. Kromě toho mu Američané, do hloubi duše otřeseni jeho úmyslem jít zpátky po svých, přidělili letadlo s pilotem a radistu.


Poté, co provedli několik zkušebních spojení, hra přešla na další úroveň. Strýčkovi Ho přidělili člověka, který ho měl “vést”. Člověk přiletěl z Ameriky, měl hodnost majora, byl, což je samozřejmé, pracovníkem OSS a jmenoval se Patti. A křestní jméno vybrali majoru Pattimu rodiče, které ani ve snu nenapadlo, že jejich syn doroste do majora rozvědky a pokřtili ho jménem Archimedes.


V prvních dnech dubna 1945 se Archimedes Patti poprvé setkal s Ho Či Minem. Jak později napsal ve svých vzpomínkách, setkání proběhlo přesně tak, jak to ukazují ve špiónských filmech – hranice, džungle, soumrak, jakási opuštěná chýše a v ní dva. Tváří v tvář.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku