Dveře ve zdi – 69: Špinavá první indočínská

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

dien_bien_phu-giaoduc_net_vn


Pojďme se tedy podívat, jak to vlastně vypadá, jak to dělají, že událostem nedovolí převalit se přes okraj. Náš svět, to je – kotel, pod kotlem – žár, nad kotlem – pára, jenomže v kotli se to vaří, v kotli jsme my s vámi, a i když milovníci břitkých floskulí občas vykřikují, poté, co je míchající naběračka vynesla ze dna kotle nahoru, že tedy konečně dokázali najít rajský kout, nevěřte jim, náš svět se ráji příliš nepodobá a v kotli nejsou žádné kouty.


A Vietnam také není nějakým koutem světa, ale jenom velmi názorným a velmi vhodným příkladem, vhodným proto, že Vietnam není příliš velký, ale ani malý, není příliš složitý, ale do dvakrát dvě se také nevměstná, a při tom všem jsou všechny součásti na svých místech, model k sestavení – zde prosím, a hlavně, vystavěn byl Vietnam velmi rychle, přímo před našima očima, takže se nemusíme hrabat ve dva tisíce let starých událostech, které se možná staly a možná nestaly. Vietnam, to je film v televizi a všichni víme, co je to televize a dokonce i sama televize ví, že je televize.


Takže, máme rok 1946. První indočínská válka, o níž všichni věděli, že je indočínská, ale ještě nevěděli, že bude i druhá a proto válku, trvající od roku 1946 do roku 1954, nazývali tehdy ne první, ale la sale guerre neboli “špinavou válkou”. Žádná válka není tou nejčistší věcí na světě, ale První indočínská se stala “špinavou” hlavně proto, že již začala éra televize a televize, to je taková špína, že zašpiní cokoliv a již zašpiněné učiní ještě špinavějším.


Na špínu se nachytali všichni, včetně samotných Francouzů, a válka se stala krajně nepopulární. A stalo se tak proto, že kampaň, zamýšlená jako malá a vítězná, nestihla ani pořádně začít, když se ukázalo, že nejen že není malá, ale dokonce není ani vítězná, a řekněte, komu by se to líbilo?


Vzpomínáte, jak ještě před začátkem “špinavé” války předložil analytický odbor CIA vládě USA rozbor, ze kterého vyplývalo, že Francie, ať by se snažila sebevíc, válku v Indočíně nevyhraje? Jako kdyby hoši z CIA měli křišťálovou kouli. A když se do té koule podívali, tak v ní ještě uviděli i to, že hrdá Francie bude nucena žádat o pomoc toho, s jehož “přítomností” v Indočíně bojovala, – strýčka, jenomže ne toho, který se jmenoval Ho, ale jiného. Co měl taky bradku. A hezký klobouk.


Pustili se do toho Francouzi vášnivě, okamžitě obsadili všechna více či méně důležitá města, aby velmi rychle zjistili, že obsazení města cosi znamená v Evropě, ale v agrární zemi, ve které drtivou většinu obyvatelstva tvoří na venkově žijící zemědělci, “město” znamená podstatně méně. Francouzi se pokusili bojovat s protivníkem “na místní úrovni”, ale Viet Minh boj nepřijímal a jednoduše se rozpustil mezi jeden od druhého nerozeznatelnými lidmi ve špičatých slaměných kloboucích, ale jen co Francouzi odešli, ozbrojené oddíly se okamžitě znovu zformovaly. Všechno to příliš připomínalo hru kočky s myší, jenomže v daném případě byla kočka malinkatá a myš oj-jo-joj jak velká. Aby kočku trochu zvětšili, začali Francouzi lifrovat do Indočíny vojáky, ale zvětšení početních stavů armády příliš nepomohlo. (Mimochodem, tento příběh nepřímo demonstruje rozsah propagandou tolik hýčkaného “francouzského odporu” ve Druhé světové válce, kdyby Francouzi neznali taktiku partyzánské války pouze z doslechu, nedostali by se do takového průšvihu v Indočíně.)


Uplynul rok, uplynul další a skutečnost o sobě dala vědět s plnou silou. A skutečnost ukázala, že armáda svůj potenciál vyčerpala, zvítězit “vojenskými” metodami se nedaří a do akce je třeba zapojit další faktory. V první řadě faktor politický.


K tomu, aby dokázali čelit Viet Minhu, Francouzi potřebovali spojence a tak ze tří částí bývalé (již bývalé!) Francouzské Indočíny (Kočinčíny, Annamu a Tonkinu) vytvořili “stát Vietnam” a do čela mu postavili bývalého císaře a bývalého poradce strýčka Ho, Bao Daje (Ale že byl šelma! Podařilo se mu být užitečným Francouzům, Japoncům, Američanům, komunistům, a potom znova Francouzům, a potom znova Američanům, a to při tom, že od vlády neustále utíkal, ale při tom běhu na sebe nezapomínal, a jak na sebe nezapomínal, byl k sobě tak laskav, že více to snad ani nešlo). Jinými slovy, Francouzi dělali to, co bylo kategoricky v rozporu s jejich vlastním zájmem, sami svýma vlastníma rukama začali vytvářet vietnamskou státnost. Zřejmě se jim zdálo, že jednají velice chytře, když staví jedny Vietnamce proti druhým, ale z hlediska poněkud dlouhodobější perspektivy pouštěli vodu ne na svůj, ale na cizí mlýn, protože tím, že vytvořili vietnamský stát na jihu, současně s již existujícím státem, jehož hlavním městem byla Hanoj, přinutili je Francouzi k vzájemnému soupeření, a ať už by se v budoucnu ukázal silnějším kterýkoliv z nich, ten kterýkoliv sjednocoval Vietnam, a jednotný Vietnam od Francie “odcházel”. Výhodné to bylo jedině pro Ameriku. A USA okamžitě uznaly Francouzi stvořený Jižní Vietnam a dokonce mu začali pomáhat, protože to, co se dělo, bylo pro ně ve své podstatě výhodné. A trochu výhodné to bylo ještě i pro Čínu.


Za to, aby čínská vojska, která na základě rozhodnutí Postupimské konference obsadila severní část Vietnamu, byla stažena, musela Francie Číně něčím zaplatit. A Francie zaplatila – vrátila Číně francouzské “koncese” v Šanghaji a některých dalších místech “Říše středu”. Číňané si vzali spropitné a odešli z Vietnamu, jenomže v roce 1949 skončila v Číně občanská válka, jeden režim nahradil jiný a režim Maa se nedomníval, že nese jakoukoliv odpovědnost za závazky, které na sebe vzal režim Čana. A “maoisté” se jali dopravovat přes čínsko-vietnamskou hranici zbraně (včetně těžkých), kterými Američané do posledního dne zásobovali Čana. (Čana?)


Severní Vietnam, který celou tu dobu líčil probíhající události jako “agresi proti nezávislé a suverénní Vietnamské demokratické republice”, poté, co se vyzbrojil, vyhlásil ústy svých vůdců Ho Či Mina a Giapa, že fáze partyzánské války skončila a Vietnam začíná “protiútok”.


V ten okamžik, Francie nejen že už byla “unavena” válkou, ale ještě jí i došly peníze, které vlastně nikdy ani neměla. A Francie prosebně protáhla dlaň. Po válce měli peníze pouze Američané a ti se dlouho prosit nenechali a na rozdíl od Angličanů Francouze neponižovali, ale prostě – “pomohli”. A udělali to proto, že “pomáhajíce” Francii v Indočíně (ještě jednou připomenu, že USA pomáhaly Francii ve válce, kterou podle názoru ne jakýchsi, ale jejich vlastních “vejcohlavých”, vyhrát nemohla), USA tím získávaly vliv na francouzskou zahraniční politiku, nejen v Indočíně, ale také v Evropě.


USA francouzskou armádu vyzbrojovaly, vystrojovaly, krmily, poskytovaly námořní i leteckou dopravu a to všechno v naturální podobě. Bez šizení. K roku 1954 USA profinancovaly 78 % nákladů “špinavé války”. Ale zato tyto náklady umožňovaly Američanům manipulovat pozicí Francie v Evropě, protože i tak utrácela Francie na Indočínu téměř polovinu svého vojenského rozpočtu a TÉMĚŘ 40 % POMOCI, KTEROU DOSTÁVALA OD USA PODLE MARSHALLOVA PLÁNU! Amerika dávala peníze a Francie za ty peníze budovala jednotný Vietnam, přesto, že před několika lety Francouzi přece začali tu válku proto, aby to nedopustili.


Francie uvízla v bažině a dostat se odtud bez pomocné americké ruky nemohla. A Američané, protahujíce pomocnou ruku, vyžadovali od Francie politické ústupky. Ústupky ne v Indočíně, tam “šlo všechno podle plánu”, ale v Evropě.


Kromě toho byly tam i jiné zajímavosti. Například to, že z důvodu rostoucí nepopularity války v Indočíně neposílali tam vlastní francouzské rodáky, ale bojovala tam hlavně Cizinecká legie a branci z Alžíru a Maroka. A o několik let později, po “Suezu”, když začal “boj s kolonialismem”, za kterým nestál jen SSSR, ale i USA, a jednou z front protikoloniální války byla válka v Alžíru, no a tam Američanům odpadla nutnost cvičit alžírské “bojůvky”, Francie je v Indočíně vycvičila sama. Pravda, za americké peníze. Tím se Francouzi mohou utěšovat.


Jedním z důvodů, proč Francie nemohla válku vyhrát, bylo to, že Francouzi od samého začátku zvolili špatnou strategii, chtěli dotlačit situaci k rozhodující bitvě. Není problém si povšimnout, že v případě Britského Impéria a USA strategie “držících” spočívá v tom, pokud možno se “rozhodující bitvě” vyhnout. A to je velmi moudré. Protože jestliže vsadíte všechno na jednu kartu, v případě prohry všechno také prohrajete. Úplně všechno. “Napoleon” a “Hitler” jsou toho příkladem. Takže Francie, jdoucí k cíli, nakonec ho dosáhla. Ve snaze co nejrychleji ukončit válku, zkoncentrovala celou tu “špinavou válku” u Dien Bien Phu. A sama celému světu oznámila (včetně Francii obývajícím Francouzům a Francouzkám), že vítězství u Dien Bien Phu znamená vyhranou válku, kdežto porážka – prohranou válku v Indočíně.


Zde je na místě otázka: – mohli se Francouzi vyhnout připravené pasti? Odpověď: – z bažiny se sami vydrápat nemohli, ale mohli minimalizovat své ztráty. Mohli si “zachovat tvář”. Jenomže oni místo toho, aby se z války potichounku vyvlékali, zalézali do ní stále hlouběji a vydrželi v ní až do konce. A stalo se to proto, že Američané bezchybně bojovali diplomacií.


Podařilo se jim vnuknout Francii iluzi, že každým okamžikem tu válku vyhraje. Francie měla za to, že ano, je jí těžko, všechno je špatně, ale stačí vyvinout ještě trochu úsilí a – máme to v kapse. A USA tuto iluzi všelijak udržovaly, například americká pomoc přicházela ne “ve velkém” ale tenkými potůčky, Američané stojíce opodál pomáhali “ucpávat díry”. Pomáhali Francouzům k taktickým vítězstvím tu i tam, v těch nejzoufalejších okamžicích dávali Francouzům deset letadel nebo osm tanků. Přesně tak. Deset a osm. Osm a deset. Nedovolovali Francii dosáhnout ve válce rozhodujícího obratu.


A potom přišla doba Dien Bien Phu. Obležení. A bylo jasné, že ta věc neskončí dobře. A Francouzi to natahovali dál a dál, a dělali to proto, že prezident Eisenhower, kterého začal náhle znepokojovat “dominový efekt”, prohlásil, že jestliže odevzdáme Vietnam komunistům, popadají i ostatní kostky. A vůbec – “držte se moji chrabří Francouzi! Pomoc je na cestě! Čekejte!”


A Francouzi, po ramena v bahně, jali se vyčkávat.


A vyčkávali proto, že USA veřejně prohlásily, že kvůli tomu, aby pomohly Francii vyhrát válku v Indočíně, jsou připraveny ke všemu. Dokonce i k tomu zasadit Vietnamcům, kteří obklíčili Dien Bien Phu, taktický jaderný úder. Svět se chytil za srdce. Někteří za strachu, ale Francouzi ze štěstí. “Konečně!”


A Pentagon se pustil do přípravy plánů a celé to vypadalo velice vážně a vůbec… Jenomže o slovo se náhle přihlásil tehdy ještě málo komu známý senátor jménem Johnson (vzpomínáte si na něj?) a skromně prohlásil, že Senát i Kongres USA samozřejmě podporují politiku strany a vlády, ale on že je kategoricky proti tomu, aby USA zachraňovaly lidstvo samy, a že president se může spolehnout na podporu obou komor pouze v tom případě, jestliže lidstvo obecně a Francouze v Indočíně konkrétně budou Američané zachraňovat ne sami, ale společně se “strategickým partnerem” – Velkou Británií. “To je hračka!“ – prohlásil Eisenhower, – „jak si přejete, hej Angličané, hej naši věrní spojenci, co vy na to?”


Ale vytvoření jednotného Vietnamu nejenže vůbec neodpovídalo zájmům Velké Británie, nýbrž bylo pro Johna Bulla jako srpem přes… přes ty…, no vy víte přes co. A Angličané, všechno všecičko chápajíce, zamračeně zavrtěli hlavou z jedné strany na druhou.


A Američané, zobrazivše na tváři rozpaky, otočili se tím směrem, kde se nachází Paříž, udělali z obočí stříšku a řekli “Tak hloupě se to zvrtlo… My bychom z celého srdce, ale sami vidíte, co se děje – ANGLIČANKA DĚLÁ SVINČÍK!“


A strašná slova o jaderném bombardování oprsklých komunistů tak i zůstala strašně hroznými, ale jenom slovy.


Jenomže slovem, třebas i strašným, věci nepomůžeš.


A Dien Bien Phu padlo.


A Vietnam zůstal.


Victory_in_Battle_of_Dien_Bien_Phu

 

 

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku