Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Dejme nyní slovo samotnému Pattimu.
L.A.Patti 1981
Sešel jsem se s ním (Ho Či Minem) v dubnu 45-ho. Zkontaktovali jsme ho díky pomoci pracovníků jiné rozvědky, a mimochodem, pomohli ještě i Číňané. Zdál se mi býti velmi zajímavým člověkem. Velmi citlivý, ohleduplný, na pohled velice křehký. Zpočátku jsme s ním celkem dlouho rozmlouvali, o ničem konkrétním, ale tak celkově, o situaci, o tom, že spojenci vyhrávají válku, o tom, že Rusové jsou naši spojenci, že Číňané se také snaží ze všech sil, a tak dále…
…i o budoucnosti Vietnamu, samozřejmě, o budoucnosti Indočíny. Velmi ho zajímalo, jaká bude pozice Spojených států ve vztahu k Francii a ve vztahu k Vietnamu. Neměl jsem přesné instrukce, co konkrétně mu mám odpovídat a tak jsem mu řekl, že na základě posledních prohlášení Roosevelta, Churchilla a dokonce i de Gaulla lze předpokládat, že nějaké změny v Indočíně budou, a on mi na to odpověděl, že si dosud pamatuje čtrnáct bodů prezidenta Wilsona i to místo, kde se hovoří o sebeurčení národů a o tom, že si musí vládnout samy, a že se mu zdá, že se chystáme dodržet svůj slib Filipínám a udělit jim nezávislost, a že to bude dobrým znamením i pro národy Indočíny…
…potom rozhovor zamířil jinam a on mně začal vyprávět velmi smutné příběhy o tom, co koloniální Francie dělala v Indočíně, právě v té době tam byl hlad, buď půldruhého, nebo dva milióny lidí zemřely hlady nebo na epidemie a podle Ho Francouzi a Japonci využívali situaci ve svém zájmu, potraviny prodávali do Japonska, a navíc ještě místo toho aby dodávali rýži do těch oblastí, kde se jí nedostávalo, pálili z rýže líh. Z jeho úhlu pohledu to byla zrada na jeho lidu a on doufal, že spojenci přijdou do Vietnamu a pomohou nějak tento problém vyřešit. Ukázal mi několik fotografií a musím říci, že byly hrůzné. Dnes všichni vykřikují o Kambodži, ale to, co jsem viděl na těch fotografiích, se nedá srovnat dokonce ani s Kambodžou.
…a ještě navíc, pořád se mě ptal, čím může být spojencům užitečný. Řekl jsem mu, že nás hlavně zajímají informace o Japoncích, načež on řekl – prosím. Znělo to lákavě, ale já už jsem to slyšel mockrát, slyšel jsem to v Itálii, slyšel jsem to v severní Africe, slyšel jsem to od partyzánů v Jugoslávii a pokaždé to znamenalo – plať a my ti rádi dáme to, co chceš. Ale tentokrát tomu bylo jinak. Ho Či Min o nic neprosil, nepotřeboval peníze, jediné co potřeboval, byl kontakt se spojenci. Nic jiného nechtěl. Bylo to tak zvláštní, že jsem se spojil s lidmi v Kchun-mingu a v Čchung-čchingu a ti mně také nevěřili. Takže jsem se spojil se svými nadřízenými ve Washingtonu a řekl jsem jim, že to vypadá, že bychom mohli dostat něco zadarmo.
Takže asi tak nějak… Toto jsme s ním projednávali. Obecnou situaci a hlad, a ještě – strašně se bál, že Amerika může svoji politiku ve vztahu k Vietnamu změnit.
***
Z výše uvedeného úryvku je vidět, že otázky projednávané v samém počátku byly otázkami politickými. Kromě toho je také třeba vzít v potaz, že se svými úvahami se Patti dělil až v 80-tých letech, tedy v době, kdy obrázek o “spojencích” byl již natvrdo zafixován, v 45-tém se žádné řeči o nějakých mlhavých “spojencích” vésti nemohly a tak si musíme pokaždé v duchu nahradit slovo “spojenci” slovem “Američané”.
Kromě otázek vysoké politiky však existuje ještě i přízemní realita. A strýček Ho nepřestával připomínat svým spolubojovníkům: “rolníci nevěří teoriím, rolníci věří faktům”. Proto bylo třeba vybraný politický kurs podepřít něčím konkrétním a pochopitelným, Viet Minh si musel postavit nějaký cíl a do tohoto cíle museli být nějakým “faktickým” způsobem zakomponování Američané.
To nebyl až takový problém. Válka se blížila ke konci, bylo jasné, že Japonci se budou muset stahovat z Barmy a Malajsie a stejně tak bylo jasné, že ústupové cesty vedou přes Vietnam a pak dále do Číny. Číňané tomu zabránit nemohli, Francouzi tomu bránit nechtěli, takže nezbývalo, než se spolehnout na vlastní síly. A vytvoření těchto sil se stalo prioritou. Vietminh musel získat alespoň jakous takous, alespoň minimální bojeschopnost a v tom mohli pomoci jedině Američané.
Tak to bylo vysvětleno nejenom příslušníkům Viet Minhu, ale i příslušníkům amerických tajných služeb jejichž úkolem bylo naučit Vietnamce “lyžovat”. Spolupráce Viet Minhu a USA spočívala ve vytvoření bojových jednotek schopných v hodině “H” zablokovat Japoncům komunikace mezi Hanojí a Lang Sonem.
Tak to vypadalo na zemi.
Trochu jinak to vypadalo tam “nahoře”, kde se setkávají “vysoké smluvní strany”. Tam vsadili na Viet Minh jako na matrici politického hnutí schopného v nejbližší budoucnosti zkonsolidovat společnost a na bojové oddíly coby předobraz budoucích ozbrojených sil nezávislého Vietnamu.
Pro práci na místě byl oddělením zvláštních operací OSS vytvořen Team Number 13 neboli “oddíl 13″ s kódovým jménem Deer Team, což by se dalo přeložit jako “oddíl Jelen”, nebo také “oddíl lovící jelena”. Každý si může vybrat tu variantu překladu, která mu více vyhovuje.
Deer Team tvořilo 18 lidí. Velel mu major Allison Tomas, kterého Patti znal z časů společné práce v severní Africe a o jehož profesionálních kvalitách měl velmi vysoké mínění. Kromě Američanů bylo součástí skupiny i několik naverbovaných Vietnamců a Číňanů.
16.července 1945 byl Tomas spolu s dvěma dalšími členy oddílu vysazen do džungle v oblasti ovládané Viet Minhem poblíž vesničky Taň Trao. Po přistání okamžitě zjistil, že je strýček Ho, eufemicky řečeno, uvedl v omyl. Když kontaktoval Američany v Číně, vášnivě je přesvědčoval, že disponuje početnou armádou, ovšem na místě se zjistilo, že disponuje silami početností zhruba jednoho praporu. Patti to popsal následovně: “byli to vysoce motivovaní mladí nacionalisté, byli to, čemu říkáme gung-ho, v boji s Francouzi byli ochotni položit život, byli ale naprosto dezorganizovaní, neuměli zacházet se zbraněmi a ty zbraně také neměli.”
Američané se pustili do práce tak, jak berou za rohy býka nebo jelena. Vysadili zbylé členy oddílu a za nimi začali z nebe valit všelijakou různost v podobě zbraní, munice, prostředků spojení a potravin.
Toto je velmi známá fotografie Ho Či Mina a Vo Nguyen Giapa:
Daleko méně známé jsou ostatní fotografie udělané tentýž den seržantem Aronem Squaersem. Například tyto:
Člověk s lodičkou vedle Ho Či Mina je major Tomas a krajní zprava na poslední fotografii je lékař Paul Hogland, který doplnil oddíl později. S ním je spojen zajímavý příběh. Přišel k oddílu v okamžiku, kdy se stalo, že strýček Ho onemocněl. Onemocněl těžce, a když k němu Američany přivedli, ti uviděli “hromádku kostí, potaženou suchou, žlutou kůží”, strýček měl záchvat malárie, a ještě měl úplavici a jako by to samo o sobě nestačilo, celé to bylo zkomplikováno celou kolekcí jakýchsi tropických nemocí. Hogland se pustil do boje vybaven nejmodernějšími prostředky americké medicíny a nakonec postavil nemocného na nohy. Tato historka byla svého času velmi známá a takto s ní naložili vychytralí Vietnamci. Na rozdíl od sovětské propagandy, která v podobných situacích buď zamračeně zmlkla, nebo hloupě popírala do očí bijící, ta vietnamská ztvárnila příběh následovně – ano, Američané léčili Ho Či Mina, ale kapitalistické léky nepomohly a situaci zachránil nějaký neznámý rolník nasbíravší v džungli léčivé byliny a připravivší z nich zázračný odvar, který vrátil strýčka zpátky z onoho světa, pro štěstí vietnamského lidu.
Ptáte se, jaký že rolník? A kdo ví jaký, ve Vietnamu je mnoho rolníků a každý z nich s radostí položí život za Ho Či Mina.
A tak to všechno šlo, práce kypěla, vietminovci se vykrmovali a učili se pracovat s rádiem a s výbušninami, a jak házet granáty a střelbě z pušek, samopalů, kulometů, minometů a bazuk. Ale zatímco lidé “v poli” byli v plné práci, lidé plánující vývoj “politické situace”, zjistili, že se objevila překážka, že mají problém. Jak říkají Američané – we have a situation here, man.
Sitjuejšn spočívala v následujícím: válka pomalu končila, kdy konkrétně skončí nikdo nevěděl, ovšem Viet Minh měl smysl pouze za války, jeho šance v míru byly nulové. Viet Minh nikdo neviděl, o Viet Minhu kdosi, kdesi, cosi slyšel, prý kdesi v džunglích na severu, kde lišky dávají dobrou noc, jacísi partyzáni, ovšem jací tací partyzáni mohli být v míru? Mír znamenal konec Viet Minhu, v míru neměl politickou budoucnost.
Co byste udělali vy na místě Američanů?
Máte národ, který nemá svůj stát, národ asijský, národ rolnický, národ negramotný, národ který neposlouchá rádio a nedívá se na televizi, zkrátka národ který podle slov nejchytřejšího představitele tohoto národa – “nevěří teorii, ale faktům”. Jak by se to dalo udělat, aby se v tomto národě stala populární nějaká strana, když on dokonce ani to slovo nezná, a jak to navíc udělat tak, aby se kolem té strany sjednotil?
Přestaňte hrát hloupé počítačové hry a zkuste si zahrát s realitou, postavte se na místo Američanů a zkuste si představit, co byste dělali na jejich místě.
“What do you do, Jack?”
Převzato z ostrova Janiky
