Dveře ve zdi – 74: Oběti a vrazi

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud

Budeme si povídat o obětech. O obětech války.


Do této kategorie masové vědomí řadí ty, kteří padli na bojišti a ty, kteří zahynuli, protože se ocitli v “zóně válečných operací”. A zmrzačené vojáky a civilisty, pochopitelně. A ty, kteří zemřeli hladem vyvolaným vojenskými akcemi. Jinými slovy, většina lidí považuje za oběti války ty, kteří se dostali do přímého kontaktu s kulkou nebo bombou. Nebo blokádou. Při tom za rámcem vnímání zůstává ten fakt, že oběti nesly obě strany, jak vítěz tak poražený. Vítěz svými oběťmi zaplatil za vítězství a poražený zaplatil svými oběťmi za porážku. Všechno?


V žádném případě.

Nějaké jednoduché počítání tady prostě nefunguje, i když propaganda začíná porovnávat ztráty jednotlivých stran a mluví o “Pyrrhově vítězství” vítěze proto, že ztráty vítěze na bojišti byly vyšší, než ztráty poraženého. A poražená strana začíná přemýšlet “vlastně jak to, že jsme prohráli, když naše armáda měla menší ztráty?”


“Je to, samozřejmě, ponižující, platíme reparace a tyhlety věci, taky okupace… no je to, no je to samozřejmě, ale přežili jsme to! žijeme!”


Podobný úhel pohledu (podobný “způsob myšlení”) je velmi oblíbený, což je pochopitelné, je to jistý druh obranné psychické reakce. Jenomže se při tom “zamlžuje” ten zřejmý fakt, že mezi oběti války patří nejen mrtví poražené strany, ale i její přeživší. Všichni, kteří přežili, všichni do jednoho, úplně všichni. Oni jsou také – oběťmi. Oběťmi války. Právě to “žijeme!” jim daroval vítěz a vítěz také určuje, co poražený může a co – v žádném případě. Vítěz za to “žijeme!” vystaví účet a ten si pak nechá zaplatit.


A platba je zdaleka ne vždy prováděna “neobnovitelnými zdroji” nebo mrzkými penězi, jak to vidí závistivá očka poulící malinký človíček, platit se dá i jinak. Součástí platby může být například způsob myšlení poraženého. Což je podstatně důležitější, než peníze. Vítěz například donutil Němce z Východního Německa myslet jinak.  A oni, i když dál mluví německy, začínají přemýšlet tak, jak se to hodí vítězi. A východním Němcům, “endérákům”, se jen zdá, že nejenom mluví, ale i přemýšlí jako vždycky, “německy”, ale ve skutečnosti začínají přemýšlet “sovětsky”. Začínají popisovat sovětský svět německými slovy. A to je všechno. “Nevídáno…“, – pomyslí si človíček – „Taková prkotina!” Prkotina? Němci nepopisují německými slovy SSSR, ale – svět, Sovětský vesmír. Východní Němec sám sobě německými slovy vypráví, jak ho vidí Rus a považuje tento popis za svůj vlastní, německý.


A vítěz nic víc ani nepotřebuje. Co si na poraženém ještě můžete vzít? CO JEŠTĚ?


Vítěz nechává poraženého žít ve světě iluzí a ponechá poraženému jen ty iluze, které jsou pro něj výhodné.


A jestliže těm nebo oněm iluzím věří celý svět, pak to znamená právě to, co vás okamžitě napadlo – znamená to, že celý svět patří mezi poražené.


Tak například, my jsme se spolu trochu pohrabali v historii vytvoření “suverénního státu Vietnam”, člena OSN atd. atd., a ukázalo se, že realita se překvapivě liší od ve školách vyučovaného “dějepisu”. A při tom jsme na žádná mimořádná tajemství nenarazili a realitu do nejmenšího detailu jsme nezkoumali, jenom jsme se podívali potřebným směrem a z dálky jsme zahlédli skutečnost, skrze soutěsku a v mlze, zahlédli jsme spíše než skutečnost samu její mlhavé obrysy.


Ale přes všechnu mlhavost vidíme, že v určitém okamžiku se Američané rozhodli dovést stavbu do konce sami. Ze své vlastní iniciativy začali to, co je nám známo jako “vietnamská válka”, “vlezli” do Vietnamu a začali tam hrát tu roli, kterou před deseti lety hráli Francouzi. Jenom rozsah akcí byl podstatně větší, ale to bylo proto, že nejenom že si Američané kladli podstatně vyšší cíle než Francouzi, ale i USA jsou podstatně větší než Francie a tudíž i jejich možnosti ve výstavbě čehokoliv jsou také podstatně větší.


Zabývat se válečnými operacemi Druhé indočínské války nebudeme, a ne snad proto, že je to téma “nezvládnutelné”, i když také proto, ale hlavně proto, že vietnamská válka coby “vietnamská válka na americký způsob” není z vojenského hlediska příliš zajímavá. No dobře, tak létali, tak bombardovali, tak sestřelovali, no a co? “Vietnamská válka” je daleko, nesrovnatelně, zajímavější v jiné hypostazi a to právě v té, na jejíž okraj zamířil náš pohled o několik odstavců výše. Právě ta je mimořádně zajímavá z pohledu vítězů, poražených a iluzí.


USA přišly ve Vietnamu o 50 000 vojáků. To je cena, kterou zaplatily za vytvoření toho Vietnamu, který dnes známe. Pro velmi mnohé bude tato myšlenka nepřijatelná. “Do hlavy nepoleze.” “Myšlenka na nemyslitelné.” To nemůže být, protože to prostě nemůže být!


A proč vlastně? Proč si myslíte, že USA vytvářejíce konfiguraci světa “k obrazu svému” nemohou obětovat pár desítek tisíc padlých vojáků? Ne, vážně – proč?


Já vám řeknu, na čem se zakládá takovéto přesvědčení. A při tom ono není pouze populární, ale naprosto dominující v našem obraze světa. Jeho základem je iluze, že se Amerika bojí bojovat, a že se bojí bojovat proto, že bojuje špatně a špatně že bojuje proto, že Američané se bojí lidských ztrát.


To je ten základ, na kterém je vystavěna iluze bránící nám vidět skutečnost.


A přitom není nic těžkého nadzvednout krajíček iluze a jedním očkem popatřit, jak vypadá skutečnost. “V životě našem trudném.” Ve skutečnosti po Druhé světové válce Rusko, coby záštita světového míru, stojíce na stráži tohoto míru, bojovalo všeho všudy jednou – v Afghánistánu. A utrpělo tam ztráty. Které nám dodnes připomínají. Hrozné ztráty, odhadované zhruba na 14 000 mužů. Zopakuji ještě jednou – Rusové, kteří se považují za bojovný národ, který nejen že umí bojovat, ale bojuje i “rád”, navíc inspirováni ideologií, která by se dala vyjádřit slovy “cena nehraje roli”, tak tito Rusové bojovali za posledních šedesát let pouze jednou a ruské veřejné mínění považovalo a stále považuje ztrátu 14 000 vojáků za nepřijatelnou. “Já jsem tam vašeho syna neposílal!” Vzpomínáte? A na pohřby téměř potají vzpomínáte?


SSSR už není. A USA jsou.


No a USA v tomtéž šedesátiletém období bojovaly ne jednou, bojovaly fakticky nepřetržitě, přecházejíce z jedné války do druhé a ztratily v těchto válkách přibližně desetkrát více vojáků než SSSR v Afghánistánu. Ne dvakrát nebo třikrát více. Desetkrát. A USA se ani nepodrbaly. A nikdo tam ty ztráty nepovažuje za “nepřijatelné”. Když je to nutné, tak je to nutné. Tak jak je to vlastně ve skutečnosti? Kdo se ve skutečnosti nebojí bojovat a pro koho cena nehraje roli? Dokonce i když je třeba ji zaplatit ne dolary, ale krví?


Takže to za to stojí. Nebo ne?

Přejít do diskuze k článku